Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 170/2022-42
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 36 017 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 900 Kč za dobu od 2. 3. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši 205 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet číslo pod variabilní symbol.
IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 900 Kč za dobu od 2. 3. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbytku se žaloba zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši 205 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet [číslo] pod [variabilní symbol]. IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 36 017 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 12 679,9 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, úroku 29 % ročně z částky 12 679,9 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 739,86 Kč jakožto nevrácené zápůjčky včetně příslušenství, kterou žalované poskytla společnost právnická osoba (dále„ původní věřitelka“) ve výši 22 000 Kč na základě smlouvy číslo ze dne datum anonymizováno rok. Žalovaná před postoupením pohledávky splatila částku 19 100 Kč. Původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. Před poskytnutím zápůjčky velmi důkladně posoudila úvěruschopnost žalované.
2. Žalovaná se k věci nevyjádřila, ač ji k tomu soud vyzval. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř. o. s. ř. ). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl.
3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne anonymizována dvě slova rok na základě smlouvy číslo z téhož dne původní věřitelka žalované poskytla zápůjčku ve výši 22 000 Kč, kterou měla žalovaná postupně splácet i s úrokem a poplatky v týdenních splátkách (smlouva o zápůjčce, standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně soudu nepředložila žádný z následujících dokumentů, jež měla původní věřitelka opatřit během procesu posouzení úvěruschopnosti žalované: výpis z databází SOLUS, BRKI, NRKI, ISIR, z databáze MVČR obsahující neplatné doklady a ze dvou vlastních databází ani pracovní smlouvu žalované a výpis z jejího bankovního účtu. Soud ji k doložení důkazů vyzval korespondenčně. Žalobkyně v reakci na poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. na jednání uvedla, že nechce do řízení vnést žádné další tvrzení ani důkaz. Žalobkyně tudíž nepředložila žádný z výše zmíněných dokumentů s výjimkou výpisu z CEE, který však nebyl pořízen před uzavřením smlouvy, nýbrž dne datum. Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nezkoumala otázku, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost ani jaké jsou aktuální sociální poměry tohoto člověka a konkrétně se nezabývala ani jednotlivými životními výdaji žalované (zákaznická karta, výpis z Živnostenského rejstříku, výpis z CEE). Žalovaná zaplatila celkem 19 100 Kč, a to před postoupením žalované pohledávky (tvrzení žalobkyně). Žalovaná dluh ve výši 30 406,51 Kč dne datum co do důvodu a výše vůči původní věřitelce uznala (uznání dluhu). Žalovaná pohledávka byla jako část souboru pohledávek postoupena žalobkyni na základě smlouvy ze dne datum (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek), o čemž žalovanou vyrozuměla žalobkyně oznámením ze dne datum, vystaveným původní věřitelkou, v němž tato žalovanou vyzvala k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení. Žalobkyně tuto zásilku žalované doporučeně odeslala dne datum spolu s vlastní upomínkou z téhož dne, v níž žalované poskytla lhůtu k plnění do 17. 3. 2022 (výzva ze dne datum, oznámení o postoupení pohledávek, potvrzení o podání z února rok). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na výpis z CEE, který pochází z roku rok, přičemž poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka již před poskytnutím úvěru, pročež byl tento výpis jako důkaz irelevantní a jestliže se právě na něj žalobkyně odvolala jako na prostředek dokazující lustraci žalované před poskytnutím úvěru a její výsledek, plyne z něj pravý opak, tedy že původní věřitelka žalovanou v CEE vůbec nelustrovala. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních provedených důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení ani pro meritum sporu. Soud neprovedl výslech vázané zástupkyně původní věřitelky. Zástupce žalobkyně v tomto kontextu na jednání uvedl, že měla vázaná zástupkyně v mobilním telefonu aplikaci, v níž žalovanou lustrovala v jednotlivých databázích, přičemž by bez této lustrace s příznivým výsledkem nemohla pokročit k dalšímu kroku v procesu posouzení úvěruschopnosti. Výpisy z těchto databází tudíž neexistují v písemné formě. Odpovědnost za opatření důkazů ovšem nese žalobkyně nehledě k tomu, že bezpochyby nebyl problém zachytit výsledky lustrací žalované snímkem displeje mobilního telefonu zachycujícím příslušný výpis. Žalobkyně navíc připustila, že její právní předchůdkyně zkoumala životní výdaje žalované statistickým modelováním. To, že by se zabývala konkrétními jednotlivými výdaji žalované, z jejích tvrzení ani důkazů nevyplynulo. Naopak žalovaná v zákaznické kartě pouze obecně uvedla celkový součet v podobě„ odhadovaných“ měsíčních výdajů, přičemž původní věřitelka pravdivost tohoto tvrzení podle zákaznické karty nijak neověřila. Ze všech těchto důvodů byl výslech vázaná zástupkyně nadbytečný. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly potřebné k objasnění věci ani nevyplynuly ze spisu.
4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne anonymizována dvě slova rok na základě smlouvy číslo z téhož dne původní věřitelka žalované poskytla zápůjčku ve výši 22 000 Kč, kterou měla žalovaná postupně splácet i s úrokem a poplatky v týdenních splátkách. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce původní věřitelka žalovanou nelustrovala v databázi SOLUS, BRKI, NRKI, ISIR, v databázi MVČR obsahující neplatné doklady ani ve dvou vlastních databázích a neobdržela od ní její pracovní smlouvu ani výpisy z účtu. Dále nezkoumala otázku, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost ani jaké jsou aktuální sociální poměry tohoto člověka a konkrétně se nezabývala ani jednotlivými životními výdaji žalované. Žalovaná splatila celkem 19 100 Kč, a to před postoupením žalované pohledávky. Žalovaná dluh ve výši 30 406,51 Kč dne datum co do důvodu a výše vůči původní věřitelce uznala. Žalovaná pohledávka byla jako část souboru pohledávek postoupena žalobkyni na základě smlouvy ze dne datum, o čemž žalovanou vyrozuměla žalobkyně oznámením ze dne datum, vystaveným původní věřitelkou, v němž tato žalovanou vyzvala k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení. Žalobkyně tuto zásilku žalované doporučeně odeslala dne datum spolu s vlastní upomínkou z téhož dne, v níž žalované poskytla lhůtu k plnění do datum. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání.
5. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupenou pohledávku vzešlou ze závazku z bezdůvodného obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1 , 1887, § 2991n zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ ve spojení s § 87 odst. 1 třetí větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě zápůjčky (§ 2 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Přenechala žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla postupně vracet s příslušným úrokem. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předcházejících dvou odstavcích. Kromě toho, že bylo zjištěno, že původní věřitelka nezkoumala okolnost spolužijící osoby a jejích sociálních poměrů ani jednotlivých konkrétních životních nákladů žalované, neunesla žalobkyně subjektivní důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnosti, že původní věřitelka žalovanou lustrovala ve výše zmíněných databázích (nemluvě o příznivém výsledku těchto lustrací) ani že měla k dispozici její pracovní smlouvu a výpis z účtu, které by také umožnily ověřit skutečnost, zda jde o pracovní poměr na dobu určitou a neurčitou a zda se žalovaná nenachází ve zkušební či výpovědní době a s jakou částkou žalovaná na svém účtu nakládá, což by bylo podstatné pro odpověď na otázku po udržitelnosti mzdy a tedy i úvěruschopnosti žalované v čase (§ 101 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 120 odst. 1 první větou o. s. ř. o. s. ř. a s § 86 odst. 1 první větou z. s. ú.). V tom případě ovšem původní věřitelka nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalované tak, aby bylo její rozhodnutí poskytnout jí zápůjčku skutečně informované v zákonem předepsané míře. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčka neměla být poskytnuta, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde přitom vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 , a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 . A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroků z prodlení. Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1 , 1887 o. z.). V okamžiku vyplacení částky 22 000 Kč žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaná před postoupením pohledávky splatila částku 19 100 Kč. To znamená že rozdíl ve výši 2 900 Kč představuje její bezdůvodné obohacení. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení teprve již v oznámení o postoupení pohledávky, přičemž třetí pracovní den po odeslání ze dne datum, zde nastal 16. 2. a lhůta k plnění do datum zde odpovídá zákonem předvídaným lhůtám„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.) a přiměřené možnostem žalované (§ 87 odst. 1 třetí věta z. s. ú.), protože jde o částku poskytnutou roku rok, kterou již před zesplatněním dlouho nesplácela a měla dostatek času se na možnost zesplatnění připravit. To znamená, že se pohledávka stala splatnou datum a že od datum byla žalovaná narozdíl od žalobkyně v prodlení (§ 1968 o. z.). Tím pádem jí vznikla povinnost zaplatit též úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 11,75 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Na věci nic nemění ani uznání dluhu ze strany žalované. Absolutní neplatnost smlouvy totiž nelze zhojit jakýmsi dodatečným schválením – například v podobě uznání dluhu, poněvadž absolutní neplatnost jako právní následek zakotvuje kogentní zákonné ustanovení (§ 588 o. z.), od nějž se nelze odchýlit smluvním ujednáním (§ 1 odst. 2 o. z.), natož jednostranným projevem vůle (§ 1 724 odst. 2 o. z.). Dlužník svůj dluh uznává co do důvodu (§ 2 053 o. z.). Tímto důvodem je právní, nikoli ekonomický důvod, v tomto případě výše specifikovaná smlouva, poněvadž právě právní důvod je relevantní pro existenci dlužníkovy platební povinnosti. Žalovaná však nemohla projevem své vůle zvrátit aplikaci kogentního zákonného ustanovení. Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Proto jí soud výrokem I. přiznal zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř. vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci.
6. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy.
7. Výrok III. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění zákona č. 182/2018 Sb. (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 205 Kč jako rozdíl mezi částkou 1 646 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. b) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 1 441 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a) ), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a) ) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j) ). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p.
8. Výrok IV. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , protože žalovaná byla v řízení částečně úspěšná, na více než 50 %, pročež by měla proti žalobkyni právo na náhradu příslušného procenta nákladů řízení, které jí však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že nemá žádná z účastnic na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastnici, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Nesplní-li žalobkyně či žalovaná povinnost uloženou v tomto rozsudku, bude ji možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.