Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
28 C 51/2023-37
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení 46 050,67 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 972 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do nároku na zaplacení částky 40 078,67 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 243,60 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 44 450,67 Kč za období od datum do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení v zákonné výši v částce 1 458,62 Kč za období od datum do datum a s úrokem z prodlení z částky 46 050,67 Kč za období od datum do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně, se žaloba zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 972 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. II. Co do nároku na zaplacení částky 40 078,67 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 243,60 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 44 450,67 Kč za období od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení v zákonné výši v částce 1 458,62 Kč za období od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení z částky 46 050,67 Kč za období od [datum] do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně, se žaloba zamítá. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne datum, domáhala na žalované zaplacení částky 46 050,67 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného revolvingového úvěru. Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne datum smlouvou o revolvingovém úvěru číslo jejíž součástí byly též úvěrové podmínky žalobkyně. Žalovaná byla oprávněna čerpat revolvingový úvěr co do výše sjednaného úvěrového rámce, který činil 45 000 Kč. Žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky opakovaně, a to co do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce. Žalovaná se pak uzavřením smlouvy zavázala takto poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit a zaplatit za poskytnutý úvěr úroky.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.
3. Studiem spisu soud po doplnění žaloby ohledně problematiky zkoumání úvěruschopnosti zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, pročež dle ustanovení § 115a občanského soudního řádu (o. s. ř.) vyzval usnesením ze dne 24. 5. 2023, č. j. 28 C 51/2023-30, žalovanou, aby se ve lhůtě 7 dnů vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Soud také žalovanou poučil, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že žalovaná souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Součástí usnesení byla také výzva k vyjádření k přiložené žalobě. Výzva byla žalované doručena fikcí dne datum. Žalovaná na tuto výzvu nikterak nereagovala. Žalobkyně udělila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v žalobním návrhu. Soud tedy uzavřel, že obě účastnice souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a tímto způsobem ve věci rozhodl.
4. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 27. 2. 2023, č. j. 28 C 51/2023-16, aby doplnila tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované a označila k nim důkazy, v podání ze dne datum uvedla, že statistický model prostřednictvím monitoringů kreditního skóre žalované, zajištěné oddělením úvěrových rizik žalobkyně, považuje ve vztahu ke svým zákonným povinnostem za dostatečné splnění povinnosti k ověření úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně za účelem prevence předlužení klienta zajistila kontrolu bonity klientky, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (dále jen„ MLS“), a to jak na samotnou žalovanou, tak na její domácnost. Prostřednictvím výpočtu MLS tak žalobkyně ověřuje, zda měsíční příjmy a výdaje žadatele (v tomto případě žalované) skutečně umožňují splácet částku odpovídající splátce úvěru dle aktuálně posuzované žádosti. Oba údaje o MLS, tedy jak za žadatele, tak za jeho domácnost, se porovnají, a využije se ten, který je nižší. Žalobkyně uvedla, že existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje lustrací v externích registrech SOLUS a NRKI, s jejíž pomocí jsou shromažďována data – klientské informace, jako je např. existence závazků, jejich výše, historická platební morálka klienta. Žalobkyně uvedla, že provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, CEE, ISIR, přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem„ nenalezen žádný závazek po splatnosti“, dotazy do registrů CEE a ISIR byly provedeny s výsledkem„ v registru nenalezen“. Žalobkyně dále uvedla, že telefonicky kontaktovala zaměstnavatele žalované, který potvrdil existenci jejího pracovního poměru na dobu neurčitou, mzdu ve výši 20 000 Kč i skutečnost, že žalovaná nemá žádné exekuční či jiné srážky ze mzdy. Žalobkyně má nadále za to, že o řádném posouzení úvěruschopnosti svědčí i fakt, že žalovaná hradila žalobkyni na smlouvu, než došlo ke zesplatnění úvěru, a to od prosince 2018 do června 2022, tedy po dobu delší než tři a půl roku (a byla tak i proto nepochybně schopna úvěr splácet). Pokud následně došlo ke změně poměrů žalované, nemohlo toto již být zapříčiněno nedostatečným prověřením její úvěruschopnosti. Žalobkyně také uvedla, že žalovaná na předmětný úvěr zaplatila celkem 43 splátek v celkové výši 54 735 Kč.
5. Žalobkyně přiložila ke svému podání úvěrovou kartu žalované, z níž vyplývá datum schválení smlouvy o úvěru číslo (datum), jméno žalované, druh úvěru: revolvingový úvěr a výše rámce v částce 30 000 Kč. K finančním údajům bylo uvedeno, že žalovaná je zaměstnankyní s výší příjmu 20 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 30 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti pak 20 000 Kč. Žalovaná byla uvedena jako rozvedená, bydlící ve státním bytě s jedním dítětem. Dále bylo na základě dotazů provedených do externích registrů dne datum (MVČR, T-MOBILE, CEE, ISIR, SOLUS, KAMALI, O2 a ISIR) zjištěno, že odpověď registrů zněla buď„ OK, nenalezen“ či„ ověřeno“. Z úvěrové karty také vyplývá, že verifikace zaměstnavatele byla provedena u předchozí smlouvy číslo s dovětkem„ hovor v příloze“. Ze zvukového záznamu není datace telefonického hovoru patrná, zvukový soubor přiložený žalobkyní je datován 30. 1. 2018. Zvukový záznam obsahuje hovor mezi zaměstnankyní žalobkyně a zaměstnavatelem žalované, přičemž tento potvrdil, že žalovaná je zaměstnána na dobu neurčitou, její čistý měsíční příjem odpovídá částce 20 000 Kč, že žalovaná není ve výpovědní době ani nepobírá nemocenské a ani nemá na svou mzdu vedeny jakékoliv srážky. MLS domácnosti pak bylo žalobkyní stanoveno na částku 26 637 Kč, výše MLS žalované na částku 12 782 Kč. Další listiny ohledně prověřování úvěruschopnosti žalované již žalobkyně nedoložila.
6. Z předložených listinných důkazů: posouzení úvěruschopnosti klienta, tiskopisu o flexibilní půjčce – revolvingovém úvěru ze dne datum, úvěrových podmínek – revolvingový úvěr a rámcová pojistná smlouva, mimořádného výpisu z účtu číslo za období od datum do datum, výpisu čerpání, anonymizováno a úhrad, výzvy ke splacení úvěru ze dne datum, předžalobní výzvy ze dne datum, podacího lístku ze dne datum a datum a úvěrové karty klienta soud zjistil tento skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí:
7. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru číslo jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnut žalované peněžních prostředků až do výše sjednaného úvěrového rámce, který dle hlavičky splátkového kalendáře nakonec činil 45 000 Kč, s minimální výší měsíční splátky 3,05 % z úvěrového rámce a s roční úrokovou sazbou ve výši 29,88 % (v samotné smluvní dokumentaci je pak uveden úvěrový rámec toliko ve výši 30 000 Kč). Smluvní strany si dále sjednaly účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním na částku 100 Kč za měsíc vymáhání (s možností změny podle reálných nákladů vstupujících do kalkulace), smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě, že výše dlužné splátky bude nižší než 500 Kč, mohla žalobkyně účtovat smluvní pokutu maximálně do výše této dlužné částky), jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného, maximálně však 0,1% denně z dlužné částky, a taktéž úrok z prodlení ve výši dle platného nařízení vlády.
8. Z tiskopisu smlouvy je patrné, že žalovaná žalobkyni sdělila, že je rozvedená, s učňovským vzděláním s čistým měsíčním příjmem 24 500 Kč a že příjem ostatních členů domácnosti činí 30 000 Kč. V úvěrové kartě žalované je pak uvedena výše příjmu žalované ve výši 20 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 30 000 Kč, s měsíčními výdaji domácnosti ve výši 20 000 Kč. Minimální měsíční splátka pro domácnost žalované byla na základě těchto údajů žalobkyní stanovena na částku 26 637 Kč, minimální měsíční splátka samotné žalované pak na částku 12 782 Kč. Žalovaná byla ze strany žalobkyně lustrována v externích registrech, v žádném neměla negativní záznam.
9. Dne datum žalovaná čerpala úvěrový rámec ve výši 30 000 Kč. Nadále žalovaná čerpala částku 1 500 Kč dne datum, dále částku 580 Kč dne datum, částku 363 Kč dne datum, částku 370 Kč dne datum, částku 537 Kč dne datum, částku 1 800 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 240 Kč dne datum, částku 450 Kč dne datum, částku 400 Kč dne datum, částku 500 Kč dne datum, částku 500 Kč dne datum, částku 1 800 Kč dne datum, částku 1 700 Kč dne datum, částku 10 000 Kč dne datum, částku 5 000 Kč dne datum, částku 500 Kč dne datum, částku 567 Kč dne datum, částku 200 Kč dne datum, a částku 1 500 Kč dne datum. Žalovaná na dluh uhradila částku 915 Kč dne datum, částku 915 Kč dne datum, částku 915 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 915 Kč dne datum, částku 900 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 645 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 000 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 200 Kč dne datum, částku 1 373 Kč dne datum, částku 1 373 Kč dne datum, částku 1 373 Kč dne datum, částku 1 373 Kč dne datum, částku 1 373 Kč dne datum, částku 1 373 Kč dne datum, částku 1 373 Kč dne datum, částku 1 373 Kč dne datum. Dne datum pak došlo k zesplatnění úvěru, 47. splátka činila částku 47 631,02 Kč. Dne datum žalovaná uhradila částku 1 373 Kč a dne datum taktéž částku 1 373 Kč. Dle výpisu tedy žalovaná čerpala celkovou částku 60 707 Kč. Úrok za hotovostní transakce pak činil částku 13 105,77 Kč, úrok za pojistné částku 17,79 Kč, náklady na vymáhání částku 1 800 Kč, pojištění CPI částku 977,28 Kč, smluvní pokuta částku 1 500 Kč, úrok částku 25 628,18 Kč, obchodní úrok 3 293,25 Kč, úrok z prodlení částku 1 458,62 Kč; celkem tedy mělo být žalovanou na daný úvěr splaceno 108 487,89 Kč. Žalovaná pak dle výpisu čerpání, splátek a úhrad uhradila na jistině 16 256,33 Kč, na úroku za hotovostní transakce 10 995,71 Kč, na úroku za pojistné 17,79 Kč, na nákladech za vymáhání 1 200 Kč, na pojištění CPI 977,28 Kč, na smluvní pokutě částku 500 Kč, na úrocích částku 24 787,89 Kč, na obchodním úroku a úroku z prodlení pak neuhradila ničeho. Celkem tedy žalovaná na základě předmětné úvěrové smlouvy žalobkyni zaplatila částku ve výši 54 735 Kč. Dluh žalované dle výpisu po započtení jejích úhrad činil celkem částku ve výši 53 752,89 Kč.
10. Dne datum vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu, a to nejpozději do 14 dnů od sepsání této výzvy. Výzva byla žalované odeslána dne datum. Žalovaná však neuhradila ničeho, a tak ji žalobkyně k úhradě vyzvala znovu, tentokrát prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne datum, odeslané žalované dne datum. Žalovaná však ani přesto neuhradila ničeho. Žalobkyně tak podanou žalobou po žalované požaduje zaplacení nesplacené jistiny ve výši 44 450,67 Kč, dále kapitalizovaný úrok ke dni sepsání žaloby ve výši 6 243,60 Kč, který představuje součet zbylých nesplacených úroků, vynesených v jednotlivých předepsaných splátkách do zesplatnění úvěru, a kapitalizovaného úroku ve výši 29,88 % p. a. z částky 44 450,67 Kč za období ode dne následujícího po zesplatnění, tj. od datum, do dne sepsání žaloby, tj. do dne datum. Dále žalobkyně požaduje úrok ve výši 29,88 % p. a. za období od datum do zaplacení z částky 44 450,67 Kč, tedy obchodní úrok z jistiny za období ode dne následujícího po dni sepsání žaloby do zaplacení, úrok z prodlení v zákonné výši kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 1 458,62 Kč (za období ode dne datum do datum) a dále také úrok z prodlení v zákonné výši za období od datum do zaplacení z částky 46 050,67 Kč. Ke dni podání žaloby žalovaná na čerpanou částku ve výši 60 707 Kč celkem uhradila splátky ve výši 54 735 Kč.
11. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:
12. Žaloba je důvodná pouze zčásti.
13. Mezi účastníky řízení byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky. Žalovaná čerpala předmětný úvěr do výše sjednaného úvěrového rámce a zavázala se jej hradit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení.
14. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
15. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
16. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti (…). povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).
17. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl. 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
18. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.
19. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, příjmení, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).
20. Jak bylo výše konstatováno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy došlo k lustraci žalované v různých registrech (MVČR, T-MOBILE, CEE, ISIR, SOLUS, KAMALI, O2 a ISIR, a to bez negativního výsledku), a že žalovaná před uzavřením smlouvy deklarovala ve vztahu k žalobkyni údaje o výši svých příjmů a příjmů zbytku domácnosti, jakož i další údaje o své finanční situaci, včetně údajů o jejích výdajích. Žalobkyně však nedoložila v zásadě žádné důkazy, které by potvrzovaly reálnou majetkovou situaci žalované ke dni sjednání předmětného úvěru, nebo důkazy, z nichž by bylo patrno, že byly údaje sdělené žalovanou nějakým způsobem ověřovány.
21. Ve svém vyjádření žalobkyně uvedla, že trvání pracovního poměru žalované, výši jejího čistého měsíčního příjmu a absenci exekučních či jiných srážek ověřila prostřednictvím telefonního hovoru se zaměstnavatelem žalované. Žalobkyně pak sice soudu poskytla záznam telefonního hovoru, ze samotného zvukového záznamu však nevyplývá, k jakému dni byl telefonát uskutečněn. Zvukový soubor poskytnutý žalobkyní je pak nadepsán k datu datum, přičemž smlouva o revolvingovém úvěru číslo byla uzavřena až dne datum. Soud má tedy za to, že žalobkyně v době uzavírání smlouvy, tj. ke dni datum, nedisponovala dostatečně ověřenými a zejména aktuálními informacemi o příjmech žalované. To ostatně vyplývá i z úvěrové karty, v níž je uvedeno, že verifikace zaměstnavatele žalované byla provedena toliko u předchozí smlouvy číslo nikoliv u smlouvy, která byla předmětem tohoto sporu. Žalobkyně po žalované před uzavřením smlouvy ze dne datum ani nepožadovala žádných listin potvrzujících její reálnou finanční situaci a vycházela pouze ze sdělení žalované (na něž se spolehla) a ze svého (blíže nespecifikovaného) statistického modelu. Obdobné pak lze konstatovat i ohledně žalovanou deklarovaných měsíčních výdajů – ani tyto žalovanou tvrzené měsíční výdaje žalobkyně nijak neověřila, bezvýhradně se na tento údaj (sdělený žalovanou) spolehla a nijak žalovanou tvrzené výdaje neověřila. Žalobkyně pak sice měla za to, že popsaný způsob prověření úvěruschopnosti spotřebitele je dostatečný – s tímto jejím závěrem se však soud vzhledem k odkazované judikatuře a legislativě neztotožňuje. Žalobkyně se toliko spolehla na údaje o výdajích a příjmech deklarovaných žalovanou a tyto údaje si v zásadě nijak neověřila (ověření příjmu na základě 10 měsíců starého telefonního hovoru, nelze pokládat za dostatečné prověření aktuálních údajů o příjmech žalované; tvrzené výdaje pak žalobkyně neověřovala vůbec, nebyly jí předloženy výpisy z účtu žalované, nebo jakékoliv listiny osvětlující faktické výdaje žalované např. na bydlení a její další životní potřeby).
22. Žalobkyně se tedy ohledně splnění své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalované omezila toliko na konstatování o tom, že jí zvolený statistický model, kterým úvěruschopnost prověřuje, dle jejího názoru vyhovuje zákonným povinnostem pro pověření úvěruschopnosti spotřebitele. Přestože z žalobkyní předložené úvěrové karty vyplývá, že žalobkyně měla provést ověření bonity klienta (žalované), nevyplývá z této listiny, že by ze strany žalované došlo k doložení jakýchkoliv relevantních podkladů, z nichž by byla seznatelná její faktická finanční situace a její reálná bonita (nebo že by žalobkyně takto poskytnuté údaje jakkoliv ověřila). Žalovaná před uzavřením smlouvy nedoložila žádné podklady ke svým tvrzeným příjmům a výdajům (jako například výpis z účtu nebo výplatní pásku); žalobkyně navíc po žalované takovéto podklady ani sama nechtěla a bezvýhradně se spolehla na údaje žalovanou uvedené, aniž by je před schválením úvěru podrobila jakékoliv kontrole. Z výše odkazované judikatury pak v tomto kontextu vyplývá jednoznačná povinnost úvěrujícího subjektu nespolehnout se na údaje tvrzené spotřebitelem a tyto údaje prověřit, aby byla zjištěna faktická majetková situace spotřebitele. Těmto povinnostem žalobkyně nedostála a úvěr žalované poskytla, aniž by měla k dispozici ověřitelné údaje o reálné finanční situaci žalované, a to ke dni schvalování úvěru. Žalobkyně vyšla pouze z nijak nepodložených údajů deklarovaných žalovanou (bez jakékoliv jejich verifikace) a ze svého interního statistického modelu a z telefonické verifikace zaměstnavatele žalované, která však byla provedena již dne datum a vztahuje se k předchozí smlouvě číslo nikoli ke smlouvě, která je předmětem tohoto sporu. Žalobkyně tak dle názoru soudu nemohla před poskytnutím úvěru disponovat ucelenou a ověřitelnou informací o příjmech a výdajích žalované a o její bonitě, protože pouze vyšla z tvrzení žalované a tato nijak neověřila. Soud pokládá takovýto proces ověření úvěruschopnosti spotřebitele za zásadně nedostačující a nevyhovující výše popisovaným judikaturním a legislativním kritériím.
23. Dle § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
24. Dle § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
25. Soud má za prokázané, že žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované vyplacena celková částka ve výši 60 707 Kč. Soud však nemá za prokázané, jakým způsobem došlo k navýšení úvěrového rámce až na tuto částku (sama žalobkyně uváděla, že úvěrový rámec činil toliko 45 000 Kč). Žalobkyně soudu nepředložila žádných listin, které by žádost o navýšení úvěrového rámce žalovanou dokazovaly, ani potvrzení o tom, že by žalobkyně navýšení úvěrového rámce schválila. Žalobkyně soudu doložila tiskopis smlouvy ze dne datum, z něhož vyplývá výše úvěrového rámce 30 000 Kč, splátkový kalendář, z něhož vyplývalo navýšení úvěrového rámce na částku 45 000 Kč, a dále výpis čerpání, splátek a úhrad, z něhož vyplývá faktické čerpání úvěru co do částky 60 707 Kč a celková úhrada žalované na jistině, příslušenství, smluvní pokutě, pojištění CPI a nákladech za vymáhání ve výši 54 735 Kč. Soud tedy na základě předložených listinných důkaz§ vycházel z toho, že žalované byla na základě dané úvěrové smlouvy poskytnuta částka 60 707 Kč, a že žalovaná z této částky již zaplatila celkem 54 735 Kč (žalovaná tyto skutečnosti, vyplývající z předložených důkazů, nijak nesporovala).
26. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalované byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 60 707 Kč, žalovaná pak žalobkyni uhradila částku ve výši 54 735 Kč. Co do částky 5 972 Kč se tak žalovaná na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o.z. bezdůvodně obohatila, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydala. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalované uložil, aby tuto dosud nevydanou část jejího bezdůvodného obohacení žalobkyni vydala. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru žalobu výrokem II. zamítl.
27. Na tomto místě soud dodává, že žalobkyní odkazovaná judikatura hovořící o výkladu smluv ve prospěch jejich platnosti a zachování autonomie vůle se v tomto případě dle názoru soudu nemůže uplatnit, a to s ohledem na výše citovanou judikaturu vykládající zákon o spotřebitelském úvěru a Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008.
28. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož:„ Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
29. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jejím možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalované stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti). V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení (viz výrok II. tohoto rozsudku) a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši (přiznána tedy byla pouze dosud nesplacená část jistiny). Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a zároveň jako okamžik splatnosti dosud nesplacené části jistiny ve výši 2 840 Kč.
30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., které stanovuje, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Převážně úspěšná byla v tomto sporu žalovaná, které však náklady tohoto řízení vzhledem k její pasivitě nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení. Odvolání se podává k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně ve stanovené lhůtě, má žalobkyně právo domáhat se jejího splnění návrhem na výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.