Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 C 191/2022-33

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Burešovou ve věci

žalobkyně: název žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 10 723,93 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba o zaplacení částky 10 723,93 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba o zaplacení částky 10 723,93 Kč s příslušenstvím se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit jí částku 10 723,93 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti žalované vyplývající z úvěrové smlouvy číslo ze dne datum Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 90 000 Kč. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 90 000 Kč, čímž žalované v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných nákladů spotřebitelského úvěru splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 792 Kč. Tuto svoji povinnost žalovaná řádně neplnila, žalobkyně proto dopisem ze dne datum zůstatek dluhu zesplatnila. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku č.j. číslo jednací, ze dne datum rozhodnutí bylo mimo jiné rozhodnuto, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku představující smluvní pokuty dle čl. 6 6.5. Smlouvy, tedy částky ve výši 998 Kč a 33 278,07 Kč. příjmení ve výši 33 278,07 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 103 670,21 Kč, a to za období prodlení žalované s úhradou této nové jistiny úvěru do datum. Prodlení žalované s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po datu datum. Touto žalobou se proto žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 103 670,21 Kč od datum do datum. V souladu s limity dle Smlouvy, respektive s ustanovením , o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, žalobkyně smluvní pokutu vyčíslila na částku ve výši 10 723,93 Kč.

2. Soud přezkoumal svou mezinárodní pravomoc a konstatoval, že tato je dána ve smyslu ust. bod 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (Kyjev, 28. 5. 2001; č. m. s.) ve znění Protokolu mezi Českou republikou a Ukrajinou, kterým se mění Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (Praha, 14. 9. 2007; č. m. s.). Rozhodným právem je dle bod 2 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (Kyjev, 28. 5. 2001; č. m. s.) ve znění Protokolu mezi Českou republikou a Ukrajinou, kterým se mění Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (Praha, 14. 9. 2007; č. m. s.) právo české.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. K jednání dne datum se žalovaná se bez omluvy nedostavila, ačkoli jí bylo předvolání k jednání doručeno dne datum (náhradním způsobem - uložením ve smyslu ů 49 odst. 4 ). Soud proto za použití ustanovení věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

5. Po zhodnocení uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Ze Smlouvy o úvěru číslo ze dne datum soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalované úvěr ve výši 90 000 Kč a závazek žalované splatit tento úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 792 Kč, a to včetně sjednaných celkových nákladů spotřebitelského úvěru.

6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, provedla žalobkyně lustraci klienta týkající se případného insolvenčního řízení a výpis žalované v registru SOLUS a v nebankovním registru klientských informací (NRKI). Dle posledně uvedeného výpisu z nebankovního registru klientských informací činilo skóre žalované 509 bodů odpovídající kategorii IV. (kategorie I. od 166 do 320bodů, kategorie II. od 321 do 412 bodů, kategorie III. od 413 do 495 bodů a kategorie IV. od 496 bodů a více – maximální počet bodů do interní Score Card, nízké riziko, nejlepší segment klientů - čím vyšší skóre, tím lepší platební morálka v registru NRKI a vyšší pravděpodobnost splácení). Podle registru SOLUS neměla žalovaná žádný záznam. Žalovaná před uzavřením úvěrové smlouvy podepsala žalobkyní předpřipravené formulářové Prohlášení klienta, v němž žalovaná mimo jiné uvedla, že si je vědoma sjednaných úroků a považuje je za přiměřené, že nemá žádné dluhy, že není v úpadku apod., a že veškeré poskytnuté údaje jsou„ pravdivé a úplné.“ Vedle toho žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. Žalovaná v předložené formulářové ě nazvané„ HODNOCENÍ KLIENTA“ vyplnila, že její pravidelný čistý měsíční příjem činí částka. anonymizováno role v řízení anonymizováno 6 slov částka anonymizována čtyři slova“. anonymizováno 8 slov částka, anonymizováno právnická osoba částka, anonymizováno 7 slov) částka. anonymizováno 6 slov částka anonymizována čtyři slova), anonymizováno 6 slov anonymizováno 6 slov anonymizováno 6 slov. anonymizována čtyři slova. role v řízení anonymizována čtyři slova role v řízení anonymizována tři slova rok (anonymizována tři slova) anonymizováno 6 slov, anonymizována tři slova, anonymizována čtyři slova role v řízení anonymizována čtyři slova anonymizováno částka.

7. Z výpisu z úvěrového účtu žalované vedeného žalobkyní soud zjistil, že žalovaná čerpala celkem částku 90 000 Kč, kterou řádně nesplácela. Žalovaná zaplatila pouze částku 17 376 Kč.

8. Z dopisu žalobkyně adresovaného žalované ze dne datum soud zjistil, že jeho obsahem je zesplatnění zůstatku dluhu vyplývajícího ze shora specifikované úvěrové smlouvy a dále pak výzva žalované, aby uhradila dlužnou částku v celkové výši 105 068 Kč do dne datum.

9. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku č. j. číslo jednací, ze dne datum rozhodnutí bylo mimo jiné rozhodnuto, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku představující smluvní pokuty dle čl. 6 6.5. Smlouvy, tedy částky ve výši 998 Kč a 33 278,07 Kč. Částka ve výši 33 278,07 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 103 670,21 Kč, a to za období prodlení žalované s úhradou této nové jistiny úvěru do datum. Bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání.

10. Žalobkyně dne datum vyzvala žalovanou k zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 723,93 Kč do 15 dnů od odeslání výzvy.

11. Podle podacího archu byla výzva odeslána dne datum.

12. Podle jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle , 3 jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

13. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. V tomto směru soud žalobkyni při jednání dne datum poučil podle a vyzval ji k návrhu důkazů, nato žalobkyně nenavrhla provedení žádných dalších důkazů.

14. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu , neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalované (tj. že by věřitel splnil zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit).

15. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Předmětem řízení byla smluvní pokuta vycházející ze smlouvy o úvěru ze dne datum. Soud se v prvé řadě zabýval posouzením, zda posouzení věci nebrání překážka věci rozsouzené a dospěl k závěru, že je uplatňována sice smluvní pokuta vyplývající ze stejné smlouvy jako ve věci projednávané u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. spisová značka, avšak za jiné (následující) období. Proto projednání nebrání překážka věci rozsouzené ( ).

16. Právní moc se však neprojevuje pouze v případech, kdy je v dalším soudním řízení projednávána totožná věc. Závaznost rozhodnutí jako účinek právní moci míří také na situace, kdy předmětem pravomocného rozhodnutí je otázka, jež má v jiném řízení mezi týmiž účastníky povahu otázky předběžné. Nelze připustit, aby pravomocně již vyřešená právní otázka byla v jiném řízení mezi týmiž stranami řešena opětovně. Závaznost rozhodnutí tak brání soudu, aby v následném sporu mezi týmiž účastníky již pravomocně vyřešenou otázku samostatně posoudil (§ 159a odst. 3). Účinek závaznosti rozhodnutí tak spočívá v zákazu odchýlení se od již pravomocně stanoveného právního následku (srov. též SoJ 164/2009, NS  ). V praxi to znamená, že v následném řízení není projednání pravomocně již vyřešené otázky přípustné; soud se proto v následném řízení nebude zabývat tvrzeními, která jsou v rozporu se skutkovými zjištěními, na nichž soud vystavěl své pravomocné rozhodnutí v prejudiciálním sporu, a nebude tedy ani provádět dokazování vztahující se k již vyřešenému právnímu následku.

17. V dané věci lze za takovou předběžnou otázku považovat platnost smlouvy o úvěru, na jejímž posouzení závisí výsledek sporu. Když Okresní soud v Blansku rozhodoval věc vedenou pod sp. zn. spisová značka, vyšel z platnosti smlouvy o úvěru a žalobě vyhověl. Nicméně nelze odhlédnout od toho, že ve výše uvedené věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání – tedy pouze na základě splnění procesních předpokladů, soud neprováděl ve věci žádné dokazování a považoval za nesporná všechna tvrzení uvedená v žalobě ( ). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ve věci spisová značka nebylo vydáno po dokazování, ale jedná se o rozhodnutí čistě procesní, neuplatní se v tomto případě závaznost posouzení prejudiciální otázky. Proto soud posuzoval otázku platnosti úvěrové smlouvy autonomně.

18. Podle , , (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

19. Podle věty druhé , o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví , o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. , zdůraznil, že„ O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. ).

22. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

23. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C: 2016, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C: 2012.

24. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C: 2020 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“

25. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek ( a 588 ). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. ).

26. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalované.

27. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako„ úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

28. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. . Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

29. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

30. V daném případě žalobkyně zjišťovala údaje o příjmech a výdajích žalované, přičemž příjmy ověřovala oproti předloženým dokladům, avšak výdaje nikoli. Ačkoli z odečtu zjištěných příjmů a výdajů by se mohlo zdát, že žalovaná by měla být schopna splácet úvěr, žalobkyně přehlédla varovné informace vyplývající z dokumentů – zejména výše deklarovaných nákladů na bydlení se výrazně odlišuje od běžné výše obdobných nákladů, proto měla být důsledně ověřena. Pokud tak žalobkyně neučinila, nesplnila zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a tedy poskytla spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit. Předloženými důkazy tedy nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně při uzavření předmětné smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalované (tj. že by splnila zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí), a tedy poskytla spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit).

31. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky řízení dne datum je podle zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek ( a 588 ). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. ).

32. Pokud tedy jde o požadovanou smluvní pokutu, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (včetně požadovaného příslušenství), neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti.

33. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) rozhodl soud podle , , přičemž ze spisu nevyplývá, že by plně úspěšné žalované vznikly nějaké náklady, proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím soudu podepsaného. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.