Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 243/2022-35
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 23 771 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 000 Kč za dobu od datum do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do 25. dne v kalendářním měsíci, počínaje kalendářním měsícem následujícím kalendářní měsíc, v němž se tento rozsudek stane pravomocným, přičemž v případě byť jen částečného nezaplacení jedné splátky se stává splatným celý zůstatek výše specifikované dluhu.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 124 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 000 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do 25. dne v kalendářním měsíci, počínaje kalendářním měsícem následujícím kalendářní měsíc, v němž se tento rozsudek stane pravomocným, přičemž v případě byť jen částečného nezaplacení jedné splátky se stává splatným celý zůstatek výše specifikované dluhu. II. Ve zbytku se žaloba zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 124 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 23 771 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 9 424,11 Kč od datum do zaplacení ve výši 11,75 %, úroku 49 % ročně z částky 9 424,11 Kč od datum do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 632,61 Kč jakožto nevrácené zápůjčky včetně příslušenství, kterou žalovanému poskytla společnost právnická osoba (dále„ původní věřitelka“) ve výši 10 000 Kč na základě smlouvy číslo ze dne datum. Žalovaný před postoupením pohledávky splatil částku 2 000 Kč. Původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. Před poskytnutím zápůjčky velmi důkladně posoudila úvěruschopnost žalovaného.
2. Žalovaný k věci uvedl, že se domníval, že žalobkyně v tomto řízení vymáhá další část pohledávky, jíž se domáhala v řízení vedeném tímto soudem pod sp. zn. číslo jednací, že však jde zřejmě o„ větší část úroků a ne toho, co jim dlužil.“ Zároveň uvedl, že se mu moc nezdá výše, kterou však nemá jak rozporovat, protože„ jejich papíry“ dávno nemá a je to již pár let. Navrhl rozložení plnění do splátek v maximální výši 2 500 Kč měsíčně. Žalobkyně v reakci na toto vyjádření souhlasila se splátkami zachycenými výrokem I. tohoto rozsudku.
3. Soud nevynesl rozsudek pro uznání, jak navrhovala žalobkyně, poněvadž žalovaný zaprvé výslovně neprohlásil, že uznává žalobou uplatněný nárok (§ 153a odst. 1 první věta ve spojení s § 41a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř. “) – v tomto kontextu výklad procesních úkonů účastníků podléhá teorii projevu vůle, kdy má přednost vůle projevená před vůlí skutečnou – zadruhé žalovaný výslovně uvedl, že se mu výše žalované částky„ nezdá“ a že je ochoten ji splácet proto, že již nemá jak dokázat její (správnou) výši. V tom případě výslovně projevil výhradu vůči výši žalované částky. Z těchto důvodů nebylo možno jeho vyjádření kvalifikovat jako uznání nároku.
4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne datum na základě smlouvy číslo z téhož dne původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 10 000 Kč, kterou měl žalovaný postupně splácet i s úrokem a poplatkem v měsíčních splátkách (smlouva o spotřebitelském úvěru, standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně soudu nepředložila žádný z následujících dokumentů, jež měla původní věřitelka opatřit během procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného: výpis z databází SOLUS, BRKI, NRKI, ISIR, z databáze MVČR obsahující neplatné doklady a ze dvou vlastních databází ani pracovní smlouvu žalovaného. Soud ji k doložení důkazů vyzval korespondenčně s upozorněním, že v případě nesplnění výzvy ji na jednání poučí ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. a bude očekávat její neprodlenou reakci, přičemž jednání neodročí. Žalobkyně v reakci na zmíněné poučení na jednání uvedla, že nechce do řízení vnést žádné další tvrzení ani důkaz. Žalobkyně tudíž nepředložila žádný z výše zmíněných dokumentů s výjimkou výpisu z CEE, který však nebyl pořízen před uzavřením smlouvy, nýbrž dne datum. Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost ani jaké jsou aktuální sociální poměry tohoto člověka a konkrétně se nezabývala ani jednotlivými životními výdaji žalovaného. Ten před poskytnutím zápůjčky působil ve právnická osoba anonymizováno s čistou měsíční mzdou v září rok ve výši 10 355 Kč a v říjnu téhož roku ve výši 10 153 Kč (žádost o spotřebitelský úvěr, výplatní lístky žalovaného, výpis z Registru ekonomických subjektů, výpis z CEE). Žalovaný zaplatil celkem 2 000 Kč, a to před postoupením žalované pohledávky (tvrzení žalobkyně). Žalovaná pohledávka byla jako část souboru pohledávek postoupena žalobkyni na základě smlouvy ze dne datum (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek), o čemž žalovaného vyrozuměla žalobkyně oznámením ze dne datum, vystaveným původní věřitelkou, v němž tato žalovaného vyzvala k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení. Žalobkyně tuto zásilku žalovanému doporučeně odeslala dne datum spolu s vlastní upomínkou z téhož dne, v níž žalovanému poskytla lhůtu k plnění do datum (výzva ze dne datum, oznámení o postoupení pohledávek, podací arch z února rok). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na výpis z CEE, který pochází z roku rok, přičemž poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka již před poskytnutím úvěru, pročež byl tento výpis jako důkaz irelevantní a jestliže se právě na něj žalobkyně odvolala jako na prostředek dokazující lustraci žalovaného před poskytnutím úvěru a její výsledek, plyne z něj pravý opak, tedy že původní věřitelka žalovaného v CEE vůbec nelustrovala. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních provedených důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení ani pro meritum sporu. Soud neprovedl výslech vázané zástupkyně původní věřitelky. Zástupce žalobkyně v tomto kontextu na jednání uvedl, že měla vázaná zástupkyně v mobilním telefonu aplikaci, v níž žalovaného lustrovala v jednotlivých databázích, přičemž by bez této lustrace s příznivým výsledkem nemohla pokročit k dalšímu kroku v procesu posouzení úvěruschopnosti. Výpisy z těchto databází tudíž neexistují v písemné formě. Odpovědnost za opatření důkazů ovšem nese žalobkyně nehledě k tomu, že bezpochyby nebyl problém zachytit výsledky lustrací žalovaného snímkem displeje mobilního telefonu zachycujícím příslušný výpis. Žalobkyně navíc připustila, že její právní předchůdkyně zkoumala životní výdaje žalovaného statistickým modelováním. To, že by se zabývala konkrétními jednotlivými výdaji žalovaného, z jejích tvrzení ani důkazů nevyplynulo. Naopak žalovaný v zákaznické kartě pouze obecně uvedl celkový součet v podobě„ odhadovaných“ měsíčních výdajů, přičemž původní věřitelka pravdivost tohoto tvrzení podle zákaznické karty nijak neověřila. Ze všech těchto důvodů byl výslech vázaná zástupkyně nadbytečný. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly potřebné k objasnění věci ani nevyplynuly ze spisu.
5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne datum na základě smlouvy číslo z téhož dne původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 10 000 Kč, kterou měl žalovaný postupně splácet i s úrokem a poplatkem v měsíčních splátkách. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce původní věřitelka žalovaného nelustrovala v databázi SOLUS, BRKI, NRKI, ISIR, v databázi MVČR obsahující neplatné doklady ani ve dvou vlastních databázích a neobdržela od něj jeho pracovní smlouvu. Dále nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost ani jaké jsou aktuální sociální poměry tohoto člověka a konkrétně se nezabývala ani jednotlivými životními výdaji žalovaného. Ten před poskytnutím zápůjčky působil ve právnická osoba anonymizováno s čistou měsíční mzdou v září rok ve výši 10 355 Kč a v říjnu téhož roku ve výši 10 153 Kč. Žalovaný splatil celkem 2 000 Kč, a to před postoupením žalované pohledávky. Žalovaná pohledávka byla jako část souboru pohledávek postoupena žalobkyni na základě smlouvy ze dne datum, o čemž žalovaného vyrozuměla žalobkyně oznámením ze dne datum, vystaveným původní věřitelkou, v němž tato žalovaného vyzvala k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení. Žalobkyně tuto zásilku žalovanému doporučeně odeslala dne datum spolu s vlastní upomínkou z téhož dne, v níž žalovanému poskytla lhůtu k plnění do datum. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání.
6. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupenou pohledávku vzešlou ze závazku z bezdůvodného obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1 , 1887, § 2991n zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ ve spojení s § 87 odst. 1 třetí větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě zápůjčky (§ 2 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Přenechala žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušným úrokem. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předcházejících dvou odstavcích. Kromě toho, že bylo zjištěno, že původní věřitelka nezkoumala okolnost spolužijící osoby a jejích sociálních poměrů ani jednotlivých konkrétních životních nákladů žalovaného, neunesla žalobkyně subjektivní důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnosti, že původní věřitelka žalovaného lustrovala ve výše zmíněných databázích (nemluvě o příznivém výsledku těchto lustrací) ani že měla k dispozici i jeho pracovní smlouvu, která by také umožnila ověřit skutečnost, zda jde o pracovní poměr na dobu určitou a neurčitou a zda se žalovaný nenachází ve zkušební či výpovědní době, což by bylo podstatné pro odpověď na otázku po udržitelnosti mzdy a tedy i úvěruschopnosti žalovaného v čase (§ 101 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 120 odst. 1 první větou o. s. ř. o. s. ř. a s § 86 odst. 1 první větou z. s. ú.). Co se týče výdajů, je sice pravdou, že statistické modely v sobě zahrnují mnohem větší množství dat, než lze získat individualizovanou analýzou úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele, zároveň ovšem nevypovídají nic o jednotlivém případu, který může být zcela odlišný. Proto ustanovení § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. coby základní zdroj informací o úvěruschopnosti předpokládá samotného spotřebitele. Počítá tedy s individuálním posouzením, které se v daném případě nestalo. Kdyby tedy žalovaný uvedl pouze a jen nepravdivé vstupní údaje, žalobkyně by to neodhalila; ba dokonce v tomto ohledu neučinila ani žádný pokus. Ze všech těchto důvodů ovšem původní věřitelka nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí poskytnout mu zápůjčku skutečně informované v zákonem předepsané míře. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčka neměla být poskytnuta, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde přitom vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 , a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 . A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroků z prodlení. Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1 , 1887 o. z.). V okamžiku vyplacení částky 10 000 Kč žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaný před postoupením pohledávky splatil částku 2 000 Kč. To znamená že rozdíl ve výši 8 000 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný byl vyzván k zaplacení teprve již v oznámení o postoupení pohledávky, přičemž třetí pracovní den po odeslání ze dne datum, zde nastal anonymizováno a lhůta k plnění do datum zde odpovídá zákonem předvídaným lhůtám„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.) a přiměřené možnostem žalovaného (§ 87 odst. 1 třetí věta z. s. ú.), protože jde o částku z roku rok, kterou již před zesplatněním dlouho nesplácel a měl dostatek času se na možnost zesplatnění připravit. To znamená, že se pohledávka stala splatnou datum a že od datum byl žalovaný na rozdíl od žaloobkyně v prodlení (§ 1968 o. z.). Tím pádem mu vznikla povinnost zaplatit též úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 11,75 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Proto jí soud výrokem I. přiznal zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. podle shodného návrhu účastníků, což v konečném důsledku také odpovídá výše zmíněné době přiměřené možnostem žalovaného.
7. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy.
8. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , protože žalovaný byl v řízení částečně úspěšný, na více než 50 %, pročež má proti žalobkyni právo na náhradu příslušného procenta nákladů řízení. Žalobkyně ke dni vyhlášení rozsudku i s úrokem a úrokem z prodlení požadovala částku 31 195,36 Kč, soud jí však přiznal pouze 9 164,05 Kč. Žalovaný byl tudíž úspěšný na 70,62 %, takže jeho čistý procesní úspěch činil 41,24 %. Náhrada sestává z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za vyjádření k žalobě (§ 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky MSp č. 254/2015 Sb. v prvním účinném znění, dále„ p. n.“). 100 % náhrady tedy činí 300 Kč, 41,24 % pak 124 Kč Lhůtu k zaplacení soud ve výroku III. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř. vzhledem k ekonomickým možnostem žalobkyně.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Nesplní-li žalobkyně či žalovaný povinnost uloženou v tomto rozsudku, bude ji možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.