Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
6 C 98/2022-80
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa
zastoupená advokátem titul jméno příjmení, titul.
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 25 540 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni:
a) částku 6 700 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 3. 2022 do zaplacení,
b) částku 4 200 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 3. 2022 do zaplacení,
a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6 400 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 520,67 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 529,81 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 8. 1. 2022 do 7. 3. 2022, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 300 Kč od 8. 3. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 24,24 % ročně z částky 8 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, částky 8 240 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 787,74 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 411,90 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 548,31 Kč od 8. 1. 2022 do 7. 3. 2022, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 348,31 Kč od 8. 3. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 25,26 % ročně z částky 9 548,31 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni: a) částku 6 700 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 3. 2022 do zaplacení, b) částku 4 200 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 3. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá v části, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6 400 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 520,67 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 529,81 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 8. 1. 2022 do 7. 3. 2022, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 300 Kč od 8. 3. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 24,24 % ročně z částky 8 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, částky 8 240 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 787,74 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 411,90 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 548,31 Kč od 8. 1. 2022 do 7. 3. 2022, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 348,31 Kč od 8. 3. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 25,26 % ročně z částky 9 548,31 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném:
a) zaplacení částky 13 100 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že mezi jejím právním předchůdcem, společností právnická osoba, IČO (dále též„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným byla dne 3. 2. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. 1401145102. Před jejím poskytnutím právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost žalovaného požadovanou půjčku splácet. Na základě smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému 8 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě jistiny částku 1 600 Kč jako úrok, odměnu za administrativní činnost 1 600 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 3 200 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 240 Kč, poslední splátka byla stanovena na 29. 3. 2021. Žalovaný na dané smlouvě právnímu předchůdci žalobkyně uhradil toliko 1 300 Kč, poslední splátka byla uhrazena 16. 3. 2020. Pohledávka byla smlouvou postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni s účinností ke dni 7. 1. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Po postoupení pohledávky již žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá celkové dlužné částky ve výši 13 100 Kč sestávající z dlužné jistiny 8 000 Kč a dlužných úhrad za služby 5 100 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 529,81 Kč (ve výši 24,24 % ročně z dlužné jistiny 8 000 Kč od 30. 3. 2021 do data postoupení 7. 1. 2022), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 520,67 Kč (počítaného z dlužné jistiny 8 000 Kč od 30. 3. 2021 do data postoupení 7. 1. 2022), úroku ve výši 24,24 % ročně z dlužné jistiny 8 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny 8 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes předžalobní výzvu; a
b) zaplacení částky 12 440 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že mezi jejím právním předchůdcem a žalovaným byla dne 19. 11. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. 1401182673. Před jejím poskytnutím právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost žalovaného požadovanou půjčku splácet. Na základě smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému 10 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě jistiny částku 2 000 Kč jako úrok, odměnu za administrativní činnost 2 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 304 Kč, poslední splátka byla stanovena na 12. 1. 2021. Žalovaný na dané smlouvě právnímu předchůdci žalobkyně uhradil toliko 5 800 Kč, poslední splátka byla uhrazena 16. 3. 2020. Pohledávka byla smlouvou postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni s účinností ke dni 7. 1. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Po postoupení pohledávky již žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá celkové dlužné částky ve výši 12 440 Kč sestávající z dlužné jistiny 9 548,31 Kč a dlužných úhrad za služby 2 891,69 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 411,90 Kč (ve výši 25,26 % ročně z dlužné jistiny 9 548,31 Kč od 13. 1. 2021 do data postoupení 7. 1. 2022), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 787,74 Kč (počítaného z dlužné jistiny 9 548,31 Kč od 13. 1. 2021 do data postoupení 7. 1. 2022), úroku ve výši 25,26 % ročně z dlužné jistiny 9 548,31 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny 9 548,31 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes předžalobní výzvu.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z listin y označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti č. 1401145102 ze dne 3. 2. 2020 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel smlouvu, na jejímž základě žalovanému zaplatil 8 000 Kč a žalovaný se za to zavázal zaplatit úrok 1 600 Kč, administrativní poplatek 1 600 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 3 200 Kč). Žalovaný měl splatit celkovou dlužnou částku v 60 týdenních splátkách po 240 Kč.
4. V kartě zákazníka ze dne 3. 2. 2020 je uveden název zaměstnavatele žalovaného, jeho měsíční příjem 19 325 Kč a výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) 3 000 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) 4 000 Kč, splátky úvěrů 1 400 Kč, celkem 8 400 Kč. Žalovaný měl k ověření své finanční situace předložit výplatní pásky a pracovní smlouvu/ DPP/DPČ.
5. Z listin y označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti č. 1401182673 ze dne 19. 11. 2019 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel smlouvu, na jejímž základě žalovanému zaplatil 10 000 Kč a žalovaný se za to zavázal zaplatit úrok 2 000 Kč, administrativní poplatek 2 000 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč a poplatek za pojištění Credit Life 240 Kč. Žalovaný měl splatit celkovou dlužnou částku v 60 týdenních splátkách po 304 Kč.
6. V kartě zákazníka ze dne 19. 11. 2019 je uveden název zaměstnavatele žalovaného, jeho měsíční příjem 14 313 Kč a výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) 3 000 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) 4 000 Kč, celkem 7 000 Kč. Žalovaný měl k ověření své finanční situace předložit výplatní pásky, pracovní smlouvu/ DPP/DPČ a potvrzení o příjmu od zaměstnavatele.
7. Z dopisu ze dne 3. 2. 2022 a poštovního podacího lístku ze dne 4. 2. 2022 plyne, že dne 4. 2. 2022 právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení obou předmětných pohledávek a vyzval jej k zaplacení dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu.
8. Z dopisu ze dne 14. 4. 2022 a poštovního podacího lístku ze dne 19. 4. 2022 soud zjistil, že žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k zaplacení obou pohledávek.
9. Z žalobkyní předložených listin soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel smlouvy č. 1401145102 ze dne 3. 2. 2020 a č. 1401182673 ze dne 19. 11. 2019, na jejichž základě byly žalovanému poskytnuty částky 8 000 Kč a 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto částky splácet spolu s úroky, poplatky za administrativní činnost, poplatky za hotovostní inkaso splátek a poplatkem za pojištění. Žalovaný na smlouvu č. 1401145102 zaplatil celkem 1 300 Kč, poslední splátka byla uhrazena 16. 3. 2020. Na smlouvu č. 1401182673 uhradil 5 800 Kč, poslední splátka byla uhrazena 16. 3. 2020. Pohledávky byly v lednu 2022 postoupeny z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem odeslaným dne 4. 2. 2022, v němž byla obsažena i výzva k zaplacení. Právní předchůdce žalobkyně měl dle tvrzení žalobkyně před poskytnutím zápůjček zkoumat schopnost žalovaného splácet, a to z jím předložených dokladů (výplatní pásky, pracovní smlouva a potvrzení od zaměstnavatele). Kopiemi těchto dokladů však žalobkyně dle svého tvrzení nedisponuje.
10. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).
11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětných smluv), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
14. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
15. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu obec obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (právnická osoba anonymizováno . jméno Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.
16. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ).
17. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS v čl. 8 odst. 1 stanoví:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Podle čl. 23 členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.
18. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětné smlouvy byly uzavřeny v letech 2019 a 2020.
19. Této interpretaci rovněž nasvědčuje rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
20. I smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v letech 2019 a 2020 tudíž trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.
21. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.
22. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaným poskytnuté informace o jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, ze zákaznických karet se podává, že právní předchůdce žalobkyně ověřil před uzavřením smluv majetkovou situaci žalovaného z pracovní smlouvy, z výplatních pásek a v případě karty zákazníka ze dne 19. 11. 2019 též z potvrzení o příjmu od zaměstnavatele.
23. K tomu soud konstatuje, že žalobkyně svoje tvrzení o ověřování úvěruschopnosti žalovaného (právním předchůdcem žalobkyně) ani přes výzvu soudu nikterak neprokázala (resp. výslovně uvedla, že těmito dokumenty nedisponuje), a proto je soud bez dalšího nemůže považovat za pravdivé. Není prokázáno, zda právní předchůdce žalobkyně při sjednávání předmětných smluv ověřoval majetkové poměry žalovaného z jím předložených dokladů. i kdyby však žalovaný při sjednávání smlouvy odpovídající dokumenty předložil, čemuž nasvědčují podpisy obou smluvních stran na zákaznických kartách, skutečnost, že je žalobkyně, resp. její právní předchůdce nearchivuje, popř. je odmítá předložit soudu, nasvědčuje tomu, že se jedná spíše o kontrolu formální, pokud vůbec nějakou. Úvahy žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce o schopnosti žalovaného splácet zápůjčky učiněné před uzavřením předmětných smluv proto nemohou být přezkoumány soudem. Za přijetí argumentace žalobkyně by věřitelům stačilo poskytnout soudu zákaznické karty, v nichž je uvedeno, že doklady svědčící o majetkové situaci dlužníka byly předloženy, aniž by tyto doklady byly dodány soudu (a aniž by bylo zřejmé, zda je věřitel skutečně řádně zkoumal a zabýval se jimi), a bez dalšího by podmínka ověřování úvěruschopnosti musela být považována za splněnou. V takovém případě by však posuzování podmínky předchozího ověřování úvěruschopnosti věřitelem bylo ryze formální a soud by nemohl splnit svoje poslání ochrany základních práv a svobod, jak vyplývá z čl. 4 Ústavy České republik y. Z tohoto důvodu nemůže obstát blíže neodůvodněný opačný závěr vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020 -97 (viz bod 17), na nějž odkázala žalobkyně a jímž se zdejší soud ze shora vyložených důvodů necítí být vázán.
24. Soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětné smlouvy jsou z tohoto důvodu absolutně neplatné (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20 ).
25. Částky 8 000 Kč a 10 000 Kč proto představují bezdůvodné obohacení, na jehož vrácení má žalobkyně nárok (§ 2993 o. z.). Nelze proto přiznat žalobkyni nárok na jakákoliv další plnění plynoucí ze smlouvy, tj. na úroky, poplatky za administrativní činnost, poplatky za hotovostní inkaso splátek či poplatky za pojištění úvěru.
26. Nad rámec shora uvedeného soud podotýká, že odměny za administrativní činnost a za hotovostní inkaso splátek považuje s ohledem na jejich značnou výši (ve vztahu k jistině) fakticky za skrytý úrok. Výše plnění nárokovaného žalobkyní po žalovaném (srov. sjednané RPSN ve výši 206,15 %, resp. 215,01 %) je nemravná, pročež soud tomuto požadavku žalobkyně nemůže přiznat ochranu. K tomu lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1812/2021 , v němž Nejvyšší soud shledal oprávněnou požadované a rozhodcem přiznané plnění u úvěru se sjednanou RPSN ve výši 75,08 % (tj. ještě v mnohem nižší výši než v nyní posuzované věci) za natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné, že bylo namístě dle Nejvyššího soudu exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále též„ o. s. ř. “), zastavit. i z hlediska nepřiměřeně vysokých plnění, k nimž se žalovaný jako slabší smluvní strana při uzavírání smluv s profesionálním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů zavázal, je proto třeba dané smlouvy hodnotit jako zjevně se příčící dobrým mravům, a tudíž absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z.
27. Jelikož předmětné smlouvy jsou absolutně neplatné, žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 8 000 Kč a 10 000 Kč představující jistiny poskytnuté žalovanému. Ze samotných tvrzení žalobkyně se však podává, že žalovaný ke dni 16. 3. 2020 zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně na smlouvu ze dne 3. 2. 2020 částku v celkové výši 1 300 Kč a na smlouvu ze dne 19. 11. 2019 částku v celkové výši 5 800 Kč. Část bezdůvodného obohacení tedy byla žalovaným vydána a žalobkyně má nárok na jistiny ve výši 6 700 Kč (smlouva ze dne 3. 2. 2020), resp. ve výši 4 200 Kč (smlouva ze dne 19. 11. 2019).
28. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (ve vztahu k nové právní úpravě obsažené v o. z. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021 ). Z tvrzení žalobkyně i z jí předložených dokladů plyne, že žalobkyně poprvé žalovaného vyzvala k zaplacení dlužných částek v oznámení o postoupení pohledávek ze dne 3. 2. 2022. Dle předloženého podacího lístku byl tento dopis odeslán žalovanému poštou dne 4. 2. 2022 - tento dopis soud považuje za doručený žalovanému dnem 25. 2. 2022 (§ 573 o. z., jednalo se o adresu v zahraničí). Bezdůvodné obohacení mělo být vydáno nejpozději do 10 dnů od doručení dopisu, tj. do 7. 3. 2022. Bezdůvodné obohacení je proto splatné až od 8. 3. 2022 - teprve od tohoto data lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužných částek 6 700 Kč a 4 200 Kč (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ). Tento zákonný úrok z prodlení v prvním pololetí roku 2022, kdy se žalovaný dostal do prodlení, představoval 11,75 % ročně, nicméně soud nemohl překročit žalobní návrh a žalobkyni přiznal toliko úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně, jak žalobkyně navrhovala.
29. Ve zbývající části soud žalobu ze shora vyložených důvodů zamítl.
30. V daném sporu byl více procesně úspěšný žalovaný, pročež by mu náležela poměrná část náhrady nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Ze spisu se však podává, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní a nevznikly mu žádné náklady řízení. Proto soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.
31. Lhůty k plnění byly stanoveny v obvyklé délce 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím Okresního soudu v Havlíčkově Brodě.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnosti uložené mu tímto rozhodnutím, může oprávněná podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuci.