Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 198/2022-46
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 16 447,96 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 714,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 714,96 Kč za dobu od 2. 3. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši 200 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet číslo pod variabilní symbol.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 714,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 714,96 Kč za dobu od 2. 3. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbytku se žaloba zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši 200 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet [číslo] pod [variabilní symbol]. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 16 447,96 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 4 952,01 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, úroku 29 % ročně z částky 4 952,01 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 360,94 Kč jakožto nevrácené zápůjčky včetně příslušenství, kterou žalovanému poskytla společnost právnická osoba (dále„ původní věřitelka“) ve výši 8 000 Kč na základě smlouvy číslo ze dne datum. Žalovaný před postoupením pohledávky splatil částku 7 285,04 Kč. Původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. Před poskytnutím zápůjčky velmi důkladně posoudila úvěruschopnost žalovaného.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.
3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne datum na základě smlouvy číslo z téhož dne původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 8 000 Kč, kterou měl žalovaný postupně splácet i s úrokem, poplatkem a s pojistným v týdenních splátkách (smlouva o zápůjčce, standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně soudu nepředložila žádný z následujících dokumentů, jež měla původní věřitelka opatřit během procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného: výpis z databází SOLUS, BRKI, NRKI, ISIR, z databáze MVČR obsahující neplatné doklady a ze dvou vlastních databází ani pracovní smlouvu žalovaného a výpis z jeho bankovního účtu. Soud ji k doložení důkazů vyzval korespondenčně s upozorněním, že v případě nesplnění výzvy ji na jednání poučí ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a bude očekávat její neprodlenou reakci, přičemž jednání neodročí. Žalobkyně v reakci na zmíněné poučení na jednání uvedla, že nechce do řízení vnést žádné další tvrzení ani důkaz. Žalobkyně tudíž nepředložila žádný z výše zmíněných dokumentů s výjimkou výpisu z CEE, který však nebyl pořízen před uzavřením smlouvy, nýbrž dne datum. Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost ani jaké jsou aktuální sociální poměry tohoto člověka a konkrétně se nezabývala ani jednotlivými životními výdaji žalovaného (zákaznická karta, výpis z Živnostenského rejstříku, výpis z CEE). Žalovaný zaplatil celkem 7 285,04 Kč, a to před postoupením žalované pohledávky (tvrzení žalobkyně). Žalovaná pohledávka byla jako část souboru pohledávek postoupena žalobkyni na základě smlouvy ze dne datum (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek), o čemž žalovaného vyrozuměla žalobkyně oznámením ze dne datum, vystaveným původní věřitelkou, v němž tato žalovaného vyzvala k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení. Žalobkyně tuto zásilku žalovanému doporučeně odeslala dne datum spolu s vlastní upomínkou z téhož dne, v níž žalovanému poskytla lhůtu k plnění do datum (výzva ze dne datum, oznámení o postoupení pohledávek, podací arch z února rok). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na výpis z CEE, který pochází z roku rok, přičemž poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka již před poskytnutím úvěru, pročež byl tento výpis jako důkaz irelevantní a jestliže se právě na něj žalobkyně odvolala jako na prostředek dokazující lustraci žalovaného před poskytnutím úvěru a její výsledek, plyne z něj pravý opak, tedy že původní věřitelka žalovaného v CEE vůbec nelustrovala. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních provedených důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení ani pro meritum sporu. Soud neprovedl výslech vázané zástupkyně původní věřitelky. Zástupce žalobkyně v tomto kontextu na jednání uvedl, že měla vázaná zástupkyně v mobilním telefonu aplikaci, v níž žalovaného lustrovala v jednotlivých databázích, přičemž by bez této lustrace s příznivým výsledkem nemohla pokročit k dalšímu kroku v procesu posouzení úvěruschopnosti. Výpisy z těchto databází tudíž neexistují v písemné formě. Odpovědnost za opatření důkazů ovšem nese žalobkyně nehledě k tomu, že bezpochyby nebyl problém zachytit výsledky lustrací žalovaného snímkem displeje mobilního telefonu zachycujícím příslušný výpis. Žalobkyně navíc připustila, že její právní předchůdkyně zkoumala životní výdaje žalovaného statistickým modelováním. To, že by se zabývala konkrétními jednotlivými výdaji žalovaného, z jejích tvrzení ani důkazů nevyplynulo. Naopak žalovaný v zákaznické kartě pouze obecně uvedl celkový součet v podobě„ odhadovaných“ měsíčních výdajů, přičemž původní věřitelka pravdivost tohoto tvrzení podle zákaznické karty nijak neověřila. Ze všech těchto důvodů byl výslech vázaná zástupkyně nadbytečný. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly potřebné k objasnění věci ani nevyplynuly ze spisu.
4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne datum na základě smlouvy číslo z téhož dne původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 8 000 Kč, kterou měl žalovaný postupně splácet i s úrokem, poplatkem a s pojistným v týdenních splátkách. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce původní věřitelka žalovaného nelustrovala v databázi SOLUS, BRKI, NRKI, ISIR, v databázi MVČR obsahující neplatné doklady ani ve dvou vlastních databázích a neobdržela od něj jeho pracovní smlouvu ani výpisy z účtu. Dále nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost ani jaké jsou aktuální sociální poměry tohoto člověka a konkrétně se nezabývala ani jednotlivými životními výdaji žalovaného. Žalovaný splatil celkem 7 285,04 Kč, a to před postoupením žalované pohledávky. Žalovaná pohledávka byla jako část souboru pohledávek postoupena žalobkyni na základě smlouvy ze dne datum, o čemž žalovaného vyrozuměla žalobkyně oznámením ze dne datum, vystaveným původní věřitelkou, v němž tato žalovaného vyzvala k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení. Žalobkyně tuto zásilku žalovanému doporučeně odeslala dne datum spolu s vlastní upomínkou z téhož dne, v níž žalovanému poskytla lhůtu k plnění do datum. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání.
5. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupenou pohledávku vzešlou ze závazku z bezdůvodného obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, § 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ ve spojení s § 87 odst. 1 třetí větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě zápůjčky (§ 2 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Přenechala žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušným úrokem. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předcházejících dvou odstavcích. Kromě toho, že bylo zjištěno, že původní věřitelka nezkoumala okolnost spolužijící osoby a jejích sociálních poměrů ani jednotlivých konkrétních životních nákladů žalovaného, neunesla žalobkyně subjektivní důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnosti, že původní věřitelka žalovaného lustrovala ve výše zmíněných databázích (nemluvě o příznivém výsledku těchto lustrací) ani že měla k dispozici jeho pracovní smlouvu a výpis z účtu, které by také umožnily ověřit skutečnost, zda jde o pracovní poměr na dobu určitou a neurčitou a zda se žalovaný nenachází ve zkušební či výpovědní době a s jakou částkou žalovaný na svém účtu nakládá, což by bylo podstatné pro odpověď na otázku po udržitelnosti mzdy a tedy i úvěruschopnosti žalovaného v čase (§ 101 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 120 odst. 1 první větou o. s. ř. a s § 86 odst. 1 první větou z. s. ú.). V tom případě ovšem původní věřitelka nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí poskytnout mu zápůjčku skutečně informované v zákonem předepsané míře. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčka neměla být poskytnuta, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde přitom vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroků z prodlení. Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). V okamžiku vyplacení částky 8 000 Kč žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaný před postoupením pohledávky splatil částku 7 285,04 Kč. To znamená že rozdíl ve výši 714,96 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný byl vyzván k zaplacení teprve již v oznámení o postoupení pohledávky, přičemž třetí pracovní den po odeslání ze dne datum, zde nastal datum a lhůta k plnění do datum zde odpovídá zákonem předvídaným lhůtám„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.) a přiměřené možnostem žalovaného (§ 87 odst. 1 třetí věta z. s. ú.), protože jde o částku z roku 2019, kterou již před zesplatněním dlouho nesplácel a měl dostatek času se na možnost zesplatnění připravit. To znamená, že se pohledávka stala splatnou datum a že od datum byl žalovaný narozdíl od žalobkyně v prodlení (§ 1968 o. z.). Tím pádem mu vznikla povinnost zaplatit též úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 11,75 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Proto jí soud výrokem I. přiznal zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci.
6. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy.
7. Výrok III. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění zákona č. 182/2018 Sb. (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 200 Kč jako rozdíl mezi částkou 1 000 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. a) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 800 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a)), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a)) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j)). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p.
8. Výrok IV. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalovaný byl v řízení částečně úspěšný, na více než 50 %, pročež by měl proti žalobkyni právo na náhradu příslušného procenta nákladů řízení, které mu však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Nesplní-li žalobkyně či žalovaný povinnost uloženou v tomto rozsudku, bude ji možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.