Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
6 C 253/2022-63
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem titul jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení 11 325 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 000 Kč od 3. 9. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 325 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 325 Kč od 25. 10. 2020 do 2. 9. 2022, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 325 Kč od 3. 9. 2022 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 4 295 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 11 325 Kč od 25. 10. 2020 do 22. 1. 2021.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 000 Kč od 3. 9. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 325 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 325 Kč od 25. 10. 2020 do 2. 9. 2022, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 325 Kč od 3. 9. 2022 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 4 295 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 11 325 Kč od 25. 10. 2020 do 22. 1. 2021. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 325 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že s žalovaným dne 24. 9. 2020 uzavřela smlouvu o úvěru č. 20095545, na jejímž základě poskytla žalovanému téhož dne úvěr 9 000 Kč a žalovaný se zavázal ho splatit spolu s příslušenstvím. Konkrétně se žalobkyně domáhala zaplacení jistiny 9 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 2 160 Kč, poplatku za službu„ Presto“ 165 Kč, zákonného úroku z prodlení 909,49, účelně vynaložených nákladů 4 295 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 11 325 Kč od 25. 10. 2020 (tj. od prvního dne prodlení) do 22. 1. 2021, tj. za prvních 90 dnů prodlení. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes opakované výzvy žalobkyně.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z listiny označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním č. 20095545, jež měla být uzavřena dne 24. 9. 2020 (to plyne z dalších příloh a z žalobních tvrzení, nikoliv ze smlouvy samotné, kde datum uzavření absentuje), plyne, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému částku až do výše 9 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit do 24. 10. 2020 v částce 11 325 Kč (při čerpání celého úvěrového limitu). RPSN činila 1269,72 %.
4. Z přehledu bankovních transakcí plyne, že žalovanému byla dne 24. 9. 2020 vyplacena částka 9 000 Kč.
5. V listině označené jako identifikované příjmy je uvedeno, že v souladu s pravidly žalobkyně a zákonnými požadavky pro posuzování úvěruschopnosti byl na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ověřen čistý měsíční příjem žalovaného. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činí 14 000 Kč.
6. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti plyne, že celkový počet členů ve společně hospodařící domácnosti žalovaného je 5, z toho 2 členové mají příjmy. Výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného má činit 8 000 Kč, výše ověřeného měsíčního čistého příjmu má činit 14 000 Kč. Výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem má činit 22 300 Kč.
7. Z dokumentu označeného jako autorizace ověření totožnosti plyne, že ověření totožnosti žalovaného bylo autorizováno prostřednictvím zaslání autorizační platby z bankovního účtu žalovaného.
8. Z fotografie občanského průkazu se podává, že žalobkyně měla k dispozici fotografii občanského průkazu žalovaného.
9. Z dopisu ze dne 25. 8. 2022 a podacího lístku z téhož dne plyne, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu z předmětné smlouvy ve lhůtě tří dnů.
10. Z žalobkyní předložených listin soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu ze dne 24. 9. 2020, č. 20095545, na jejímž základě mu téhož dne zaplatila částku 9 000 Kč a tu se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni ve lhůtě do 24. 10. 2020 spolu se sjednaným příslušenstvím (RPSN činila 1269,72 %). Žalovaný na tuto smlouvu nezaplatil ničeho. Žalobkyně měla dle svého tvrzení před uzavřením předmětné smlouvy zkoumat schopnost žalovaného splácet, a to z žalovaným uvedených údajů o jeho příjmech a výdajích, jež žalobkyně měla ověřit nahlédnutím do různých registrů. Žalobkyně přes výzvu soudu nedoložila doklady (např. potvrzení zaměstnavatele, výplatní pásky, výpisy z účtu, doklady o pobíraných dávkách či jiných příjmech, nájemní smlouva), jimiž by ověřila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr.
11. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).
12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
15. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
16. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (právnická osoba v . jméno příjmení a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.
17. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
18. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS v čl. 8 odst. 1 stanoví:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Podle čl. 23 členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.
19. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena v roce 2020.
20. Této interpretaci rovněž nasvědčuje rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
21. I smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v letech 2020 tudíž trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.
22. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.
23. Dále v žalobkyní předložených dokumentech je uvedeno, že žalovaný uvedl své čisté měsíční příjmy 22 300 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu však činí 14 000 Kč. Z této ani žádné další listiny žalobkyně však neplyne, jakým konkrétním způsobem žalobkyně výši čistého měsíčního příjmu žalovaného (či výši jeho výdajů, příp. majetkové poměry členů jeho domácnosti) ověřila, resp. zda vůbec tak skutečně učinila.
24. K tomu soud konstatuje, že žalobkyně svoje tvrzení o ověřování úvěruschopnosti žalovaného ani přes výzvu soudu nikterak neprokázala, a proto je soud bez dalšího nemůže považovat za pravdivé. Není prokázáno, zda žalobkyně při sjednávání předmětné smlouvy ověřoval majetkové poměry žalovaného z jím předložených dokladů. I kdyby však žalovaný při sjednávání smlouvy odpovídající dokumenty předložil, skutečnost, že je žalobkyně nearchivuje, popř. je odmítá předložit soudu, nasvědčuje tomu, že se jedná spíše o kontrolu formální, pokud vůbec nějakou. Úvahy žalobkyně o schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr učiněné před uzavřením předmětné smlouvy proto nemohou být přezkoumány soudem. Za přijetí argumentace žalobkyně by věřitelům stačilo poskytnout soudu listiny, v nichž je (bez dalšího) uvedeno, že příjmy spotřebitele byly ověřeny, aniž by tyto doklady byly dodány soudu (a aniž by bylo zřejmé, zda je věřitel skutečně řádně zkoumal a zabýval se jimi), a bez dalšího by podmínka ověřování úvěruschopnosti musela být považována za splněnou. V takovém případě by však posuzování podmínky předchozího ověřování úvěruschopnosti věřitelem bylo ryze formální a soud by nemohl splnit svoje poslání ochrany základních práv a svobod, jak vyplývá z čl. 4 Ústavy České republiky.
25. Soud uzavřel, že žalobkyně nesplnila povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).
26. Částka 9 000 Kč proto představuje bezdůvodné obohacení, na jehož vrácení má žalobkyně nárok (§ 2993 o. z.). Nelze proto přiznat žalobkyni nárok na jakákoliv další plnění plynoucí ze smlouvy, tj. na poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za službu„ Presto“, účelně vynaložené náklady (ty měly být sjednány ve všeobecných obchodních podmínkách a sazebníku) nebo smluvní úrok. úrok.
27. Nad rámec shora uvedeného soud podotýká, že výše plnění nárokovaného žalobkyní po žalovaném (srov. sjednané RPSN ve výši 1269,72 %) je zjevně nemravná, pročež soud tomuto požadavku žalobkyně nemůže přiznat ochranu. K tomu lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1812/2021, v němž Nejvyšší soud shledal oprávněnou požadované a rozhodcem přiznané plnění u úvěru se sjednanou RPSN ve výši 75,08 % (tj. ještě v mnohem nižší výši než v nyní posuzované věci) za natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné, že bylo namístě dle Nejvyššího soudu exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též„ o. s. ř.“), zastavit. I z hlediska nepřiměřeně vysokých plnění, k nimž se žalovaný jako slabší smluvní strana při uzavírání smlouvy s profesionálním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů zavázal, je proto třeba danou smlouvu hodnotit jako zjevně se příčící dobrým mravům, a tudíž absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z.
28. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 9 000 Kč představující jistinu poskytnutou žalovanému.
29. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (ve vztahu k nové právní úpravě obsažené v o. z. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalobkyně přes výzvu soudu neprokázala, kdy poprvé vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky, a proto soud vycházel z příloh žaloby, kdy jediná doložená výzva včetně dokladu o odeslání byla učiněna dne 25. 8. 2022 (předžalobní výzva). Dle předloženého podacího lístku byl tento dopis odeslán žalovanému poštou dne 25. 8. 2022 - tento dopis soud považuje za doručený žalovanému dnem 30. 8. 2022 (§ 573 o. z.). Bezdůvodné obohacení mělo být vydáno nejpozději do 3 dnů od doručení dopisu, tj. do 2. 9. 2022. Bezdůvodné obohacení je proto splatné až od 3. 9. 2022 - teprve od tohoto data lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužné částky 9 000 Kč (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Tento zákonný úrok z prodlení v druhém pololetí roku 2022, kdy se žalovaný dostal do prodlení, představoval 15 % ročně, nicméně soud nemohl překročit žalobní návrh a žalobkyni přiznal toliko úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně, jak žalobkyně navrhovala.
30. Ve zbývající části soud žalobu ze shora vyložených důvodů zamítl.
31. Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017). Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). V daném případě se součet veškerých částek, ohledně nichž byla žaloba zamítnuta, významně blíží součtu částek, ohledně nichž byla žalobkyně procesně úspěšná. Proto soud v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
32. Lhůta k plnění byla stanovena v obvyklé délce 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím Okresního soudu v Havlíčkově Brodě.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnosti uložené mu tímto rozhodnutím, může oprávněná podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuci.