Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

64 CO 21/2023-98

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Timma Šmehlíka a soudkyň JUDr. Jany Vyletové a JUDr. Anny Grimové ve věci

žalobkyně: anonymizováno právnická osoba, IČO

sídlem adresa

zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení

sídlem adresa

proti žalovanému: jméno příjmení, narozený dne datum

bytem adresa

o zaplacení 22 792 Kč s příslušenstvím

o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 11. 2022, č. j. -66

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 7 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z tohoto základu od 18. 3. 2022 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 14 992 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z 2 692,45 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 24,5 % ročně z 10 492,45 Kč rovněž od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2,68 Kč (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalobkyni uložil zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 228 Kč (výrok IV). V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle (o. z.), na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky splácet týdenními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně smluvního úroku a poplatků. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnil a uhradil předchůdci žalobkyně celkem 7 200 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni platně postoupena. Předchůdce žalobkyně zkoumal před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Přes výslech jeho vázaného zástupce nebyly vyjasněny zásadní otázky pro závěr o dostatečnosti takového zkoumání ve smyslu ust. , 2 o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů. Předchůdce žalobkyně sice ověřil příjem žalovaného, vycházel však jako ze zjištěného i z dalšího příjmu„ člena domácnosti“, který však nebyl doložen, ač měl tvořit vyšší částku, než byla částka příjmy žalovaného. Nebyly prokazatelně ověřeny výdajové poměry žalovaného, nedošlo ani k předložení výpisu z účtu, který by takovou představu mohl přivodit. Jako svědek vyslechnutý vázaný zástupce předchůdce žalobkyně nedokázal vysvětlit, jakým způsobem byly výdaje žalovaného odhadnuty či ověřeny. Již z tohoto důvodu je smlouva o zápůjčce neplatná podle ust. zákona o spotřebitelském úvěru. Dále soud smlouvu shledal neplatnou i pro rozpor s dobrými mravy dle , a věta první o. z. Byť je předchůdce žalobkyně vyhodnocován jako průměrný poskytovatel úvěrů, konkrétní sjednané podmínky jsou excesivní (nepřiměřené), jak je zřejmé z jejich srovnání s nejdražšími úvěry poskytovanými bankami. Uzavřel, že podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vzájemně poskytnutá plnění vrátit jako nároky z bezdůvodného obohacení dle o. z. Žalovanému se dostalo plnění ve výši 15 000 Kč, dosud vrátil 7 200 Kč, proto je povinen vrátit 7 800 Kč s úrokem přiznaným dle , o. z. v návaznosti na výzvu žalobkyně žalovanému k plnění dluhu.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadla výroky pod body II a III přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně. Proces zkoumání úvěruschopnosti je třeba posuzovat individuálně v konkrétním případě, což soud prvního stupně náležitě nezohlednil. Výše půjčené částky byla jen 15 000 Kč, šlo o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou. Vázaný zástupce řádně sepsal s žalovaným před uzavřením smlouvy zákaznickou kartu, má zkoušku odborné způsobilosti. Soud při hodnocení zkoumání úvěruschopnosti nepostupoval v souladu s nálezem . Vznesl rozsáhlou argumentaci, kterou polemizuje se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy z důvodu nepřiměřenosti sjednaných podmínek, za kterých byla uzavřena. Poukázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. , zdůrazňuje prioritu výkladu, který nevede k neplatnosti smlouvy. Smluvní pokuta je přiměřená a sjednaná v zákonném limitu a na sjednaný úrok nelze aplikovat ust. § 1813 o. z., neboť byl sjednán zcela jasně a srozumitelně. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě i ve zbývající části vyhověl.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal v odvoláním dotčeném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. , Odvolání žalobkyně není důvodné.

5. V přezkoumávané věci je předmětem řízení nárok na splacení úvěru, který byl žalovanému poskytnut předchůdcem žalobkyně na základě smlouvy uzavřené dne datum. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že nároky z této smlouvy (respektive z právních jednání činěných v souvislosti s ní, neboť smlouvu má za neplatnou), které jsou v řízení uplatněny, byly žalobkyni účinně postoupeny, s čímž odvolací soud souhlasí. Správně také zjistil obsah smlouvy, jeho zjištění jsou shrnuta výše a v podrobnostech lze odkázat na bod 3 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.

6. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud předloženou smlouvu posuzoval podle ustanovení § 2390 a násl. o. z., o smlouvě o (úplatné) zápůjčce. Soud prvního stupně také správně dovodil, že jde o vztah mezi podnikatelem, který peněžní prostředky poskytl žalovanému v rámci výkonu svého podnikání a spotřebitelem a že je jednotlivá ujednání smlouvy třeba posuzovat i podle právních norem zajišťujících ochranu spotřebitele, především zákona o spotřebitelském úvěru č. (dále jen ZSpotřÚ).

7. Ustanovení § 86 ZSpotřÚ stanoví povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele s tím, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Toto ustanovení zpracovává do vnitrostátní úpravy čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen Směrnice). Důsledky porušení této povinnosti upravuje zákon o spotřebitelskému úvěru v ustanovení § 87 odst. 1 věta prvá a druhá. Jazykovým výkladem §87 ZSpotřÚ ve znění účinném v době uzavření posuzované smlouvy (před 28. 5. 2022) lze dospět k závěru, že s porušením povinnosti dle § 86 odst. 1 věta druhá ZSpotřÚ je spojena toliko relativní neplatnost, které se spotřebitel musí dovolat ve lhůtě tří let od uzavření smlouvy. Odvolací soud se ale i s ohledem na právní závěry Evropského soudního dvora obsažené v jeho rozhodnutí ve věci OPR- Finance s.r.o. proti GK ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. C - 679/18 se přiklonil ke stále více se prosazujícímu názoru, že porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele má i u smluv na které dopadá již změněné znění ust. § 87 ZSpotřÚ, za následek absolutní neplatnost smlouvy. Soudní dvůr Evropské Unie vyložil články 8 a 23 Směrnice tak, že neumožňují vnitrostátní úpravu, dle níž by se sankce stanovená za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, kterou je neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatnila pouze tehdy, pokud spotřebitel neplatnost smlouvy namítne. Ústavní soud v nálezech sp. zn. a sp. zn. vyslovil názor, že vnitrostátní soud má„ v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství povinnost zajistit plný účinek těchto norem.“ Přitom je oprávněn (a současně i povinen) se„ zabývat zkoumáním rozporu zákonného ustanovení, které má aplikovat, s právem Evropských společenství“ a dospěje-li k závěru, že vnitrostátní úprava je s předpisy komunitárního práva v rozporu,„ musí z tohoto svého přesvědčení vyvodit důsledky v souladu s požadavky judikatury Soudního dvora, tzn. napadené ustanovení neaplikovat.“ Příkazu Ústavního soudu lze při posuzování platnosti smluv podle ust. § 87 odst. 1 ZSpotřÚ v rozhodném znění vyhovět pouze tím, že se, s přihlédnutím k závaznému výkladu čl. 8 a 23 podanému Soudním dvorem EU, ustanovení § 87 odst. 1 věta druhá ZSpotřÚ v rozhodném znění nepoužije a neplatnost smlouvy soud dovodí i tehdy, pokud ji spotřebitel nenamítne.

8. Z uvedeného plyne, že soud musí vždy posoudit, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil úvěruschopnost spotřebitele. Postupuje přitom v souladu s dispoziční a projednací zásadou, jimiž se sporné řízení řídí (viz i bod 34 odůvodnění citovaného rozhodnutí SDEU), a v závislosti na rozdělení procesních břemen (tvrzení a důkazu) mezi účastníky. Žalobce domáhající se splnění povinností plynoucích žalovanému spotřebiteli ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, je povinen tvrdit a případně prokázat (nebude-li rozhodováno rozsudky pro uznání či zmeškání nebo nebude-li soud moci vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků dle ), že před uzavřením smlouvy postupoval v souladu s ustanovením ZSpotřÚ. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobkyně vyzval, aby vylíčila, jak povinnost plynoucí jí z ust. ZoSpotřÚ splnila, a aby svá tvrzení prokázala. Žalobkyní označené důkazy také řádně provedl.

9. Odvolací soud přitom nepomíjí, že řízení v přezkoumávané věci, je řízením sporným, které je, a to i v případě, že jedním z jeho účastníků je spotřebitel, ovládáno principem rovnosti účastníků a zásadou projednací. Zásada projednací vymezuje v občanském soudním řízení důkazní břemeno (a jemu předcházející břemeno tvrzení) jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou (viz nález Ústavního soudu sp. zn. 385/15). Je zásadně věcí účastníků a nikoliv soudu, aby v řízení snesli tvrzení (a aby je v případě jejich spornosti prokázali), z nichž pro sebe dovozují příznivé právní následky (úspěch ve sporu) - viz ust. Žalobce musí tvrdit (prokazovat) skutečnosti, které jím uplatněné právo zakládají. Dostojí-li této povinnosti, je na žalovaném, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti, které žalobcův požadavek vylučují. Tyto zásady se uplatní i ve vztahu ke skutečnostem, s nimiž hmotné právo spojuje neplatnost právního jednání, jehož existence je pro rozhodnutí věci právně významná. Dále platí, že míra důkazu potřebná k unesení důkazního břemene žalobce odvisí od okolností případu, v úvahu je třeba vzít i míru zpochybnění tvrzení žalobce žalovaným.

10. Prizmatem shrnutých východisek odvolací soud posuzoval, zda žalobkyně, která svůj nárok založila na tvrzení, že s žalovaným byla uzavřena platná smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru, a která je proto povinna v řízení prokázat, že její předchůdce před uzavřením smlouvy postupoval v souladu s ustanovením § 86 ZSpotřÚ, důkazní břemeno usnesla. Žalovaný, který byl v řízení zcela pasivní, tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval, nezpochybnil ani pravdivost údajů uvedených v zákaznické kartě. Nelze však pominout, že byť se v posuzované věci jedná o spotřebitelský úvěr nepříliš vysoký s relativně nízkými splátkami, což má dle názoru odvolacího soudu vliv na rozsah skutečností, které má poskytovatel úvěru zkoumat a jejichž doložení má ověřovat, že zákaznická karta, tj. důkaz, který žalobkyně sama předložila, tvrzení žalobkyně o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného v podstatě vyvrací, přičemž ani výpovědi svědka příjmení nebylo zjištěno, že by snad předchůdce žalobkyně mohl mít k dispozici další informace a podklady, které by jeho závěr o schopnosti žalovaného zápůjčku řádně splácet odůvodňovali. Na rozdíl od názoru soudu prvního stupně by dle soudu odvolacího vzhledem k výši zápůjčky bylo možno akceptovat, že zástupce poskytovatele úvěru nepožadoval prokázání výše běžných výdajů, neboť tento údaj je problematické ověřit, aniž by bylo provedeno rozsáhlé a nákladné šetření, které by rozsahu přebíraného závazku bylo zjevně nepřiměřené a nehospodárné. Uvedené však platí jen tehdy, jestliže poskytovatel zápůjčky ověřil, že žalovaný skutečně disponoval příjmy, které by se i s přihlédnutím k určité nejistotě o jeho výdajích jevily dostatečnými. Doložený příjem žalovaného z důchodu ve výši 6 093 Kč takovým příjmem není. Další příjem„ domácnosti“ ve výši 7 000 Kč, není nikterak specifikován, tím méně doložen. Zástupce poskytovatele zápůjčky jej nikterak neprověřoval, přičemž na rozdíl od ověření výdajů není jeho dostatečné doložení nikterak složité – postačilo, aby žalovaný uvedl kdo, proč a z jakých zdrojů zmíněnou částkou přispívá na jeho výdaje a toto osvědčil relevantní u (potvrzení plátce mzdy, daňové přiznání a pod). Proto jestliže z obsahu žalobkyní předložené zákaznické karty plyne, že při jejím sepisu tento pro schopnost žalovaného splácet zápůjčku klíčový příjem nijak ověřován nebyl a jestliže ani žalobkyní označený svědek příjmení k tomu nedokázal cokoliv dalšího sdělit, pak žalobkyně splnění povinnosti plynoucí jejímu předchůdci z ust. ZSpotřÚ v řízení neprokázala. Příjem z důchodu totiž dle názoru odvolacího soudu zjevně neumožňoval žalovanému zápůjčku splácet, a to ani tehdy, pokud by soud akceptoval údaj o výdajích žalovaného ve výši 4 500 Kč měsíčně, což je na samé hranici uvěřitelnosti. Odpovídajícím právním závěrem plynoucím z tohoto zjištění je posouzení smlouvy o zápůjčce jako absolutně neplatné.

11. S ohledem na uvedený závěr se odvolací soud již nezabýval druhým, soudem prvního stupně uvedeným důvodem, na kterém také založil své rozhodnutí, spočívající v neplatnosti smlouvy kvůli jejímu rozporu s dobrými mravy.

12. Jelikož žalobkyně v řízení neprokázala uzavření platné smlouvy o zápůjčce, soud prvního stupně správně nároky žalobkyně plynoucí z jejích tvrzení posuzoval podle úpravy bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému na základě plnění z neplatné smlouvy. Jestliže již pravomocným výrokem I uložil žalovanému zaplatit žalobkyni nevrácenou část jistiny zápůjčky (spolu s úrokem z prodlení) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, je jeho rozhodnutí v přezkoumávaném rozsahu věcně správné a odvolací soud je podle ust. § 219 potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení.

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle a a s přihlédnutím k tomu, že úspěšnému žalovanému žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo, nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek uvedených v  O přípustnosti dovolání je oprávněn rozhodovat pouze dovolací soud. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím soudu prvního stupně, do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku.