Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
16 C 23/2023-28
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 47 673,67 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Soud zamítá žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 47 673,67 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 757,36 Kč od 1. 6. 2022 do 13. 6. 2022, úrok 21,9 % ročně z částky 47 673,67 Kč od 14. 6. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 47 673,67 Kč od 14. 6. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Soud zamítá žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 47 673,67 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 757,36 Kč od 1. 6. 2022 do 13. 6. 2022, úrok 21,9 % ročně z částky 47 673,67 Kč od 14. 6. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 47 673,67 Kč od 14. 6. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výrokem I. a II. se zdůvodněním, že společnost právnická osoba (dále jen„ původní věřitelka“) s žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o povoleném debetu číslo, součástí které byly obchodní podmínky banky. V této smlouvě se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se v předmětné smlouvě zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu se sjednaným úrokem ve výši 21,90 % p. a. Původní věřitelka svou povinnost z úvěrové smlouvy splnila a žalovanému předmětný úvěr poskytla. Žalovaný byl oprávněn průběžně čerpat povolený debet a také byl oprávněn kdykoliv úvěr částečně či zcela splatit. Každou platební transakci ve prospěch Běžného účtu se úvěr splácí a znovu se tak obnovuje možnost čerpat jej do sjednané výše. Po dosažení této hranice byly další splatné transakce na účtu evidovány jako položky po splatnosti a jistina na účtu povoleného debetu se dále nenavyšovala. V souladu s obchodními podmínkami přistoupila původní věřitelka dne datum k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Žalobkyně přes výzvu soudu odmítla s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 581/2014, vnést do řízení přesné skutkové tvrzení, zda, kdy a v jaké výši žalovaný úvěr čerpal a z čeho se skládá žalovaná částka. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta původní věřitelka porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Po provedeném individuálním hodnocení klienta původní věřitelka žádosti klienta vyhověla. Původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni.
2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby se zdůvodněním, že je žalovaná pohledávka promlčena vzhledem k datu uzavření smlouvy, že původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit jeho úvěruschopnost, protože individuálně nezkoumala jeho výdaje a nezohlednila jeho dluhy. Žalovaná částka sestává převážně z různých„ penalizačních úroků.“ Žalovaný splatil částku 38 203,86 Kč.
3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne datum původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu číslo, v níž se mu zavázala umožnit zahájení čerpání úvěru první bankovní pracovní den po uzavření smlouvy ve formě povoleného přečerpání běžného účtu žalovaného číslo do výše 50 000 Kč, přičemž se žalovaný zavázal udržovat na účtu dostatečný objem příchozích transakcí a splácet úvěr spolu s úrokem ve výši 21,90 % ročně z čerpané a dosud nesplacené částky, přičemž úrok se počítal podle skutečného počtu dnů čerpání úvěru a byl připisován k jistině úvěru vždy poslední den v kalendářním měsíci. Žalovaný měl právo úvěr čerpat prostřednictvím příkazů k provedení Platebních transakcí na Běžném účtu, s výjimkou úhrady případného dluhu žalovaného z jiné smlouvy o úvěru (kopie občanského průkazu žalovaného a jeho manželky, smlouva o povoleném debetu na běžném účtu, smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, všeobecné obchodní podmínky, produktové podmínky pro úvěry, ceník produktů a služeb pro soukromé osoby). Žalobkyně nepředložila výpisy z databází BRKI, NRKI ani SOLUS, původní věřitelka se při analýze úvěruschopnosti žalovaného nezabývala otázkou, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Z předložených důkazů navíc nevyplývá, že by původní věřitelka ověřovala příjmy a výdaje žalovaného (protokol o ověření úvěruschopnosti, mimořádný výpis z účtu žalovaného za období datum – datum). Žalovaný úvěr skutečně čerpal, avšak na základě důkazů je objektivně nemožné určit, jakou část žalované částky tvoří jistina a jakou„ připsané“ úroky, úroky z prodlení a poplatky. Podle výpisu z osobního účtu úrok, který původní věřitelka připisovala k jistině na konci kalendářního měsíce, samozřejmě zvyšoval úvěrový dluh. Celkový záporný zůstatek pak zvýšil i„ sankční úrok,“ připsaný dne datum. Mimořádný výpis z účtu žalovaného přitom neobsahuje částku 47 559,12 Kč, kterou ke dni datum začíná výpis z osobního účtu i z povoleného debetu, vcelku. To znamená, že žalovaný čerpal úvěr průběžně, již přede dnem datum, kdy již byl také v prodlení. Tím pádem je jisté, že částka 47 559,12 Kč obsahuje též přinejmenším úrok. Mimořádný výpis z účtu i výpis předložený žalovaným, které zachycují i dobu přede dnem datum, ovšem obsahují jen pohyby, nikoli zůstatky. Proto nelze jednoznačně určit, ve kterých okamžicích se účet ocitl v záporném zůstatku. A vzhledem ke způsobu výpočtu úroku, jehož výše vždy závisela na skutečném počtu dnů čerpání dané částky úvěru, pročež byl výpočtový základ permanentně proměnlivý, tak předložené důkazy matematicky znemožňují vypočítat jednotlivé částky, které žalovaný od počátku do konce čerpal jako úvěr tak, aby bylo lze rozlišit jistinu na jedné straně a úroky, úroky z prodlení a poplatky na straně druhé. Mimořádný výpis z účtu zachycuje dobu účinnosti smlouvy od strany 35 po stranu 198. Navíc není jasné, zda žalovaný od původní věřitelky dříve nečerpal další úvěr, kteréžto transakce by se do tohoto úvěru podle výše rozvedených smluvních ujednání nezapočítávaly. Ze všech těchto důvodů je nemožné určit složení žalované„ jistiny“ ve výši 47 673,67 Kč (výpis z účtu z l. číslo – číslo spisu, mimořádný výpis z účtu žalovaného za období datum – datum, výpis z osobního účtu, výpis z povoleného debetu). Žalovaná pohledávka měla být jako část souboru pohledávek postoupena právnická osoba a. s., která ji postoupila žalobkyni, přičemž postoupení byla žalovanému oznámena (rámcová smlouva o postoupení pohledávek č. rok ze dne datum, smlouva o postoupení pohledávek č. rok číslo ze dne datum, seznam postoupených pohledávek, smlouva o postoupení pohledávek č. 2018 číslo ze dne datum, seznam postoupených pohledávek, jednotlivá oznámení o postoupení pohledávky, potvrzení o zaplacení úplaty). Žalovaný byl vyzván k zaplacení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne datum (oznámení ze dne datum, přehled podacích čísel). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na relevanci jednotlivých výpisy z účtů, z nichž nevyplynulo složení žalované„ jistiny.“ Z ostatních provedených důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.
4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne datum původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu číslo, v níž se mu zavázala umožnit zahájení čerpání úvěru první bankovní pracovní den po uzavření smlouvy ve formě povoleného přečerpání běžného účtu žalovaného číslo do výše 50 000 Kč, přičemž se žalovaný zavázal udržovat na účtu dostatečný objem příchozích transakcí a splácet úvěr spolu s úrokem ve výši 21,90 % ročně z čerpané a dosud nesplacené částky, přičemž úrok se počítal podle skutečného počtu dnů čerpání úvěru a byl připisován k jistině úvěru vždy poslední den v kalendářním měsíci. Žalovaný měl právo úvěr čerpat prostřednictvím příkazů k provedení Platebních transakcí na Běžném účtu, s výjimkou úhrady případného dluhu žalovaného z jiné smlouvy o úvěru. Původní věřitelka se při analýze úvěruschopnosti žalovaného nezabývala otázkou, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Žalovaný úvěr skutečně čerpal, avšak na základě důkazů je objektivně nemožné určit, jakou část žalované částky tvoří jistina a jakou„ připsané“ úroky, úroky z prodlení a poplatky. Žalovaná pohledávka měla být jako část souboru pohledávek postoupena právnická osoba a. s., která ji postoupila žalobkyni, přičemž postoupení byla žalovanému oznámena. Žalovaný byl vyzván k zaplacení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne datum. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání.
5. Soud případ právně kvalifikoval jako tvrzenou pohledávku vzešlou ze závazku ze spotřebitelského úvěru v podobě přečerpání, resp. i překročení, to vše v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 2 písm. h), písm. i) zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ a s § 2395n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně splácet s příslušným úrokem. V prvé řadě je třeba říci, že žalovaná pohledávka není promlčena. Kdyby totiž existovala, šlo by, jak je níže vysvětleno, o pohledávku z bezdůvodného obohacení. Takové plnění se stává splatným až na základě výzvy k zaplacení, která zde žalovanému došla teprve v srpnu 2022, takže je jasné, že pohledávka ještě nemohla být promlčena (§ 610 odst. 1 první věta ve spojení s § § 619 odst. 1, 621 a s § 629 o. z.). Původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V tom případě ovšem nemohla získat reálnou představu o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout skutečně informované v zákonem předvídané míře. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku čerpání jednotlivých částek tudíž žalovanému vznikalo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 třetí větou z. s. ú.). Proto bylo v zájmu věcně správného rozsudku nezbytné rozlišit v žalované částce jistinu od ostatních složek, které nebylo vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy možno přiznat a které přitom žalovaná částka obsahovala. Když žalobkyně oslyšela výše zmíněnou výzvu soudu, nařídil soud jednání, k němuž řádně a včas předvolal žalobkyni i její zástupkyni a na němž byl připraven žalobkyni formálně vyzvat podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k tomu, aby konkrétně uvedla a důkazy doložila přesné složení žalované částky. Žalobkyně ani její zástupce se ovšem k jednání nedostavily, čímž se připravily o možnost uvedeného poučení. Soud pak případ projednal v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Žalobkyně sice svou neúčast omluvila, ale nepožádala o odročení jednání a naopak souhlasila s rozhodnutím ve své nepřítomnosti, aniž by uvedla, jaký závažný důvod jí v účasti brání. Žalobkyně má sice pravdu v tom, že podle výše zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu lze nahradit skutkové tvrzení odkazem na důkaz. Je to však možné jen tehdy, je-li daný důkaz přehledný. Tedy, jestliže z něj daná skutečnost jednoznačně vyplývá. Předložené výpisy z účtu takovýmito přehlednými důkazy nejsou z důvodů, rozvedených v odstavci 3. odůvodnění – danou skutečnost z nich nelze vyčíst vůbec. Navíc soud v žádném případě není povinen suplovat aktivitu žalobkyně a složitě pátrat po jejích tvrzeních přinejmenším na 163 stranách mimořádného výpisu z účtu. To vše znamená, že objektivně nelze vyloučit možnost, že kdyby z důkazů vyplynula výše původní jistiny a započítaly by se žalovaným splacené částky, vyšlo by najevo, že žalovaný dluh zanikl splněním a tudíž jemu odpovídající pohledávka nemohla být postoupena žalobkyni. Žalobkyně tudíž neunesla břemeno tvrzení ani důkazní ohledně výše jistiny bez úroků, úroků z prodlení a dalších plateb, kterou žalovaný skutečně čerpal. Proto soud žalobu výrokem I. zamítl.
6. Výrok II. odpovídá ustanovením § § 137 odst. 1, 151 odst. 3, 142a odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř., protože byl žalovaný ve sporu plně úspěšný. Náhrada sestává z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu a za vyjádření k žalobě (§ 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 vyhlášky MSp č. 254/2015 Sb. v prvním účinném znění, dále„ p. n.“). Za druhé vyjádření k žalobě soud náhradu nepřiznal, protože k němu žalovaného nevyzval a protože v něm obsažené argumenty mohlo obsahovat již první vyjádření (§ 79 odst. 1 druhá věta, odst. 2 o. s. ř.), pročež bylo druhé vyjádření v tomto ohledu nadbytečné a jeho náklady tudíž neúčelné (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Lhůtu k zaplacení soud ve výroku II. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k ekonomickým možnostem žalobkyně.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Nesplní-li žalobkyně povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.