Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 C 146/2023-40

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

pro zaplacení 68 751,80 Kč s příslušenstvím,

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 34 500 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 34 251,80 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným částkou 6 120 Kč, kapitalizovaným úrokem v částce 4 408 Kč, úrokem z prodlení z částky 36 000 Kč za období od datum do zaplacení v zákonné výši 10 % ročně a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 36 000 Kč za období od datum do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 34 500 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 34 251,80 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným částkou 6 120 Kč, kapitalizovaným úrokem v částce 4 408 Kč, úrokem z prodlení z částky 36 000 Kč za období od [datum] do zaplacení v zákonné výši 10 % ročně a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 36 000 Kč za období od [datum] do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 68 751,80 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne datum s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, smlouvu o zápůjčce číslo. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 36 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Peníze byly žalovanému poskytnuty dne datum. Žalovaný se pak zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit částku 73 788 Kč, která je tvořena součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 11 865 Kč, a to se sjednanou úrokovou sazbu ve výši 29 % ročně, částkou za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč, odměnou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 13 327 Kč, poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 9 500 Kč a pojistným (bylo-li sjednáno). Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit ve 24 měsíčních splátkách (23 splátek ve výši 3 075 Kč a poslední splátka ve výši 3 063 Kč. Splatnost poslední splátky byla stanovena na datum. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední splátku žalovaný uhradil dne datum. Ke dni datum provedla právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslení dluhu žalovaného, kdy dlužná jistina činila 36 000 Kč a dlužný poplatek částku 32 751,80 Kč. Po tomto datu žalovaný na dluhu ničeho neuhradil, dlužná částka se tak úročila sjednaným úrokem ve výši 29 % ročně, a to od datum, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky, až do okamžiku zaplacení dluhu.

2. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni její právní předchůdkyní převedena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum, s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno písemně dne datum. Postoupená pohledávka činila 92 921,68 Kč. Její příslušenství pak tvořily smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení. Součástí postoupené pohledávky byla i částka navýšení celkového dluhu účtovaná právní předchůdkyní žalobkyně; toto navýšení však žalobkyně v tomto řízení nepožadovala.

3. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s  bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně již v podané žalobě, žalovaný konkludentně, když nesdělil svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle

4. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 7. 6. 2023, č. j. -19, aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne datum uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného především na základě informací poskytnutých žalovaným. Tyto informace se týkaly jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů, které byly právní předchůdkyní žalobkyně ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Žalovaným poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného ze dne datum a ověřeny z dokumentů poskytnutých žalovaným, zaznamenaných v části jeho zákaznické karty s názvem„ Ověřené dokumenty“. Z této části zákaznické karty se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalovaného z jeho pracovní smlouvy na dobu neurčitou a dvou výplatních pásek. Současně si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila v insolvenčním rejstříku, že žalovaný nebyl toho času v insolvenci. Tyto skutečnosti dle žalobkyně stvrzuje i samotná smlouva o zápůjčce, která obsahuje ujednání, v němž žalovaný potvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako prodavač s čistým měsíčním příjmem 24 449 Kč a že žije v nájmu – žalobkyně má v tomto ohledu za to, že její právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti těchto tvrzení žalovaného. Žalobkyně dále konstatovala, že u zápůjček nižších částek s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení platební kázně dle jejího názoru nelze po věřiteli oprávněně požadovat detailní prověřování pravosti a pravdivosti žalovaným sdělených informací a dokladů. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na ustanovení týkající se poctivosti právního jednání. Žalovaný stvrdil úplnost, pravdivost a přesnost údajů uvedených na své zákaznické kartě podpisem. Žalobkyně nedisponuje kopií dokladů, které byly žalovaným před uzavřením smlouvy k posouzení jeho úvěruschopnosti předloženy. Žalobkyně takovéto ověření informací poskytnutých žalovaným před uzavřením smlouvy považuje z hlediska prověřování úvěruschopnosti žalovaného za dostačující.

5. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

6. Právní předchůdkyně žalobkyně je nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů (prokázáno výpisem z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru).

7. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně spolu dne datum uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo. Výše úvěru činila 36 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla v hotovosti žalovanému peněžní prostředky ve výši 31 789 Kč, zbytek částky, tj. 4 211 Kč, právní předchůdkyně žalobkyně použila ke splacení (refinancování) dlužné částky ze zápůjčky číslo kterou žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně sjednal v minulosti. příjmení 31 789 Kč byla žalovanému vyplacena v den podpisu smlouvy (tj. datum) v hotovosti. Smluvní strany si sjednaly smluvní úrok ve výši 29 % ročně. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně celkem 73 788 Kč. příjmení sestávala z jistiny úvěru ve výši 36 000 Kč, úroku ve výši 11 865 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 13 327 Kč, částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 9 500 Kč a částky doplňkového pojištění ve výši 3 096 Kč. Žalovaný se předmětnou částku zavázal splatit v celkem 24 měsíčních splátkách. Výše 1. až 23. splátky činila 3 075 Kč, výše 24. splátky činila 3 063 Kč. Splatnost uvedených splátek byla stanovena vždy ke konci splátkového období, které počalo běžet dnem uzavření smlouvy, tj. datum (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne datum, zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne datum).

8. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom výhradně z údajů uvedených žalovaným. Žalovaný uvedl, že je svobodný, se středoškolským vzděláním, žijící v nájmu a že je zaměstnán jako prodavač u právnická osoba anonymizováno (v zákaznické kartě uvedeno jako„ anonymizováno“), IČO, s tím, že jeho čistý měsíční příjem činí 24 449 Kč. Za běžné měsíční výdaje žalovaný označil externí splátku ve výši 1 000 Kč měsíčně a další odhadované měsíční výdaje ve výši 8 000 Kč. K uvedeným informacím měl žalovaný předložit pracovní smlouvu na dobu neurčitou a dvě výplatní pásky za blíže nespecifikované období. Tyto y však žalobkyně přes výzvu soudu č. j. -19 nedoložila (prokázáno zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne datum).

9. Žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 1 500 Kč, a to splátkou ve výši 1 000 Kč ze dne datum a splátkou ve výši 500 Kč ze dne datum (prokázáno tabulkou umoření ze dne datum).

10. Pohledávka byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na žalobkyni s účinností k datum O této skutečnosti byl žalovaný informován písemným oznámením ze dne datum, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 93 027,16 Kč (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum, seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne datum a podacím lístkem z datum).

11. Dne datum žalobkyně zaslala žalovanému dopis označený jako výzva k plnění, v němž žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 84 310, 806 Kč, sestávající mj. z dlužné jistiny ve výši 36 000 Kč a poplatku ve výši 37 788 Kč, a to ve lhůtě do datum (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne datum a podacího lístku ze dne datum).

12. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

13. Žaloba je důvodná pouze z části.

14. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu a násl. , (dále „o. z.“), a ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení.

15. Dle , o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti (…). povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. ).

18. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl. 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. .

20. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. -39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. ) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. ).

21. Jak bylo výše konstatováno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že nedisponuje kopiemi dokumentů, z nichž její právní předchůdkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a při získávání a ověřování informací o úvěruschopnosti žalovaného vycházela. Skutečnost, že tyto dokumenty, konkrétně pracovní smlouva žalovaného a dvě výplatní pásky (bez jejich jakékoliv další specifikace), byly při posouzení úvěruschopnosti využity, má dle názoru žalobkyně dokazovat záznam v zákaznické kartě žalovaného, kterou právní předchůdkyně žalobkyně vyplnila společně se žalovaným před poskytnutím zápůjčky dne datum. V zákaznické kartě měl také žalovaný stvrdit úplnost, přesnost a pravdivost tvrzených údajů. Řádné posouzení úvěruschopnosti pak mělo být stvrzeno i samotným podpisem smlouvy, když tato měla konkrétně obsahovat ustanovení:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že anonymizováno před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Žalobkyně uvedla, že s ohledem na nižší výši zápůjčky s kratší dobou splácení s menším rizikem porušení platební kázně nelze po žalovaném požadovat hluboké a rozsáhlé (detektivní) prověřování úvěruschopnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně měla kromě posouzení majetkové, rodinné a jiné životní situace žalovaného z jím předložených dokumentů provést také negativní lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně závěrem odkázala rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. -97, dle něhož považuje ověření žalovaným předložených listin bez současného pořízení jejich fotokopií a proti podpisu žalovaného za dostatečné.

22. S touto argumentací žalobkyně se zdejší soud neztotožnil, a to již z toho důvodu, že úvěrující společnost dle žalobkyní předložených listin neprovedla prověření úvěruschopnosti ani v tom rozsahu, který je úvěrující společností samotnou interně předpokládán v jednotlivých oddílech doložené zákaznické karty.

23. Ze standardizovaného, formulářového znění zákaznické karty, která byla dne datum, tj. den před uzavřením smlouvy o zápůjčce, vyplněna, vyplývá, že v sekci„ Ověřené dokumenty“ mělo být zaměstnancem právní předchůdkyně žalobkyně uvedeno, za jaké období (měsíc a rok) jsou dokumenty poskytovány. Tyto informace nebyly zaměstnancem právní předchůdkyně žalobkyně do zákaznické karty zaneseny. U zaškrtnuté kolonky„ pracovní smlouva/ŽL“ je zapsáno pouze slovo„ neurčito“, u kolonky„ 2 výplatní pásky“ pak jakákoliv poznámka zcela chybí. Další kolonky„ daňové přiznání“,„ výměr důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky“,„ potvrzení o příjmu“,„ 2 výpisy z bankovního účtu“ či„ jiné, upřesněte“ pak nejsou vyplněny vůbec.

24. Z výše uvedeného je patrné, že právní předchůdkyně žalobkyně rezignovala i na vlastní, vnitřní mechanismy prověření úvěruschopnosti, když v zákaznické kartě vůbec neuvedla, za jaké období žalovaný pracovní dokumentaci poskytnul (pokud jí vůbec poskytnul, což žalobkyně nedoložila – pokud pak úvěrující společnost, ani žalobkyně, nemá tuto dokumentaci, kterou měl žalovaný předložit před uzavřením smlouvy, k dispozici, jde to dle názoru soudu výhradně k tíži žalobkyně, která tak nikterak neprokazuje své tvrzení o tom, že se úvěrující společnost pouze nespolehla na žalovaným deklarované informace o jeho majetkové situaci). Tvrdí-li žalobkyně, že kromě pracovních poměrů ověřila její právní předchůdkyně taktéž rodinné, majetkové a jiné poměry žalovaného, pak z přiložené zákaznické karty nevyplývá, z jakých dokumentů právní předchůdkyně vycházela, neboť ve výpisu absentují jakékoliv údaje o tom, že by žalovaný k těmto aspektům vůbec nějaké y úvěrující společnosti předkládal. V zákaznické kartě je navíc zaměstnavatel žalovaného specifikován toliko označením„ anonymizováno“ s identifikačním číslem právnická osoba anonymizováno. Soudu je sice známa skutečnost, že uvedený subjekt provozuje webový portál webová adresa, není mu však zřejmé, proč v zákaznické kartě není obchodní firma zaměstnavatele žalovaného uvedena správně, když měla mít právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici právě pracovní smlouvu žalovaného, u níž lze řádné označení zaměstnavatele žalovaného důvodně presumovat.

25. Právní předchůdkyně žalobkyně dle předložených listin také rezignovala na bližší zkoumání výdajů žalovaného, který v zákaznické kartě deklaroval existenci externí splátky zápůjčky ve výši 1 000 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje ve výši 8 000 Kč. Ze zákaznické karty žalovaného však nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně tyto žalovaným deklarované výdaje jakýmkoliv způsobem prověřila (například výpisem z účtu žalovaného), nebo že by byly například tvrzené výdaje žalovaného na bydlení podloženy nájemní smlouvou. Veškeré tyto podklady absentují přesto, že sama úvěrující společnost v rámci mechanismu ověřování úvěruschopnosti, vyžaduje předložení 2 výpisů z bankovního účtu klienta, jak vyplývá z předtištěné kolonky v sekci„ Ověřené dokumenty“.

26. Ze znění smlouvy ze dne datum pak vyplývá, že jistina úvěru ve výši 36 000 Kč nebyla žalovanému vyplacena v plné výši – co do částky 4 211 Kč byla použita na úhradu zápůjčky z již dříve uzavřené smlouvy o zápůjčce číslo. Tato skutečnost, tedy že má právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným pohledávku z minulosti, však v zákaznické kartě ani ve vyjádření žalobkyně není vůbec uvedena. U běžných měsíčních výdajů není v kolonce„ interní splátky PF“ uvedena jakákoliv částka. I v tomto ohledu je tedy zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně nedodržela vlastní vnitřní postup při ověřování úvěruschopnosti a že se toliko bez dalšího spolehla na informace, které deklaroval žalovaný.

27. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru však na informace, z nichž úvěrující společnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí vycházet, klade požadavek spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Tyto zákonem vyžadované informace navíc musí být získány z relevantních nebo vnějších zdrojů.

28. Právní předchůdkyně žalobkyně předně rezignovala na naplnění požadavku spolehlivosti, když nedodržela ani vlastní vnitřní mechanismus ověřování informací, jak bylo výše popsáno: není totiž zřejmé, k jakému období se pracovní smlouva a zejména pak obě výplatní pásky, které měly být předloženy žalovaným, vztahovaly (pokud vůbec před sjednáním smlouvy ze strany žalovaného předloženy byly, což žalobkyně přes výzvu soudu neprokázala). Právní předchůdkyně žalobkyně nedodržela ani další zákonný požadavek, a to dostatečnost informací, když se ve vztahu k majetkovým poměrům žalovaného spolehla pouze na jeho prostou konstataci, že má toliko jednu zápůjčku u externího subjektu ve výši 1 000 Kč a odhadované měsíční výdaje ve výši 8 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tyto informace nikterak neověřovala, přestože je ze zákaznické karty patrné, že její vlastní vnitřní mechanismy předložení dokumentů osvědčujících finanční situaci spotřebitelů předvídají, jak je patrno z kolonky„ 2 výpisy z bank. účtu.“ Právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy navíc zcela opomněla skutečnost, že žalovaný s ní již má uzavřenu smlouvu o zápůjčce číslo (její refinancování prostřednictvím zápůjčky číslo je zjistitelné právě až ze smlouvy číslo ze dne datum).

29. Soud si je vědom skutečnosti, že zákonná úprava umožňuje úvěrujícímu subjektu modifikovat kvalitativní kritéria informací o majetkové situaci spotřebitele, jak ostatně akcentuje žalobkyně ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele – s názorem žalobkyně však nelze v tomto případě souhlasit, neboť ani za situace, kdy je výše jistiny a splátek relativně malá, není možné na posouzení úvěruschopnosti rezignovat do té míry, že úvěrující neprovede ani vlastní, interní procesy posouzení úvěruschopnosti. V tomto případě nepřichází v úvahu ani použití závěrů obsažených v bodu 17. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. . Předně, v případě posuzovaném odvolacím soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Předchozí právní úprava však na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky, než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. Krajský soud považoval faktickou manipulaci s dokumenty obsahujícími informace nutné k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bez pořízení jejich kopií za dostatečnou, jestliže byla extrakce údajů z nich stvrzena podpisem spotřebitele na jeho zákaznické kartě. Jak je však uvedeno výše, právní předchůdkyně žalobkyně v tomto případě o posuzovaných dokumentech (pokud byly žalovaným vůbec předloženy) v zákaznické kartě neuvedla informace, které v rámci vlastních interních mechanismů pro posouzení úvěruschopnosti sama požadovala. Pro soud je tedy v zásadě nepochopitelné, jak mohl být úvěr za této situace úvěrujícím subjektem vůbec schválen a žalovanému poskytnut. V případě posuzovaném krajským soudem navíc žalobkyně disponovala výrazně širší sadou informací, zejména pak informací o výši nákladů na bydlení z doložené nájemní smlouvy z předchozí žádosti spotřebitele a informací o existenci dalších zápůjček dlužníka u téhož věřitele. V této věci bylo oproti tomu zjištěno, že žalovaný sice deklaroval, že má další externí závazek, avšak tato informace nebyla právní předchůdkyní žalobkyně před uzavřením smlouvy nikterak prověřována, ani reflektována. Soud má dále za to, že zejména lustrací v interních či externích databázích by právní předchůdkyně žalobkyně mohla získat lepší povědomí o platebních schopnostech a případné budoucí platební kázni žalovaného, nebo o jeho zatížení dalšími dluhy. Tyto lustrace však úvěrující společnost prakticky neprovedla, neboť žalovaného lustrovala pouze v insolvenčním rejstříku. Úpadek věřitele je přitom možný až za situace, kdy má věřitel větší množství závazků. I z této skutečnosti lze tedy vyvodit konečný závěr, že úvěruschopnost žalovaného nebyla v tomto případě prověřena dostatečně. Takovýto postup při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele soud pokládá za nedostačující a nevyhovující legislativním a judikaturním kritériím.

30. Závěrem zdejší soud v tomto kontextu uvádí, že názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích není nikterak vázán, a to vzhledem k nové právní úpravě i k navazujícímu vývoji judikatury. Zdejší soud nepovažuje toto žalobkyní odkazované rozhodnutí za aplikovatelné v obdobných případech, jako je ten nyní souzený.

31. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

33. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

34. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka ve výši 36 000 Kč (z toho co do částky 31 789 Kč v hotovosti, co do částky za 4 211 Kč za účelem splacení již v minulosti poskytnuté zápůjčky). Žalovaný se pak zavázal k úhradě částky 73 788 Kč, z toho co do částky 36 000 Kč na jistinu a co do částky 37 788 Kč na sjednaných poplatcích za poskytnuté služby a smluvním úroku. Žalovaný uhradil toliko částku 1 500 Kč.

35. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C číslo ze dne datum a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 36 000 Kč, žalovaný pak žalobkyni uhradil částku ve výši 1 500 Kč. Co do částky 34 500 Kč se tak žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce výrokem II. žalobu zamítl.

36. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , dle něhož:„ Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

37. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

38. V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení (viz výrok II. tohoto rozsudku) a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši (přiznána tedy byla pouze dosud nesplacená část jistiny). Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a zároveň jako okamžik splatnosti dosud nesplacené části jistiny ve výši 34 500 Kč.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že žádné ze stran nepřiznal náhradu nákladů řízení. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle , které stanovuje, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Převážně úspěšný, byť nepatrně, byl v tomto sporu žalovaný (úspěch žalovaného ve výši 50,2 % vůči úspěchu žalobkyně ve výši 49,8 %), kterému však náklady tohoto řízení vzhledem k jeho pasivitě nevznikly. Soud tedy rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, má žalobkyně právo domáhat se jejího splnění návrhem na výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.