Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
48 C 97/2022-86
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. jméno příjmení a soudců Mgr. Vladislavy Poradové a JUDr. Petra Erby v právní věci
žalobkyně; anonymizováno právnická osoba, IČO,
se sídlem adresa žalobkyně,
zastoupené advokátem Mgr. jméno příjmení,
se sídlem adresa
proti;
žalovanému; celé jméno žalovaného, narozenému dne datum,
bytem adresa žalovaného,
o 22 958,68 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mostě č. j. 48 C 97/2022-56 ze dne 16. 9. 2022,
takto:
I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích I. a III. potvrzuje; jinak zůstává nedotčen.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích I. a III. potvrzuje; jinak zůstává nedotčen. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Napadeným rozsudkem okresní soud ve výroku I. zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 13 458,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 532,70 Kč a s úrokem z úvěru ve výši 88 % z částky 9 500 Kč od datum do zaplacení, ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 73,40 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 9 500 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum úvěr ve výši 10 000 Kč, na který měl žalovaný uhradit celkem 18 917 Kč v 52 týdenních splátkách, uhradil však pouze 500 Kč. Podle žalobních tvrzení naplnila právní předchůdkyně žalobkyně svou zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr důkladně a bezezbytku. Vycházela zejména z informací, které si zjišťovala z nezávislých zdrojů (bankovní i nebankovní registry klientských informací, insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí aj.), jakož i z informací poskytnutých spotřebitelem a podrobila je porovnání se statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu, jež vyhodnocuje kreditní riziko v souvislosti s každou žádostí o úvěr. Žalovaný předložil pracovní smlouvu, z níž bylo patrné, že od roku 2018 je zaměstnán u právnická osoba anonymizováno se sídlem v obec, a to na pozici elektromontéra; jako svůj měsíční příjem uvedl částku 25 800 Kč, což pověřený zástupce předchůdkyně žalobkyně ověřil z doloženého potvrzení příjmu. Pověřený zástupce rovněž provedl podrobnou analýzu výdajů a příjmů, přičemž využil i skóringového systému. Po posouzení příjmu provedl také vyhodnocení všech rozhodujících výdajů žalovaného, kdy posuzoval nejen výdaje sdělené a doložené žalovaným, ale konfrontoval je také s právními instituty z oblasti sociální politiky (např. životní minimum) a částkami vycházejícími ze statistických dat. Právní předchůdkyně žalobkyně však neměla žádnou objektivní možnost zjistit, jakým způsobem nakládá žalovaný s peněžními prostředky v hotovosti, ani jaká byla hotovostní rezerva žalovaného, ze které mohl žalovaný také hradit některé mandatorní výdaje, o kterých se právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dozvědět. Není tedy možné po poskytovateli úvěru požadovat, aby byly veškeré výdaje objektivně ověřené, tento požadavek je nenaplnitelný. Okresní soud na předmětnou smlouvu o úvěru aplikoval ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 257/2016 Sb.); dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 87 odst. 1 tohoto zákona absolutně neplatná, neboť žalobkyně neprokázala, že dostála (resp. její právní předchůdkyně) povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Žalobou uplatněný nárok tedy okresní soud posoudil podle ustanovení týkajících se závazků z bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“). Žalovanému proto uložil povinnost k zaplacení částky 9 500 Kč jako rozdílu mezi poskytnutou částkou 10 000 Kč a žalovaným uhrazenou částkou 500 Kč, a to včetně úroku z prodlení, jak je specifikován ve výroku II. napadeného rozsudku; ve zbytku žalobního nároku vzhledem ke shora uvedeným závěrům žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Žalobkyně napadla odvoláním výroky I. a III. shora uvedeného rozsudku, domáhala se jejich změny spočívající v přiznání žalobou zamítnutých nároků a přiznání náhrady nákladů prvostupňového řízení, případně zrušení napadené části rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítala, že před poskytnutím úvěru sepsal vázaný zástupce právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaný žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznickou kartu. Vázaný zástupce, který je povinen splnit zkoušku odborné způsobilosti a disponuje tak odbornými znalostmi, před podpisem smlouvy o úvěru ověřil příjmy a výdaje žalovaného prostřednictvím potvrzení o příjmu. Byl ověřen zdroj příjmů, tedy že žalovaný je zaměstnán u právnická osoba anonymizováno se sídlem v obec. V této souvislosti odvolatelka upozornila na nesprávné právní posouzení předmětného sporu okresním soudem, když v právně a skutkově obdobné věci jsou závěry Ústavního soudu v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne datum zcela opačné; okresní soud se tak při hodnocení, zda úvěruschopnost byla zkoumána řádně, odchýlil od ustálené judikatury.
Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.
Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, která má za správná a dostatečná a na něž v odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. Sdílí rovněž i právní závěry, které okresní soud na základě těchto skutkových zjištění učinil; také v tomto směru může na odůvodnění napadeného rozsudku odkázat.
Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
Při aplikaci uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru na zjištěný skutkový stav dospěl okresní soud k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum Odvolací soud má tento závěr za správný. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr přesto, že úvěruschopnost žalovaného nebyla ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru řádně posouzena; žalobkyně tedy nemohla dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalovaného) spotřebitelský úvěr splácet. Okresní soud uzavřel, že v případě výdajů žalovaného vycházela žalobkyně (její právní předchůdkyně) pouze z tvrzení žalovaného, přičemž nebylo provedeno rozložení celkové tvrzené částky na jednotlivé složky tak, aby mohla být výše výdajů posouzena s ohledem na obvyklou výši takových výdajů. Není zřejmé, zda žalovaný přispívá na bydlení u rodičů a v jaké výši, s jakým nákladem dojíždí do zaměstnání do obec, případně zda bydlí v průběhu týdne v obec a s jakým nákladem, ev. kde má místo výkonu práce a zda mu s tím vznikají nějaké náklady a v jaké výši, stejně tak není zřejmé, zda má žalovaný nějaké náklady spojené se svým trvalým bydlištěm v obec. Rovněž se žalobkyně nezabývala skutečností, kterou žalovaný při sjednávání úvěru uvedl, že úvěr ve výši 10 000 Kč potřebuje pro uhrazení akontace. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného navíc zpětně prokazuje i to, že žalovaný uhradil pouze jednorázově částku 500 Kč.
Odvolací soud závěry okresního soudu sdílí. Jak vyplývá ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr, má žalovaný trvalý pobyt v obec, kontaktní adresu (adresu výběru) má pak ve obec, ohledně bydlení je v kartě zatržena možnost„ žije s rodiči“, zaměstnavatel žalovaného sídlí v obec. Otázky, které ohledně nákladů spojených s bydlením či výkonem práce příkladmo uvedl okresní soud v odůvodnění rozsudku, jsou tak zcela legitimní, neboť reagují na zjištěné skutečnosti, které potřebu vynakládání výdajů s sebou logicky nesou. Žalovaný podle údaje v kartě odhadl své běžné měsíční výdaje na částku 9 000 Kč, aniž tyto výdaje jakkoliv blíže specifikoval. Již jen s odkazem na naznačené otázky spojené s náklady na bydlení a výkon práce se takový odhad všech běžných měsíčních výdajů podle závěru odvolacího soudu jeví jako podhodnocený. Žalobkyně v tomto směru nedoplnila rozhodné skutečnosti a neoznačila důkazy, ačkoliv byla okresním soudem poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Návrh na výslech svědkyně příjmení okresní soud zamítl, s důvody takového postupu se vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud neshledal tento postup vadným; není-li výdajová stránka podle údajů v kartě nijak blíže specifikována a chybí-li ohledně specifikace výdajů tvrzení, nelze důkazy k prokázání výše konkrétních výdajů provádět. Okresní soud také správně poukázal na skutečnost, že se žalobkyně nijak nezabývala účelem spotřebitelského úvěru, který podle údaje v kartě měl být použit na akontaci. Bylo tak namístě předpokládat, že se žalovaný bude dále zadlužovat, což do budoucna mohlo ovlivnit i schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr; schopnost splácet sjednané pravidelné splátky úvěru tak měla být u žalovaného posouzena o to pečlivěji. Bez významu v této věci není ani skutečnost, že podle údaje v kartě neměl žalovaný zřízen bankovní účet a neměl ani kreditní kartu. Žalobkyně tak nemohla získat informace o jeho„ finanční minulosti“, resp. nemohla si ani např. ověřit, zda tvrzený příjem žalovaného (dokládaný v daném případě potvrzením o příjmu, jak v kartě uvedeno) má reálný základ v platbách od zaměstnavatele.
Námitku odvolatelky odkazující na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne datum, s nimiž má být napadený rozsudek v rozporu, odvolací soud nemá za důvodnou. Jakkoliv mají obě věci některé obdobné znaky (úvěr poskytnutý právní předchůdkyní žalobkyně, krátkodobý úvěr s poměrně nízkou nominální hodnotou, doložení příjmu spotřebitele), zjištěné skutkové okolnosti vykazují odlišnosti, které ve svém důsledku vedly k jiným úvahám a jiným závěrům soudu v nyní posuzované věci. Rozhodnutí Ústavního soudu sleduje ověřování úvěruschopnosti spotřebitele především z pohledu jeho příjmové stránky, kdy poskytovatelem úvěru byla vyžádána pracovní smlouva a výplatní lístky a takové šetření výdělkových poměrů bylo nalézacím soudem v tomto konkrétním případě shledáno pro účely ověření úvěruschopnosti dostačujícím; Ústavní soud měl, rovněž s ohledem na výši úvěru, která nebyla ve zřejmém nepoměru k takto zjištěným pravidelným příjmům spotřebitele, a na skutečnost, že spotřebitel nebyl v insolvenci, nebyla proti němu vedena exekuce a splátky úvěru řádně hradil, čímž ani zpětně nebyla jeho úvěruschopnost zpochybněna, nosné úvahy nalézacího soudu za srozumitelné a racionální, nezpronevěřující se právním názorům plynoucím z judikatury Nejvyššího soudu, potažmo dalších soudů. V nyní posuzované věci se oproti tomu„ spornou“ stala výdajová stránka, která postrádá jakoukoliv specifikaci konkrétních výdajů žalovaného, přičemž ze zjištěných skutkových okolností vyplývá řada nezodpovězených otázek ohledně možného vynakládání výdajů žalovaným. Schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr tak nebyla žalobkyní (její právní předchůdkyní) dostatečně a řádně posouzena, což zpětně dokládá i skutečnost, že žalovaný poskytnutý úvěr řádně nesplácel, když uhradil pouze jednu splátku ve výši 500 Kč.
Odvolací soud má proto z uvedených důvodů závěry okresního soudu za správné. Smlouva o úvěru je absolutně neplatná, když spotřebitelský úvěr byl právní předchůdkyní žalobkyně poskytnut, aniž z posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Dospěl-li okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nezbylo, než se s nároky žalobkyně vypořádat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Okresní soud tak postupoval a přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky, která přestavuje rozdíl mezi žalovanému poskytnutým plněním a plněním žalobkyni vráceným, a to spolu s příslušenstvím tak, jak je specifikováno ve výroku II. napadeného rozsudku; ve zbytku žalovaného nároku žalobu správně zamítl. Odvolací soud proto z vyložených důvodů rozsudek okresního soudu v napadeném zamítavém výroku I. a v nákladovém výroku III jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Ve výroku II. nebyl rozsudek okresního soudu odvoláním dotčen, v tomto rozsahu proto samostatně nabyl právní moci.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. v situaci, kdy žalobkyně v tomto řízení nebyla úspěšná, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Účastník může podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, tj. u Okresního soudu v Mostě. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.