Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 92/2023-47
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
t. č. ve VTOS ve název věznice
příjmení příjmení 2, PSČ obec
o zaplacení částky 47 373,55 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 969 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 969 Kč za dobu od datum do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši 47 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet číslo pod variabilní symbol.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 869 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. jméno příjmení, evidenční číslo ČAK: číslo.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 969 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 969 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbytku se žaloba zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši 47 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet [číslo] pod [variabilní symbol]. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 869 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], evidenční číslo ČAK: [číslo].
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. Žalobu zdůvodnila tím, že s ním dne datum uzavřela smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě žalovanému poskytla částku 30 000 Kč, kterou se jí přitom žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem a administrativním poplatkem ve 29 měsíčních splátkách po 2 031 Kč a třicáté ve výši 2 015 Kč. Žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet zápůjčku nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a nahlédnutím do centrální evidence exekucí, prokazující, že žalovaný nebyl veden v insolvenčním rejstříku ani v evidenci exekucí a dále především z informací získaných od žalovaného, a to předložením výpisů z účtu žalovaného aktuálních za poslední tři měsíce před uzavřením smlouvy a výplatních pásek žalovaného aktuální za poslední dva měsíc před uzavřením smlouvy, prokazujících pravidelný měsíční příjem žalovaného až ve výši 21.339 Kč čistého. Žalobce také provedl lustraci dokladu předloženého žalovaným v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky. Z podkladů a informací, které předal žalovaný žalobci, vyhodnotil žalobce příjmy žalovaného na částku ve výši 21.542,51 Kč, přičemž příjmy žalovaného byly prokázány z předložených výpisů z účtu žalovaného, výplatních pásek žalovaného a formuláře příjmů a výdajů. Žalobce v otázce příjmů žalovaného zároveň zohlednil, že část příjmů žalovaného byla tvořena čerpáním tzv. pay-day úvěrů, kdy těmto byl přiřazen minimální možný koeficient. Pravidelné měsíční výdaje žalovaného žalobce pro výpočet bonity žalovaného vyhodnotil scóringový systém průměrně na částku 5.533 Kč. V této částce jsou započteny výdaje žalovaného po vyhodnocení příslušným koeficientem v rámci finanční analýzy přiřazeným ve scóringovém systému, a to ve výši: a) 700 Kč (zahrnující splátky úvěru), b) 3.860 Kč (zahrnující životní minimum), c) 100 Kč (zahrnující platby pojištění), d) 11,33 Kč (zahrnující převod na účet fyzické osoby), e) 0,07 Kč (zahrnující rychlé půjčky – doplacení rychlé půjčky), f) 138,77 Kč (zahrnující sázky (TipSport, Fortuna, casino, BWIN), g) 9,09 Kč (zahrnující transakce platební kartou), h) 412 Kč (zahrnující výběry hotovosti), i) 300 Kč (zahrnující inkaso), j) 0,41 Kč (zahrnující bankovní poplatky (poplatky za vedení účtu, za platby kartou, daň z úroků), k ) 1,33 Kč (zahrnující neidentifikovatelné domácí platby). Žalovaný žalobci nesdělil nad rámec výdajů uvedených ve výpisech z účtu a formuláři příjmů a výdajů žádné další výdaje vynakládané měsíčně na výživném v rámci vyživovací povinnosti vůči dalším osobám. Rozdíl mezi vyhodnocenými příjmy a výdaji činil tedy při posouzení úvěruschopnosti žalovaného částku ve výši 16.009,51 Kč. Při započtení nové splátky (průměrem všech splátek) ve výši 3.474,06 Kč tak tento rozdíl činil částku ve výši 12.535,45 Kč. Tato částka je pak dle žalobce dostačujícím finančním obnosem, kterým žalovaný disponuje měsíčně k pokrytí zbývajících nutných a běžných výdajů (domácnost, strava, případně doprava apod.). Vzhledem k tomu, že zbývající částka 12.535,45 Kč dosahovala v době žádosti o zápůjčku více než trojnásobek životního minima (životní minimum činilo v roce sjednání půjčky částku ve výši 3.860 Kč), přičemž částka životního minima již byla jedenkrát zohledněna ve výdajové rešerši žalovaného v rámci jeho skóringu, vyhodnotil žalobce žalovaného jako bonitního pro sjednanou půjčku se splátkou 3.474,06 Kč. Na základě svého obchodního rozhodnutí pak žalobce stanovil výši měsíční splátky pod tuto vypočtenou hranici, kdy v uzavřené smlouvě o zápůjčce číslo ze dne datum byla výše měsíční splátky sjednána na částku 2.031 Kč.
2. Žalovaný připustil, že smlouvu s žalobkyní uzavřel a peníze si od ní půjčil, ale poukázal na nemravně vysoký úrok ve výši 100 % jistiny. Konečné rozhodnutí ponechal na soudu.
Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne datum žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě žalovanému poskytla částku 30 000 Kč, kterou se jí přitom žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem a administrativním poplatkem ve 29 měsíčních splátkách po 2 031 Kč a třicáté ve výši 2 015 Kč (smlouva o úvěru, výpis z účtu, splátkový kalendář, Sazebník, elektronický výpis informací ze systému uzavírání smluv on-line prostřednictvím Klientského centra, Obchodní podmínky). Žalovaný splatil celkem částku 2 031 Kč (vyčíslení pohledávky, výpis splátkového kalendáře, přehled úhrad splátek, vyčíslení smluvních pokut (před zohledněním případné limitace) a zákonného úroku za dobu do zesplatnění, úhrady dlužníka po zesplatnění, vyčíslení dílčích smluvních pokut a zákonného úroku z prodlení ke dni datum). Při analýze úvěruschopnosti žalovaného vyšlo najevo, že jeho průměrná čistá měsíční mzda za listopad a prosinec rok činila 20 191 Kč, přičemž působil u název zaměstnavatele právnická osoba, o níž je obecně známo, že je agenturou práce, v provozu obec, na základě smlouvy účinné do 31. 12. 2021. Žalobkyně však vůbec viditelně nezkoumala okolnost, zda a v jakém pracovněprávním vztahu žalovaný pokračuje od datum a přesto mu v březnu téhož roku poskytla úvěr. Podle výpisů z jeho běžného účtu mu sice v únoru rok z téhož účtu téže společnosti přišla obdobná částka, z čehož lze usoudit, že s ní uzavřel další smlouvu, na jejímž základě potom pracoval v lednu rok, avšak žalobkyně se vůbec nezabývala otázkou, na jak dlouhou dobu a zda bude tudíž jeho příjem dostatečný pro splacení úvěru poskytnutého na 30 měsíců, neboť z výpisů neplyne žádný jiný pravidelný příjem ve srovnatelné výši. Žalobkyně rovněž nevěnovala hlubší pozornost charakteristikám dalších dluhů žalovaného (částka po splatnosti, sankce, zbývající délka času splácení), přestože jich žalovaný podle výpisů měl hned několik, ať už jde o povolené přečerpání účtu, které navíc nepovoleně překročil, nebo několik tzv. mikropůjček. Z výpisů je navíc patrno, že zatímco v prosinci rok účet na začátku i na konci měsíce vykázal záporný zůstatek, v lednu a únoru rok si podržel kladný zůstatek jen díky řadě bezhotovostních převodů částek v řádu jednotek tisíců Kč z účtu označeného jméno příjmení. Žalobkyně přitom vůbec nezkoumala otázku, kdo je jméno příjmení, na základě čeho žalovanému poskytuje příspěvky a jaké jsou alespoň zhruba její sociální poměry. I tato okolnost ovšem dokresluje sociální poměry žalovaného, který v té době žil zcela evidentně na dluh. Není tedy pravdou, jak tvrdila žalobkyně, že z analýzy úvěruschopnosti vyplynula kladná bilance umožňující poskytnutí úvěru (výplatní lístky žalovaného, výpisů z účtu, čestné prohlášení o příjmech a výdajích, kopie občanského průkazu žalovaného). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení předžalobní výzvou doporučeně odeslanou dne datum, v níž mu poskytla lhůtu k zaplacení do datum (předžalobní výzva s podacím lístkem). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, věrohodné a pro výsledek řízení závažné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních provedených důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani pro výsledek řízení.
3. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne datum žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě žalovanému poskytla částku 30 000 Kč, kterou se jí přitom žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem a administrativním poplatkem ve 29 měsíčních splátkách po 2 031 Kč a třicáté ve výši 2 015 Kč. Žalovaný splatil celkem částku 2 031 Kč. Při analýze úvěruschopnosti žalovaného vyšlo najevo, že jeho průměrná čistá měsíční mzda za listopad a prosinec rok činila 20 191 Kč, přičemž působil u právnická osoba právnická osoba, o níž je obecně známo, že je agenturou práce, v provozu obec, na základě smlouvy účinné do 31. 12. 2021. Žalobkyně však vůbec viditelně nezkoumala okolnost, zda a v jakém pracovněprávním vztahu žalovaný pokračuje od datum a přesto mu v březnu téhož roku poskytla úvěr. Podle výpisů z jeho běžného účtu mu sice v únoru rok z téhož účtu téže společnosti přišla obdobná částka, z čehož lze usoudit, že s ní uzavřel další smlouvu, na jejímž základě potom pracoval v lednu rok, avšak žalobkyně se vůbec nezabývala otázkou, na jak dlouhou dobu a zda bude tudíž jeho příjem dostatečný pro splacení úvěru poskytnutého na 30 měsíců, neboť z výpisů neplyne žádný jiný pravidelný příjem ve srovnatelné výši. Žalobkyně rovněž nevěnovala hlubší pozornost charakteristikám dalších dluhů žalovaného (částka po splatnosti, sankce, zbývající délka času splácení), přestože jich žalovaný podle výpisů měl hned několik, ať už jde o povolené přečerpání účtu, které navíc nepovoleně překročil, nebo několik tzv. mikropůjček. Z výpisů je navíc patrno, že zatímco v prosinci rok účet na začátku i na konci měsíce vykázal záporný zůstatek, v lednu a únoru rok si podržel kladný zůstatek jen díky řadě bezhotovostních převodů částek v řádu jednotek tisíců Kč z účtu označeného jméno příjmení. Žalobkyně přitom vůbec nezkoumala otázku, kdo je jméno příjmení, na základě čeho žalovanému poskytuje příspěvky a jaké jsou alespoň zhruba její sociální poměry. I tato okolnost ovšem dokresluje sociální poměry žalovaného, který v té době žil zcela evidentně na dluh. Není tedy pravdou, jak tvrdila žalobkyně, že z analýzy úvěruschopnosti vyplynula kladná bilance umožňující poskytnutí úvěru. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení předžalobní výzvou doporučeně odeslanou dne datum, v níž mu poskytla lhůtu k zaplacení do datum. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání.
4. Soud případ právně kvalifikoval jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v prvním účinném znění, dále„ o. z.,“ ve spojení s § 87 odst. 1 třetí větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě zápůjčky (§ 2 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s § 2390n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Přenechala žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Žalobkyně však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. To znamená, že zápůjčka neměla být poskytnuta, pročež je smlouva o zápůjčce neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne datum). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 30 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.), které přetrvalo po splacení částky 2 031 Kč ve výši 27 969 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení předžalobní výzvou ve lhůtě, během které nastal 3. pracovní den od odeslání a kterou soud pokládá za odpovídající lhůtě bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.) a přiměřené možnostem spotřebitele (§ 87 odst. 1 z. s. ú.). Pohledávka na bezdůvodném obohacení se tak stala splatnou dne datum a dne datum se žalovaný ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 15 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Soud výrokem I. přiznal žalobkyni jistinu a požadovaný úrok z prodlení.
5. Výrokem II. pak ve zbytku žalobu zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy.
6. Výrok III. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 47 Kč jako rozdíl mezi částkou 1 942 Kč (5 % z částky 38 843,22 Kč; viz Položka 1 odst. 1 písm. b) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 1 895 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a)), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a)) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j)). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p.
7. Výrok IV. odpovídá ustanovením § § 137 odst. 1, odst. 2, odst. 3, 142a odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně v časovém limitu předvídaném zákonem žalovanému odeslala předžalobní upomínku a protože byla ve sporu částečně úspěšná. Žalobkyně celkem, i s úrokem a úrokem z prodlení, ke dni vyhlášení rozsudku požadovala částku 49 441,26 Kč. Soud jí přiznal 29 497,72 Kč, tedy 59,66 %. příjmení procesní úspěch žalobkyně proto činí 19,32 %. Náhrada sestává ze zaplaceného soudního poplatku 1 895 Kč podle Položky 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů a z náhrad vyčíslených v následující tabulce podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále„ a. t.“). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby soud stanovil z tarifní hodnoty 38 843,22 Kč (bez příslušenství) podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. částkou 2 660 Kč, paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. částkou 300 Kč za 1 úkon právní služby částkou 300 Kč. Soud nepřiznal náhradu za doplnění žaloby, protože v něm obsažená skutková tvrzení a důkazní návrhy měla správně obsahovat již žaloba (§ 79 odst. 1 druhá věta, odst. 2 o. s. ř.), pročež bylo doplnění žaloby v tomto ohledu nadbytečné a jeho náklady tudíž neúčelné (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Další složkou nákladů je náhrada za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře substitutky zástupce žalobkyně k soudu a zpět v délce 9 započatých půlhodin po 100 Kč, celkově tedy 900 Kč, poněvadž podle aplikace google maps je možno při zohlednění běžných dopravních komplikací a čekání na jednání přiznat 9 půlhodin, nikoli 19, jak substitutka vyúčtovala (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.). Dále cestovné 2 242, 3424 Kč při ujeté vzdálenosti 334 km, kombinované spotřebě 4,40 l /100 km, vyhláškové ceně motorové nafty 34,40 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 5,20 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř., § 13 odst. 1 a. t., § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 467/2022 Sb. v právě účinném znění). Cestovné a náhradu za promeškaný čas soud přiznal podle cesty z obec, nikoli obec, podle sídla advokátní kanceláře substitutky, která se jednání zúčastnila. Nedoložila totiž ani netvrdila, že by cestovala z obec. Protože je advokát žalobkyně plátcem DPH, připočítal soud k nákladům též 3 146, 291904 Kč jako náhradu za DPH (§ 137 odst. 3 písm. b) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.). Celkové náklady tedy činí 20 023, 634304 Kč, 19,32 % pak 3 869 Kč. Žalovaný má povinnost nahradit náklady řízení sice vůči žalobkyni, ale danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
úkon právní služby; ustanovení a. t.; mimosmluvní odměna; náhrada hotových výdajů; náhrada za DPH
převzetí a příprava zastoupení; § 11 odst. 1 písm. a); 2 660 Kč; 300 Kč;
předžalobní upomínka; § 11 odst. 1 písm. d); 2 660 Kč; 300 Kč;
žaloba; § 11 odst. 1 písm. d); 2 660 Kč; 300 Kč;
účast na jednání; § 11 odst. 1 písm. g); 2 660 Kč; 300 Kč; celkem 3 146, 291904 Kč
8. Lhůty k zaplacení soud ve výrocích I. a III. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiným lhůtám vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Nesplní-li žalobkyně či žalovaný povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.