Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 322/2022-48
Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 17 280,32 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhá úroku 76,25 % ročně z částky 6 519,31 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení zastavuje.
II. Žaloba se do částky 11 890,32 Kč s příslušenstvím zamítá.
III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 5 390 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 26. 5. 2021 do zaplacení.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhá úroku 76,25 % ročně z částky 6 519,31 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení zastavuje. II. Žaloba se do částky 11 890,32 Kč s příslušenstvím zamítá. III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 5 390 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 26. 5. 2021 do zaplacení. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovanou uzavřela dne 25. 2. 2020 smlouvu o úvěru na částku 7 000 Kč, kterou žalované poskytla bezhotovostně. Žalovaná se zavázala spolu s jistinou uhradit částku (dále jen„ poplatek“) ve výši 7 878 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, odměnu za zpracování a částky za administrativní činnost v 65 týdenních splátkách. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Žalovaná od uzavření smlouvy uhradila celkem 1 610 Kč. Podáním ze dne 25. 11. 2022 žalobkyně doplnila, že některé soudy nižších stupňů nedostatečně zohledňují evropskou úpravu, kterou ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru implementuje, a její výklad Soudního dvora Evropské unie. Žalobkyně odkazuje na Obecné pokyny pro poskytování a sledování úvěru ze dne 29. 5. 2020, podle žalobkyně závazné. Právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala informace o žalované, ověřovala informace o žalované z registrů NRKI, BRKI a SOLUS, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, prověřovala příjem žalované, nespolehla se pouze na potvrzení o příjmu a vycházela i ze statistických informací. Podle žalobkyně jsou jiné požadavky kladeny na spotřebitelský úvěr na nákup nemovitosti a jiné na úvěry ostatní. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp.zn. 33 ICdo 27/2021. Dále žalobkyně odkázala na stanovisko generálního advokáta ve věci Soudního dvora EU C číslo (právnická osoba v . jméno příjmení), nikoli rozhodnutí soudu samotné. Žalobkyně dospěla k závěru, že ze znění směrnice 2008/48/ES ani rozhodovací praxe Soudního dvora EU neplyne, že by poskytovatel úvěru se nemohl spolehnout pouze na údaje o průměrných výdajích nebo záznam o spotřebiteli z úvěrových databází. Ve vyjádření ze dne 3. 1. 2023 žalobkyně uvedla s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp.zn. I. ÚS 1543/21, že postačující pro závěr o úvěruschopnosti jsou doklady o příjmu, pracovní smlouva a výplatní lístky, s ohledem na výši úvěru bylo takové šetření výdělkových poměrů dostatečné.
2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze seznamu exekucí (č.l. 26) bylo zjištěno, že proti žalované nejsou vedeny exekuce. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 25. 2. 2020 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou (č.l. 43) soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částka 7 000 Kč bezhotovostně, kterou se zavázala splatit spolu s poplatkem ve výši 7 878 Kč, jenž byl vypočten jako součet položek kapitalizovaného úroku ve výši 4 581 Kč, částky za zpracování a služby ve výši 1 500 Kč a částkou za flexibilní splácení ve výši 1 797 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 14 878 Kč v 65 týdenních splátkách po 229 Kč s poslední splátkou ve výši 222 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 203,47 % a výpůjční úroková sazba činila 88% ročně. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 2. 2020 (č.l. 44) bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovanou o výši úvěru, celkové splatné částce, RPSN i úroku z úvěru. Dále bylo zjištěno ze zákaznické karty ze dne 25. 2. 2020 (č.l. 27), že je v ní uveden zdroj příjmů rodičovská dovolená, měsíční výše čistých příjmů: 7 500 Kč, dalších čistých příjmů domácnosti 25 000 Kč, celkem 32 500 Kč (položky nejsou blíže identifikovány); měsíční výše výdajů 5 500 Kč, dle smlouvy měly být věřitelce předloženy rozhodnutí o přiznání dávky, rodičovského příspěvku. Z výpisu živnostenského rejstříku ze dne 24. 11. 2022 (č.l. 28) bylo zjištěno, že žalovaná má evidován předmět podnikání výroba, obchod a služby od 9. 8. 1995. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022 (č.l. 29 p.v.) bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že pohledávka ve výši 17 715,04 Kč byla postoupena na žalobkyni dle smlouvy ze dne 28. 1. 2022. Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalované předžalobní výzvu k plnění ze dne 10. 2. 2022 (č.l. 29).
4. Soud má za zjištěné, že žalované byla dne 25. 2. 2020 právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta bezhotovostně částka 7 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala spolu s poplatkem ve výši 7 878 Kč vrátit v 65 týdenních splátkách. Žalovaná poskytnutou částku nevrátila, uhradila právní předchůdkyni žalobkyně pouze 1 610 Kč. Pohledávka za žalovanou byla dne 28. 1. 2022 postoupena na žalobkyni.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud
z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti
o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže
z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo – anonymizováno právnická osoba anonymizováno v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
10. Soud v části, v níž se žalobkyně domáhala úroku 76,25 % ročně z částky 6 519,31 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, zastavil k jejímu zpětvzetí, a to postupem dle ust. § 96 odst. 2 o. s. ř.
11. Soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, neboť pohledávku nabyla jako postupník ve smyslu ust. § 1879 o.z. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C číslo (právnická osoba v . jméno příjmení a další) a neměla by i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů být žádným překvapením.
12. V projednávané věci nebylo dle názoru soudu doloženo, že právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, doklad o výplatě rodičovského příspěvku žalobkyně k žalobě nepřiložila, žádné důkazy nepředložila k dalším příjmům uvedeným v zákaznické kartě, které v ní byly uvedeny bez jakékoli bližší identifikace. Žalobkyně také nepředložila důkazy o zjišťování závazků žalované (z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně předložila pouze listinu – výpis z evidence exekucí. Právní předchůdkyně žalobkyně aktivně nezjišťovala ani pravidelné výdaje žalované (zejména náklady na bydlení). Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala správně po formální stránce, zcela nedostatečně se spolehla zejména na prohlášení žalované (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C číslo, právnická osoba v . jméno příjmení a další), neměla k dispozici podklady k příjmům žalované, vůbec žádné k výdajům a závazkům. Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, tvrzené měsíční výdaje ve výši 5 500 Kč nemohla při své odbornosti považovat vůbec za odpovídající realitě roku 2020 a poměrům žalované (osobě na rodičovské dovolené s minimálně jedním dítětem; k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo – anonymizováno právnická osoba v . anonymizováno). Zcela nekonkrétní a také neprokázaná zůstala i položka o dalších čistých příjmech ve výši 25 000 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.
13. Pokud jde o argumenty žalobkyně v obsáhlých a propracovaných doplněních žaloby, důkladně a podrobně opatřených také citacemi, nelze tyto argumenty dle soudu považovat za relevantní, neboť sice relevantní právní úpravu a judikaturu zmiňují a citují, interpretují jí ale zcela zavádějícím způsobem, který vede podle soudu téměř až k sofistikované obhajobě lichevních postupů právní předchůdkyně žalobkyně. Pokud např. žalobkyně cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp.zn. 33 ICdo 27/2021, žalobkyně snad pouze nevědomě pomíjí, že v citované věci byla poskytovatelem úvěru banka dlužnice, u níž měla dlužnice především veden běžný účet, z něhož mohla banka (na rozdíl od nebankovního poskytovatele, který nezná historii, pravidelné příjmy a výdaje nového klienta) získat dostatek informací k posouzení úvěruschopnosti. Když žalobkyně cituje z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C číslo (právnická osoba v . jméno příjmení), necituje závěry rozhodnutí, ale zcela zavádějícím způsobem stanovisko generálního advokáta. Žalobkyně nejen, že ve skutečnosti při své argumentaci nevychází z relevantní národní nebo evropské právní úpravy a judikatury, ale některou dokonce zcela pomíjí (zejména rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo – anonymizováno právnická osoba v . anonymizováno), jen obtížně by pak při poctivé a vážné interpretaci mohla dospět k tak absurdnímu závěru, že není třeba zajišťovat podklady k posouzení úvěruschopnosti, neboť prý přece nelze dovodit, že by poskytovatel úvěru se nemohl spolehnout pouze na údaje o průměrných výdajích nebo záznam o spotřebiteli z úvěrových databází (navíc ani ty v projednávané věci k důkazu žalobkyně nedoložila). Je tomu právě naopak. Ani odkaz na nález Ústavního soudu z 22. 6. 2021 není případný, soud nemá a nemůže mít za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala alespoň příjmy žadatelky o úvěr, jak výše uvedeno, nejvyšší měsíční příjem 25 000 Kč není vůbec specifikován, natož jakkoli prokázán, podpis položky„ Ověřené dokumenty“ v zákaznické kartě nelze považovat za důkaz o příjmech žalované, ale přinejlepším za pouhé její jednostranné prohlášení (a tedy z hlediska zjišťování úvěruschopnosti nedostatečné) ve smyslu shora citovaného rozsudku SDEU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C číslo.
14. S ohledem na neplatnost obou smluv soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadovaný poplatek, který je fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod odměnou za zpracování a administrativním poplatkem. V této souvislosti lze odkázat i na závěry ohledně platnosti smluv o půjčce, zápůjčce nebo o úvěru, které nejsou založeny jen na posuzování úvěruschopnosti, a to Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č.j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č. j. 102 VSPH 90/2016-45, podle nichž ujednání o odměně za hotovostní inkaso je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o. z. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany poskytovatele úvěru navyšování ceny poskytnuté zápůjčky. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. Podle rozhodnutí krajského soudu argumentace o nákladech spojených s hotovostním inkasem, není případná, neboť právě zapůjčitel ve formulářích tuto možnost nabízel a rovněž stanovil, že musejí být hrazeny splátky týdenní a spotřebiteli nedával jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Nutností týdenního dojíždění do domácnosti dlužník pak sám zapůjčitel zbytečně navyšoval cenu zápůjčky a nepočínal si s péčí řádného hospodáře. Soud připomíná, že obdobné pohledávky u něj uplatňuje sama právní předchůdkyně žalobkyně nebo její právní nástupci, jen za období od 1. 2. 2019 byl senátem 38 C projednáván ve více než 50 řízeních nedoplatek inkasní úhrady, která byla právní předchůdkyní žalobkyně z obdobných smluv dlužníkům v zásadě vždy (s jedinou výjimkou v podobě nároku uplatněného v řízení vedeném pod sp. zn. 38 C 70/2019) uplatňována. Výše této odměny není jednotná a často se pohybuje okolo 50 % poskytnuté částky. Jedná se např. o řízení vedená pod spisovou značkou 38 C 3/2018, 38 C 360/2018, 38 C 366/2018, 38 C 367/2018, 38 C 371/2018, 38 C 375/2018, 38 C 378/2018, 38 C 387/2018, 38 C 399/2018, 38 C 400/2018, 38 C 405/2018, 38 C 419/2018, 38 C 426/2018, 38 C 427/2018, 38 C 442/2018, 38 C 443/2018, 38 C 454/2018, 38 C 34/2019, 38 C 41/2019, 38 C 67/2019, 38 C 71/2019, 38 C 101/2019, 38 C 105/2019, 38 C 113/2019, 38 C 119/2019, 38 C 120/2019, 38 C 121/2019, 38 C 122/2019, 38 C 123/2019, 38 C 126/2019, 38 C 135/2019, 38 C 142/2019, 38 C 149/2019, 38 C 150/2019, 38 C 153/2019, 38 C 159/2019, 38 C 182/2019, 38 C 221/2019, 38 C 224/2019, 38 C 234/2019, 38 C 258/2019, 38 C 271/2019, 38 C 272/2019, 38 C 295/2019, 38 C 133/2021, 38 C 161/2021 a 38 C 183/2021. Obdobně jako v nyní projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně stanovila, že splátky musejí být hrazeny týdně a spotřebiteli nedala jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. V citovaných řízeních dospěl soud k závěru o neplatnosti smluv také pro rozpor s dobrými mravy.
15. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 7 000 Kč poskytnutém žalované právní předchůdkyní žalobkyně, sníženém o částku, kterou žalovaná uhradila ve výši 1 610 Kč, tedy o pohledávce žalobkyně ve výši 5 390 Kč. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaná se dostala s úhradou dluhu do prodlení, na jistině uhradila 1 610 Kč a zbývá jí tak uhradit 5 390 Kč, proto soud žalobě vyhověl co do částky 5 390 Kč a zamítl ji do částky 11 890,32 Kč s příslušenstvím.
16. Vzhledem k tomu, že žalovaná nevydala bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitla se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
17. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., žalobkyně byla z větší části neúspěšná, žalované však žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že náhrada nákladů se nepřiznává žádnému z účastníků. Soud dále upozorňuje žalobkyni, že v budoucnu bude při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlížet k nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. I.ÚS 585/17, ve kterém se Ústavní soud zabývá posuzováním účelnosti nákladů řízení v případě zneužití práva na zastupování advokátem. S ohledem na zakotvení institutu účelnosti vynaložených nákladů, jenž slouží jako formální záštita před zneužitím práva na náhradu nákladů vzniklých v průběhu soudního řízení, Ústavní soud ustáleně judikuje, že v případě tzv. inkasních agentur, tedy společností, jejichž předmětem podnikání je toliko vymáhaní pohledávek, by tyto měly disponovat zázemím pro předmět svého podnikání, přičemž toto zázemí je představováno nejen administrativou a potřebným vybavením, ale také odborným personálem (advokáti, právní koncipienti apod.). Z tohoto důvodu nelze takovýmto společnostem přiznávat náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem, protože by tak docházelo k účelovému navyšování nákladů s vymáháním pohledávek spojených.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci prostřednictvím podepsaného soudu. V odvolání musí být uvedeno, kdo je podává, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá. Odvolání musí být podepsáno a datováno.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost stanovenou vykonatelným rozsudkem, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí.