Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

47 C 192/2023-37

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci

žalobce: ; název žalobkyně, reg.č.: osobní údaje žalobce

sídlem příjmení anonymizováno, PSČ anonymizována tři slova

zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení

sídlem adresa

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 20 353,21 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 8 666,47 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 666,47 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba co do požadavku na zaplacení částky 11 686,74 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 686,74 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 4 880,86 Kč a úroku ve výši 23,8 % ročně z částky 20 353,21 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 8 666,47 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 666,47 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Zamítá se žaloba co do požadavku na zaplacení částky 11 686,74 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 686,74 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 4 880,86 Kč a úroku ve výši 23,8 % ročně z částky 20 353,21 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce v řízení požadoval zaplatit částku 20 353,21 Kč ve smyslu jistiny úvěru, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 880,86 Kč od 5. 12. 2019 do 24. 2. 2023, s úrokem ve výši 23,8 % ročně z částky 20 353,21 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 353,21 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, to vše z titulu smlouvy o používání kreditní karty anonymizováno č. anonymizováno uzavřené mezi účastníky dne 5. 12. 2019, na základě které žalobce žalovanému poskytl úvěrový limit do 20 000 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

3. Účastníci uzavřeli písemnou formou dne 17. 8. 2018 smlouvu o vedení účtu u mBank, na základě které žalobce zřídil žalovanému u žalobce účet, a to anonymizováno číslo (důkaz touto smlouvou, žádostí o zřízení účtu č. anonymizováno, kopií občanského průkazu osoby žalovaného a transakční historii tohoto účtu za období od 17. 8. 2018 do 9. 1. 2020).

4. Účastníci uzavřeli spolu i smlouvu o používání kreditní karty anonymizováno č. anonymizováno bankovní účet, a to nejpozději dne 20. 12. 2019, kdy totiž žalovaný poprvé užil kreditní kartu mBank a čerpal z ní poprvé částku (211 Kč), přičemž úvěrový limit karty činil 20 000 Kč (důkaz„ Výpisem KK“, smlouvou o používání kreditní karty anonymizováno č. anonymizováno bankovní účet a„ SMS potvrzeni kk“ s datem 5. 12. 2019).

5. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy s žalovaným ze strany žalobce, soud zjistil následující skutečnosti.

6. Žalobce k výzvě soudu uvedl, že příjem žalovaného ověřil z výpisu z běžného účtu žalovaného vedeného u žalobce. K tomu žalobce předložil i důkaz Žádostí o vydání kreditní karty anonymizováno č. anonymizováno, v níž je uvedeno, že žalovaný žádá žalobce o vydání kreditní karty a že žalovaný bydlí u rodiny, je svobodný, nemá vyživovací povinnost a dítě, je zaměstnán na dobu neurčitou u právnická osoba sp. z o.., organizační složka s čistým měsíčním příjmem 21 000 Kč jakožto dělník (důkaz touto Žádostí o vydání kreditní karty anonymizováno č. anonymizováno). Žalobce při soudním jednání uvedl, že telefonicky neověřoval zaměstnanecký poměr žalovaného, ale vycházel z výpisu z účtu, kde byl uveden zaměstnavatel žalovaného. Tomuto tvrzení žalobce nasvědčuje i důkaz výtiskem z interního systému žalobce ohledně„ Zakončení procesu“ stran osoby žalovaného, v němž zůstala kolonka nazvaná„ Ověření pracovního poměru zaměstnancem banky“ nevyplněná.

7. Z důkazu výpisem z účtu žalovaného příjmení č. bankovní účet vedeného u žalobce, za dobu od 17. 8. 2018 do 9. 1. 2020, soud zjistil, že žalovanému byl připisován na účet měsíčně příjem označovaný jako„ Příchozí platba z jiné banky příjmení jméno. Z anonymizována dvě slova“, a to v následujících dnech v následujících částkách - 13. 12. 2018: 25 250,44 Kč, 15. 1. 2019: 85 072,24 Kč, 13. 2. 2019: 25 680 Kč, 13. 3. 2019: 26 227 Kč, 10. 4. 2019: 24 457 Kč, 14. 5. 2019: 30 739 Kč, 12. 6. 2019: 30 407 Kč, 12. 7. 2019: 23 286 Kč, 12. 8. 2019: 27 808 Kč, 11. 9. 2019: 22 682 Kč, 10. 10. 2019: 17 496 Kč, 13. 11. 2019: 20 594 Kč a dne 11. 12. 2019: 11 201 Kč.

8. Z výpisu z téhož účtu žalovaného vedeného u žalobce za období následující, tj. od 10. 1. 2020 do 9. 1. 2023, soud zjistil, že žalovaný obdržel příjem od právnická osoba SP. anonymizována tři slova v roce 2020 již jen dvakrát, a to dne 14. 4. 2020 (3 255 Kč) a dne 11. 8. 2020 (14 710 Kč).

9. Z uvedených výpisů z účtu soud zjistil, že žalovaný v době tří měsíců před uzavřením smlouvy s žalobcem měl průměrný příjem od shora citované korporace ve výši 20 260 Kč a jeho příjem od citované korporace měl klesající tendenci, což vyvrcholilo ostatně v roce 2020, kde byl takový příjem téměř žádný (srov. nod 8. odůvodnění tohoto rozsudku).

10. Z provedených důkazů – i samotných tvrzení žalobce – rovněž plyne, že žalobce neměl ověřeno, že žalovaný měl uzavřený pracovní poměr na dobu neurčitou (se shora uvedenou obchodní korporací) a neměl ani ověřeno v době uzavření smlouvy o používání kreditní karty (dále jako„ smlouva“), zda vůbec pracovní poměr žalovaného i nadále trvá, zda nebyl ukončen dohodou či výpovědí.

11. Pokud jde o zkoumání a ověřování výdajů žalovaného ze strany žalobce před uzavřením smlouvy o používání kreditní karty, žalobce k dotazu soudu uvedl, že žalovaný uvedl v žádosti o uzavření smlouvy výdaje ve výši„ 0 Kč“ a žalobce stanovil životní výdaje žalovaného dle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 3 410 Kč (viz č. l. 20 verte). V tomto smyslu žalobce předložil důkaz Žádostí o vydání kreditní karty anonymizováno, kde je uvedeno v kolonce„ III. Závazky Osobní měsíční náklady na bydlení Kč“ (tj. nebylo nic vyplněno).

12. Žalobce v souvislosti se zkoumáním výdajů žalovaného dále uvedl:„ Klient na žádosti uvedl splátky mimo banku, u které žádá o úvěr, ve výši 0 Kč. Banka dotazem do spisová značka a vlastních systémů zjistila, že klient měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry se splátkovým zatížením ve výši: 9 512,93 Kč. Po zohlednění všech výše uvedených okolností banka stanovila maximální zatížení klienta pro novou splátku na částku ve výši 5 679,82 Kč. Splátka nového úvěru činila 600 Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo 10 112,93 Kč. Příjem klienta byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.“ (viz č. l. 20 verte). K tomu předložil žalobce důkaz označený jako„ registry + udaje o zamestnanosti“, zjevně sjetinu z interního elektronického systému žalobce, z něhož plyne, že celková suma nezajištěných úvěrů převzatých žalovaným před uzavřením smlouvy s žalobcem, tj. dne 4. 12. 2019, činila částku 91 880 Kč.

13. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků a zákonných úroků z prodlení.

14. Jedná se o spotřebitelský úvěr dle ust. o spotřebitelském úvěru, ve znění v době uzavření smlouvy mezi účastníky (dále jako„ zákon o spotřebitelském úvěru“), když jde o úvěr poskytovaný žalovanému jako spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz zákona o spotřebitelském úvěru).

15. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do 30. 9. 2021:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do 28. 5. 2022:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.

16. Z citovaného zákona vyplývá, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva absolutně neplatná ve smyslu , (dále jako „o. z.“) (k tomu srov. ustálenou judikaturu, např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -39, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance či nález Ústavního soudu sp. zn. ). Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek a v neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, pročež jde i o zjevný rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu o. z. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

17. Soud se tak z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný vystupoval coby spotřebitel - § 419 o. z.) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Soud dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Již z tvrzení žalobce plyne, že žalobce v zásadě nejen že neověřoval výdaje žalovaného, ale dokonce ani nevedl žalovaného k tomu, aby své výdaje uvedl a dále rozčlenil na jednotlivé položky výdajů (konkrétní výdaje).

20. Na výdaje žalovaného žalobce nahlížel v zásadě jen tak, že vycházel z paušalizovaného interního ekonomického modelu žalobce a paušalizovaného životního minima a paušalizovaných („ normativních“) nákladů na bydlení.

21. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného ustanovení, tj. k  , o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. . V něm uvedl mj., že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , i Nejvyšší správní soud“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. a ).

22. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. , bod 19. uvedl:„ Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. -39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v  , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) … Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen " Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C číslo (právnická osoba v . jméno příjmení a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady) …“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna z 3. 11. 2020 sp. zn. , bod 96.

23. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti – poznámka zdejšího soudu: tím spíše (a fortiori) bez údajů o výdajích samotného žadatele o úvěr - si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

24. Žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalované nepostupoval s odbornou péčí, která předpokládá, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru žadatele o úvěr vedl k tomu, aby žadatel o úvěr uvedl mj. své výdaje, a která předpokládá údaje, které žadatel o úvěr věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. V souzené věci porušení povinnosti žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je dáno již tím, že si údaje o výdajích uvedené žalovaného žalobce neověřil a dokonce ani nevedl žalovaného k uvedení a rozčlenění jeho výdajů a spoléhal stran výdajů v zásadě pouze na statistické údaje, tj. aniž by zohlednil konkrétní poměry žadatele o úvěr.

25. Je zřejmé, že příjmy a výdaje jsou jednou stránkou téže mince. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

26. Pokud jde o otázku nevyjevení a neověřování výdajů, žalobce nevedl žalovaného k tomu, aby vyjevil už v rovině tvrzení, v jaké výši má výdaje, na tu kterou potřebu, a tyto výdaje neověřoval a spolehl se v zásadě jen na obecné a domnělé údaje o výdajích člověka.

27. Žalobce v podstatě uvedl v tomto řízení, že žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, že nemá žádné splátky na úvěry, ale že toto nebylo pravdivé, jelikož žalobce zjistil dotazem do CCB/CBCB a vlastních systémů, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti poskytnuté úvěry se splátkovým zatížením ve výši 9 512,93 Kč. Tím ale důsledně vzato žalobce tvrdí, že žalovaný nebyl k žalobci upřímný a zamlčel žalobci své úvěrové splátky. O to více měl byl žalobce obezřetný a o to více měl zkoumat a ověřovat příjmovou a výdajovou stránku žalovaného.

28. Navíc žalobce měl před uzavření smlouvy o používání kreditní karty k dispozici i účet žalovaného vedený právě u žalobce, tj. anonymizováno (číslo). Pokud by žalobce do něj důsledně nahlédl a reflektoval jej, pak by zjistil, že žalovaný spíše se svými příjmy nevycházel před uzavřením smlouvy o používání kreditní karty, když jeho výdaje místy i výrazně převyšovaly jím deklarovaný měsíční příjem ve výši 21 000 Kč (srov. důkaz citovaným výpisem z účtu) – tj. např. výdaje žalovaného v srpnu 2018 ve výši 43 492,02 Kč, 9/ 2019 – 42 817,05 Kč, 10/ 2019 – 21 023,93 Kč, 11/ 2019 – 21 423,93 Kč (a zůstatek na účtu na konci listopadu 2019 jen 152,9 Kč).

29. Navíc náhledem do citovaného výpisu z účtu anonymizováno by žalobce zjistil, že žalobce poskytl výrazně vysoký úvěr žalovanému již 31. 10. 2018 ve výši 558 400 Kč (viz položka 2), který ihned žalovaný použil téměř v plném rozsahu (521 141,89 Kč posláno do jiné banky, tj. právnická osoba, na„ splacení závazku“ – viz položka číslo výpisu z účtu). Nadto žalobce žalovanému poskytl i nedlouho před úvěrem tvořícím nynější předmět řízení i další úvěr, a to ve výši 40 000 Kč, dne 9. 8. 2019 (viz položka ve výpise z účtu anonymizováno číslo str. 59, úvěr„ bankovní účet). Žalobce tak objektivně mohl (musel) vědět, že žalovaný spíše nevychází s penězi, což řeší opakovaným přebíráním úvěrů, a to dokonce právě i u žalobce.

30. Smlouva uzavřená mezi účastníky tak je absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 věta první a druhá zákona o spotřebitelském úvěru, pro rozpor s § 86 odst. 1 téhož, jelikož žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného a porušil svoji povinnost poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

31. Nastoupila povinnost žalovaného dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit jistinu úvěru. Soud zjistil z důkazu označeného jako„ výpis kk“ (tedy z výpisu zachycujícím transakční historii kreditní karty), že žalovaný spotřeboval z účtu vedeného pro předmětnou kreditní kartu (viz zejména položky„ výběr“,„ platba kartou“ a„ platba na internetu“) celkem částku 64 071,96 Kč a naopak žalovaný připsal ze svých zdrojů na tento svůj účet (vedený pro předmětnou kreditní kartu) celkem částku 55 405,49 Kč. Rozdíl (64 071,96 mínus 55 405,49 Kč) činí 8 666,47 Kč, a tuto částku tak soud považuje za jistinu úvěru, kterou je žalovaný povinen žalobci vrátit ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru (viz výrok I. rozsudku). Žaloba je důvodná i v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 666,47 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení, a to v souladu s  o. z. a s To již z důvodu, že žalobce prokázal, že doručil žalovanému„ Poslední výzvu k uhrazení dlužné částky/výpověď smlouvy“ poštou dne 12. 4. 2022 (důkaz citovanou výzvou z 6. 4. 2022 a dodejkou); proto již v době, od které požaduje úrok z prodlení (tj. od 25. 2. 2023), byl žalovaný prokazatelně v prodlení s vrácením jistiny úvěru ve výši 8 666,47 Kč Lhůtu k plnění soud určil dle

32. Ve zbytku žalobní jistiny soud žalobu zamítl, tj. co do částky 11 686,74 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky od 25. 2. 2023 (výrok II. rozsudku). Soud nemohl vzít v potaz částky, které žalobce z účtu (vedeného pro předmětnou kreditní kartu) strhával z účtu žalovaného z titulu výlučně smluvních instrumentů (jako např.„ sankční úroky“ či smluvní poplatky jakožto např. za výzvu ke splácení, za výběr z jiného bankomatu, za zjištění zůstatku v bankomatu, za pojištění zneužití karty, za kartu, za zaúčtování nesplacených poplatků aj.); totiž smlouva byla od počátku neplatná (absolutně), a proto žalobce neměl právo si cokoliv strhávat v tomto směru z účtu vedeného pro předmětnou kreditní kartu.

33. Ze shora uvedených důvodů – tj. pro absolutní neplatnost smlouvy o úvěru - je třeba zamítnout žalobu (viz výrok II. rozsudku) i co do smluvního úroku (kapitalizovaného úroku ve výši 4 880,86 Kč a úroku ve výši 23,8 % ročně z částky 20 353,21 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení).

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle , tj. dle poměru úspěchů žalobce a žalovaného. Žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, měl by proto právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, ale žádné náklady mu nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (viz výrok III. tohoto rozsudku).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, řádně a včas, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.