Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 129/2022-117

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částky 73 267,07 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 46 309 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 46 309 Kč za dobu od 24. 8. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 46 309 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 46 309 Kč za dobu od 24. 8. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbytku se žaloba zamítá. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 73 267,07 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 585,3 Kč od 30. 1. 2018 do 1. 11. 2019, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 489,75 Kč od 30. 1. 2018 do 1. 11. 2019, úroku 18,9 % ročně z částky 70 352,07 Kč od 2. 11. 2019 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 70 352,07 Kč od 2. 11. 2019 do zaplacení ve výši 10 % se zdůvodněním, že s žalovanou dne 30. 1. 2018 společnost právnická osoba (dále„ původní věřitelka“) uzavřela Smlouvu o úvěru číslo. V ní se původní věřitelka žalované zavázala poskytnout a také skutečně poskytla úvěr ve výši 70 000 Kč, žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách s úrokem ve výši 18,90 % ročně. Žalovaná původní věřitelce až do okamžiku zesplatnění úvěru na dluh uhradila celkem částku ve výši 23 691 Kč, poté již nic. K procesu posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy žalobkyně uvedla, že žádost byla poskytnuta přes pobočkovou síť. Klientka na žádosti uvedla příjem ve výši 13 140 Kč. Pracovník banky příjem zkontroloval na základě doloženého potvrzení o příjmu vystaveného zaměstnavatelem. Banka dále mimo jiné ověřila pomocí interního napojení na Insolvenční rejstřík, že klientka nebyla v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení. Klientka na žádosti uvedla výdaje ve výši 0 Kč. Banka stanovila životní výdaje klientky po zohlednění její situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 4 838 Kč. Zároveň banka při výpočtu disponibilního příjmu klientky stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Tato hranice spolu s ekonomickým modelem stanovenými náklady stanovuje maximální částku z příjmu, kterou lze použít pro splácení úvěrů. Jinými slovy, klientka musí vyhovět jak ukazateli splátkového zatížení, tak nákladům dle ekonomického modelu. Příjem nad tuto hranici splátkového zatížení je tedy příjmem využitelným k pokrytí životních nákladů klientky (které vychází z ekonomického modelu). V tomto případě činil ukazatel splátkového zatížení 18,12 % po poskytnutí úvěru. Klientka na žádosti uvedla splátky mimo Českou spořitelnu ve výši 0 Kč. Banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že klientka měla v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: Kontokorentní úvěr v ČS s limitem 5 000 Kč a s orientační splátkou 417 Kč, Úvěr pro fyzické osoby-hotovostní-PH v ČS se splátkou 455 Kč (byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován), revolvingový úvěr v ČS s limitem 10 000 Kč a splátkou 500 Kč (byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován). Splátka nového úvěru činila 1 424 Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo 1 841 Kč. Příjem klientky byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů klientce zbylo 11 289 Kč k pokrytí životních nákladů klientky.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými ( první věta , , ve znění pozdějších předpisů, dále„ ). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl.

3. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 30. 1. 2018 původní věřitelka s žalovanou uzavřela smlouvu, v níž se jí zavázala poskytnout úvěr až do výše 70 000 Kč. V částce 20 008 Kč měl sloužit ke splacení jiného splátkového úvěru u původní věřitelky, v částce 9 418 Kč ke splacení revolvingového úvěru u původní věřitelky a zbývající část představovala bezúčelový úvěr poskytnutý přímo žalované. Celou částku se žalovaná zavázala splatit v 95 měsíčních splátkách ve výši 1 424 Kč a 96. splátkou ve výši 1 225 Kč s úrokem 18,90 % ročně a s poplatky (smlouva o úvěru, ceník, všeobecné obchodní podmínky). Žalovaná pak dne 30. 1. 2018 čerpala částku 41 097,16 Kč jako bezúčelový úvěr a částky 9 422 Kč a 19 480,84 Kč na splacení výše zmíněných dvou úvěrů (smlouva o úvěru, potvrzení o poskytnutí finančních prostředků). Do dne 20. 3. 2019 původní věřitelce splatila celkem 23 691 Kč (tvrzení žalobkyně). Během analýzy úvěruschopnosti žalované tato uvedla, že je vdaná, původní věřitelka však přesto nezkoumala otázku, zda také s někým (manželem, dětmi) sdílí společnou domácnost ani jaké jsou alespoň obecně sociální poměry tohoto člověka. Dále, přestože úvěr částečně sloužil ke konsolidaci jiných dluhů žalované, měsíční splátka po konsolidaci byla spolu se splátkou úvěru nezkonsolidovaného vyšší, než součet splátek jednotlivých úvěrů před konsolidací. Žalovaná tvrdila, že její měsíční životní náklady činí 0 Kč, původní věřitelka je na základě statistického modelu určila v částce 4 838 Kč, což je podle názoru soudu nereálně nízká částka. Původní věřitelka skutečné životní náklady žalované vůbec nezkoumala. Žalovaná se potom do prodlení začala pravidelně dostávat prakticky od samého počátku (tvrzení žalobkyně, potvrzení zaměstnavatele, Posouzení úvěruschopnosti). Žalovaná pohledávka byla na základě smlouvy ze dne 23. 10. 2019 postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila smluvenou úplatu, což bylo předpokladem účinnosti postupní smlouvy, zatímco původní věřitelka postoupení oznámila žalované doporučeným dopisem (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení v oznámení o zesplatnění pohledávky (vyvěšeném v internetovém bankovnictví) ke dni 23. 8. 2019 ze dne 23. 8. 2019 (oznámení o zesplatnění). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

4. Soud tedy založil rozsudek na následujícím závěru o skutkovém závěru. Dne 30. 1. 2018 původní věřitelka s žalovanou uzavřela smlouvu, v níž se jí zavázala poskytnout úvěr až do výše 70 000 Kč. V částce 20 008 Kč měl sloužit ke splacení jiného splátkového úvěru u původní věřitelky, v částce 9 418 Kč ke splacení revolvingového úvěru u původní věřitelky a zbývající část představovala bezúčelový úvěr poskytnutý přímo žalované. Celou částku se žalovaná zavázala splatit v 95 měsíčních splátkách ve výši 1 424 Kč a 96. splátkou ve výši 1 225 Kč s úrokem 18,90 % ročně a s poplatky. Žalovaná pak dne 30. 1. 2018 čerpala částku 41 097,16 Kč jako bezúčelový úvěr a částky 9 422 Kč a 19 480,84 Kč na splacení výše zmíněných dvou úvěrů. Do dne 20. 3. 2019 původní věřitelce splatila celkem 23 691 Kč. Během analýzy úvěruschopnosti žalované tato uvedla, že je vdaná, původní věřitelka však přesto nezkoumala otázku, zda také s někým (manželem, dětmi) sdílí společnou domácnost ani jaké jsou alespoň obecně sociální poměry tohoto člověka. Dále, přestože úvěr částečně sloužil ke konsolidaci jiných dluhů žalované, měsíční splátka po konsolidaci byla spolu se splátkou úvěru nezkonsolidovaného vyšší, než součet splátek jednotlivých úvěrů před konsolidací. Žalovaná tvrdila, že její měsíční životní náklady činí 0 Kč, původní věřitelka je na základě statistického modelu určila v částce 4 838 Kč, což je podle názoru soudu nereálně nízká částka. Původní věřitelka skutečné životní náklady žalované vůbec nezkoumala. Žalovaná se potom do prodlení začala pravidelně dostávat prakticky od samého počátku. Žalovaná pohledávka byla na základě smlouvy ze dne 23. 10. 2019 postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila smluvenou úplatu, což bylo předpokladem účinnosti postupní smlouvy, zatímco původní věřitelka postoupení oznámila žalované doporučeným dopisem. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení v oznámení o zesplatnění pohledávky (vyvěšeném v internetovém bankovnictví) ke dni 23. 8. 2019 ze dne 23. 8. 2019.

5. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupenou pohledávku vzešlou ze závazku z bezdůvodného obohacení ( ve spojení s § , 1887, 2991n , ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem původní věřitelky a žalované bylo sjednat spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru ( o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka ( z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované ( o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla postupně splácet s příslušnými dalšími platbami. Původní věřitelka ovšem nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných ve dvou předchozích odstavcích. Soud nakonec rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalované pouze výše uvedeným způsobem. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. ,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ Pokud jde o použití statistického modelu, je sice pravdou, že statistické modely v sobě zahrnují mnohem větší množství dat, než lze získat individualizovanou analýzou úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele, zároveň ovšem nevypovídají nic o jednotlivém případu, který může být zcela odlišný. Proto ustanovení první věty z. s. ú. coby základní zdroj informací o úvěruschopnosti předpokládá samotného spotřebitele. Počítá tedy s individuálním posouzením, které se v daném případě nestalo. Kdyby tedy žalovaná uvedla pouze a jen nepravdivé vstupní údaje, žalobkyně by to neodhalila; ba dokonce v tomto ohledu neučinila ani žádný pokus. Navíc analýza úvěruschopnosti trpěla deficity popsanými v předchozích dvou odstavcích. Ze všech těchto důvodů nemohla žalobkyně získat reálný přehled o skutečných aktuálních sociálních poměrech žalované tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná ( první věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti ( ve spojení s  první větou o. z. a a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. , a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. . A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroku z prodlení. Žalované tudíž v konečném důsledku vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu ve výši 46 309 Kč (70 000 – 23 691; viz a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou ( ve spojení s § , 1887 o. z.). Původní věřitelka vyzvala žalovanou k zaplacení v oznámení o zesplatnění pohledávky, přičemž okamžitou splatnost soud vzhledem k předchozí délce a soustavnosti prodlení žalované považuje za odpovídající zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ ( o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 23. 8. 2019 a že od 24. 8. 2019 byla žalovaná v prodlení. Žalovaná se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 10 % ročně ( o. z. ve spojení s  ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Proto jí soud výrokem I. přiznal zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. stanovil podle části věty za středníkem vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci.

6. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy.

7. Výrok IV. odpovídá , protože žalovaná byla v řízení částečně úspěšná, konkrétně na více než 50 %, takže by proti žalobkyni měla právo na náhradu příslušného procenta nákladů řízení, které jí však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že nemá žádná z účastnic na náhradu právo.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastnici, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou v tomto rozsudku, bude ji možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.