Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 220/2022-24
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 32 913,39 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Soud zamítá žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 32 913,39 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 12 320,66 Kč od datum do zaplacení ve výši 11,75 %, úrok 29 % ročně z částky 12 320,66 Kč od datum do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 702,46 Kč.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši 164 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet číslo pod variabilní symbol.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Soud zamítá žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 32 913,39 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 12 320,66 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 11,75 %, úrok 29 % ročně z částky 12 320,66 Kč od [datum] do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 702,46 Kč. II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši 164 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet [číslo] pod [variabilní symbol]. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částek specifikovaných výrokem I. jakožto nevrácené zápůjčky včetně příslušenství, kterou žalované poskytla společnost právnická osoba (dále„ původní věřitelka“) ve výši 22 000 Kč na základě smlouvy číslo ze dne datum. Žalovaná splatila celkem částku 22 694,60 Kč. Původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. Před poskytnutím zápůjčky velmi důkladně posoudila úvěruschopnost žalované.
2. Žalovaná se k věci nevyjádřila, ač ji k tomu soud vyzval. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř. o. s. ř. ). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl.
3. Soud nevynesl rozsudek pro zmeškání, jak navrhovala žalobkyně, poněvadž zaprvé původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, takže by nebylo možno schválit smír obsahově odpovídající rozsudku pro zmeškání v podobě úplného vyhovění žalobě (§ 153b odst. 3 ve spojení s § 99 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř. “), zadruhé z tohoto důvodu soud v předvolání k jednání nepoučil žalovanou o možnosti rozsudku pro zmeškání (§ 153b odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne datum na základě smlouvy číslo z téhož dne původní věřitelka žalované poskytla zápůjčku ve výši 22 000 Kč, kterou měla žalovaná postupně splácet i s úrokem a poplatkem v měsíčních splátkách (smlouva o zápůjčce, standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně soudu nepředložila žádný z následujících dokumentů, jež měla původní věřitelka opatřit během procesu posouzení úvěruschopnosti žalované: výpis z databází SOLUS, BRKI, NRKI, ISIR, z databáze MVČR obsahující neplatné doklady a ze dvou vlastních databází ani pracovní smlouvu žalované. Soud ji k doložení důkazů vyzval korespondenčně s upozorněním, že v případě nesplnění výzvy ji na jednání poučí ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. a bude očekávat její neprodlenou reakci, přičemž jednání neodročí. Žalobkyně v reakci na zmíněné poučení na jednání uvedla, že nechce do řízení vnést žádné další tvrzení ani důkaz. Žalobkyně tudíž nepředložila žádný z výše zmíněných dokumentů s výjimkou výpisu z CEE, který však nebyl pořízen před uzavřením smlouvy, nýbrž dne datum. Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nezkoumala otázku, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost ani jaké jsou aktuální sociální poměry tohoto člověka a konkrétně se nezabývala ani jednotlivými životními výdaji žalované. Ta před poskytnutím zápůjčky působila v pracovním poměru ve právnická osoba anonymizováno, spol. s r. o., a zároveň na dohodu o provedení práce ve společnosti resp. právnická osoba s celkovým čistým měsíčním příjmem v září rok ve výši 13 180 Kč a v říjnu téhož roku ve výši 14 990 Kč (zákaznická karta, výplatní pásky žalované, výpis z registru vázaných zástupců, výpis z CEE). Žalovaná původní věřitelce zaplatila celkem částku 22 694,60 Kč, a to před postoupením žalované pohledávky (tvrzení žalobkyně). Žalovaná pohledávka měla být jako část souboru pohledávek postoupena žalobkyni na základě smlouvy ze dne datum (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek), o čemž žalovanou vyrozuměla žalobkyně oznámením ze dne datum, vystaveným původní věřitelkou, v němž tato žalovanou vyzvala k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení. Žalobkyně tuto zásilku žalované doporučeně odeslala dne datum spolu s vlastní upomínkou z téhož dne, v níž žalované poskytla lhůtu k plnění do datum (výzva ze dne datum, oznámení o postoupení pohledávek, podací arch z února rok). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na výpis z CEE, který pochází z roku rok, přičemž poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka již před poskytnutím úvěru, pročež byl tento výpis jako důkaz irelevantní a jestliže se právě na něj žalobkyně odvolala jako na prostředek dokazující lustraci žalované před poskytnutím úvěru a její výsledek, plyne z něj pravý opak, tedy že původní věřitelka žalovanou v CEE vůbec nelustrovala. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních provedených důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení ani pro meritum sporu. Soud neprovedl výslech vázané zástupkyně původní věřitelky. Zástupce žalobkyně v tomto kontextu na jednání uvedl, že měla vázaná zástupkyně v mobilním telefonu aplikaci, v níž žalovanou lustrovala v jednotlivých databázích, přičemž by bez této lustrace s příznivým výsledkem nemohla pokročit k dalšímu kroku v procesu posouzení úvěruschopnosti. Výpisy z těchto databází tudíž neexistují v písemné formě. Odpovědnost za opatření důkazů ovšem nese žalobkyně nehledě k tomu, že bezpochyby nebyl problém zachytit výsledky lustrací žalované snímkem displeje mobilního telefonu zachycujícím příslušný výpis. Žalobkyně navíc připustila, že její právní předchůdkyně zkoumala životní výdaje žalované statistickým modelováním. To, že by se zabývala konkrétními jednotlivými výdaji žalované, z jejích tvrzení ani důkazů nevyplynulo. Naopak žalovaná v zákaznické kartě pouze obecně uvedla celkový součet v podobě„ odhadovaných“ měsíčních výdajů a splátek ve výši 3 390 Kč měsíčně poukazovaných z jiného právního důvodu původní věřitelce, přičemž původní věřitelka pravdivost tvrzení o výdajích podle zákaznické karty nijak neověřila. Ze všech těchto důvodů byl výslech vázané zástupkyně nadbytečný. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly potřebné k objasnění věci ani nevyplynuly ze spisu.
5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne datum na základě smlouvy číslo z téhož dne původní věřitelka žalované poskytla zápůjčku ve výši 22 000 Kč, kterou měla žalovaná postupně splácet i s úrokem a poplatkem v měsíčních splátkách. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce původní věřitelka žalovanou nelustrovala v databázi SOLUS, BRKI, NRKI, ISIR, v databázi MVČR obsahující neplatné doklady ani ve dvou vlastních databázích a neobdržela od ní její pracovní smlouvu. Dále nezkoumala otázku, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost ani jaké jsou aktuální sociální poměry tohoto člověka a konkrétně se nezabývala ani jednotlivými životními výdaji žalované. Ta před poskytnutím zápůjčky působila v pracovním poměru ve právnická osoba anonymizováno, spol. s r. o., a zároveň na dohodu o provedení práce ve společnosti resp. právnická osoba s celkovým čistým měsíčním příjmem v září rok ve výši 13 180 Kč a v říjnu téhož roku ve výši 14 990 Kč. Žalovaná původní věřitelce zaplatila celkem částku 22 694,60 Kč, a to před postoupením žalované pohledávky. Žalovaná pohledávka měla být jako část souboru pohledávek postoupena žalobkyni na základě smlouvy ze dne datum, o čemž žalovanou vyrozuměla žalobkyně oznámením ze dne datum, vystaveným původní věřitelkou, v němž tato žalovanou vyzvala k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení. Žalobkyně tuto zásilku žalované doporučeně odeslala dne datum spolu s vlastní upomínkou z téhož dne, v níž žalované poskytla lhůtu k plnění do datum.
6. Soud případ právně kvalifikoval jako zaniklý závazek z bezdůvodného obohacení (§ 1908 odst. 1 ve spojení s § 2991n zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ a s § 87 odst. 1 třetí větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě zápůjčky (§ 2 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Přenechala žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla postupně vracet s příslušným úrokem a poplatkem. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předcházejících dvou odstavcích. Kromě toho, že bylo zjištěno, že původní věřitelka nezkoumala okolnost spolužijící osoby a jejích sociálních poměrů ani jednotlivých konkrétních životních nákladů žalované, neunesla žalobkyně subjektivní důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnosti, že původní věřitelka žalovanou lustrovala ve výše zmíněných databázích (nemluvě o příznivém výsledku těchto lustrací) ani že měla k dispozici i její pracovní smlouvu, která by také umožnila ověřit skutečnost, zda jde o pracovní poměr na dobu určitou a neurčitou a zda se žalovaná nenachází ve zkušební či výpovědní době, což by bylo podstatné pro odpověď na otázku po udržitelnosti mzdy a tedy i úvěruschopnosti žalované v čase (§ 101 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 120 odst. 1 první větou o. s. ř. o. s. ř. a s § 86 odst. 1 první větou z. s. ú.). Co se týče výdajů, je sice pravdou, že statistické modely v sobě zahrnují mnohem větší množství dat, než lze získat individualizovanou analýzou úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele, zároveň ovšem nevypovídají nic o jednotlivém případu, který může být zcela odlišný. Proto ustanovení § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. coby základní zdroj informací o úvěruschopnosti předpokládá samotného spotřebitele. Počítá tedy s individuálním posouzením, které se v daném případě nestalo. Kdyby tedy žalovaná uvedla pouze a jen nepravdivé vstupní údaje, žalobkyně by to neodhalila; ba dokonce v tomto ohledu neučinila ani žádný pokus. Ze všech těchto důvodů ovšem původní věřitelka nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalované tak, aby bylo její rozhodnutí poskytnout jí zápůjčku skutečně informované v zákonem předepsané míře. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčka neměla být poskytnuta, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde přitom vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 , a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 . A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroků z prodlení. Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1 , 1887 o. z.). V okamžiku vyplacení částky 22 000 Kč žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaná však splatila částku 22 694,60 Kč. To znamená, že její dluh a tedy i závazek z bezdůvodného obohacení zanikl splněním ještě dříve, než se pohledávka stala splatnou, pročež žalované nevznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení (§ 1908 odst. 1 o. z., § 1968 první věta o. z. a contrario a § 1970 první věta o. z. a contrario), takže nemohla být odpovídající pohledávka postoupena žalobkyni. Proto soud výrokem I. žalobu zamítl.
7. Výrok II. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění zákona č. 182/2018 Sb. (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 164 Kč jako rozdíl mezi částkou 1 481 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. b) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 1 317 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a) ), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a) ) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j) ). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p.
8. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , protože žalovaná byla v řízení plně úspěšná, pročež by měla proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Ty jí však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že nemá žádná z účastnic na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou v tomto rozsudku, bude ji možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.