Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 304/2021-51

Zmenené rozhodnutím 27 CO 119/2022-67
„Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: [[osobní údaje žalobce]] podnikající na území České republiky prostřednictvím organizační složky mBank S. A., [[IČO]], sídlem [[adresa]], zastoupený advokátem JUDr. [[jméno]] [[příjmení]], sídlem [[adresa]], proti žalovanému: [[osobní údaje žalovaného]] bytem [[adresa]], o zaplacení 252 745,67 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 6. 2022, č. j. 13 C 304/2021-51, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve IV. výroku mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 13 837,40 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. [[jméno]] [[příjmení]], do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení."

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 252 745,67 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 232 350,86 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5 500 Kč splatných vždy k 28. dni každého kalendářního měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabyde právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 199 Kč, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 195,81 Kč, úroku ve výši 6,9 % ročně z částky 272 844,33 Kč od 22. 1. 2020 do 25. 2. 2020, úroku ve výši 6,9 % ročně z částky 267 841,67 Kč od 26. 2. 2020 do 30. 7. 2020, úroku ve výši 6,9 % ročně z částky 252 745,67 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 273 044,33 Kč od 22. 1. 2020 do 25. 2. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 267 841,67 Kč od 26. 2. 2020 do 30. 7. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 252 745,67 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 12 625 Kč, a to do 6 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 232 350,86 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5 500 Kč splatných vždy k 28. dni každého kalendářního měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabyde právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 199 Kč, se řízení zastavuje. III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 195,81 Kč, úroku ve výši 6,9 % ročně z částky 272 844,33 Kč od 22. 1. 2020 do 25. 2. 2020, úroku ve výši 6,9 % ročně z částky 267 841,67 Kč od 26. 2. 2020 do 30. 7. 2020, úroku ve výši 6,9 % ročně z částky 252 745,67 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 273 044,33 Kč od 22. 1. 2020 do 25. 2. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 267 841,67 Kč od 26. 2. 2020 do 30. 7. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 252 745,67 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 12 625 Kč, a to do 6 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 252 745,67 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 14. 7. 2019 smlouvu o úvěru a na základě této smlouvy poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 277 200 Kč, které se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 6,90 % ročně a poplatky dle sazebníku v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 3 765,49 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, přičemž vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr. Porovnávala přitom výši pravidelného měsíčního příjmu žalovaného a případné náklady žalovaného na běžný život oproti výši úvěrové splátky. Provedla rovněž lustraci žalovaného v bankovním registru dlužníků a v insolvenčním rejstříku. Jelikož poskytla žalovanému úvěr v rámci refinancování, vycházela z toho, že úvěruschopnost byla řádně zkoumána původním věřitelem. Žalovaný však své povinnosti hradit splátky řádně a včas nedostál a dostal se do prodlení s úhradou splátek, které ani přes výzvu žalobkyně neuhradil, v důsledku čehož došlo ze strany žalobkyně k odstoupení od smlouvy a k zesplatnění úvěru ke dni 21. 1. 2020. Ke dni zesplatnění úvěru zůstal žalovaný žalobkyni dlužen 272 844,33 Kč na jistině, 6 437,34 Kč na úroku vypočteném z neuhrazených splátek splatných ke dni zesplatnění a 200 Kč na poplatcích. Následné úhrady žalovaného ze dne 25. 2. 2020 a 30. 7. 2020 ve výši 11 640 Kč a 15 096 Kč byly započteny primárně na kapitalizovaný úrok a dlužné poplatky a teprve poté na jistinu, smluvní úrok naběhlý po zesplatnění a nakonec na úrok z prodlení naběhlý po zesplatnění. Dlužná částka ke dni podání žaloby tak činila 252 745,67 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 6,90 % ročně vždy z aktuální neuhrazené jistiny úvěru ode dne následujícího po dni zesplatnění do zaplacení a zákonného úroku z prodlení vždy z aktuální neuhrazené jistiny úvěru a poplatků od dne následujícího po dni zesplatnění do zaplacení. Žalovanému byl před podáním žaloby zaslán předžalobní pokus o smír, v němž byl vyzván, aby buďto uhradil dlužnou částku, nebo aby uzavřel s žalobkyní splátkovou dohodu, kdy podmínkou pro uzavření splátkové dohody bylo to, že žalovaný uhradí do tří dnů od obdržení dopisu první splátku. Žalovaný však na pokus o smír nereagoval. Žalobkyně pak vyjádřila výslovný nesouhlas s tím, aby bylo žalovanému umožněno uhradit dlužnou částku ve splátkách, neboť před podáním žaloby poskytla žalovanému dostatečně dlouhou dobu pro řešení situace.

2. V rámci podání ze dne 15. 12. 2021 vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět co do částky 10 199 Kč s tím, že žalovaný dne 15. 6. 2021, tj. před podáním žaloby, uhradil na svůj dluh částku 5 499 Kč a ve dnech 22. 8. 2021 a 28. 9. 2021, tj. po podání žaloby, uhradil na svůj dluh částky 3 000 Kč a 1 700 Kč.

3. Podle , (dále jen „“) může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení částečně zastavil.

4. Žalovaný nepopřel, že žalobkyni nesplatil poskytnutý úvěr, namítl však, že část uskutečněných plateb nebyla žalobkyní zohledněna a dále namítl, že jeho majetkové a příjmové poměry mu neumožňují uhradit celou částku ihned. Do nepříznivé finanční situace se dostal v důsledku ztráty zaměstnání zapříčiněné pandemií koronaviru. Navrhl proto, aby mu bylo uloženo uhradit žalobkyni dlužnou částku v měsíčních splátkách po 5 500 Kč a náhradu nákladů řízení v měsíčních splátkách po 1 000 Kč.

5. Za splnění podmínek uvedených v  , soud rozhodl bez nařízení jednání.

6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 9. 7. 2019 uzavřena„ Smlouva o hotovostním úvěru PŮJČKA Pro“ č. GNN bankovní účet, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 277 200 Kč určené co do výše 260 367,52 Kč ke splacení závazku žalovaného u společnosti právnická osoba a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 6,9 % ročně v 96 měsíčních splátkách po 3 765,49 Kč splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce. Předmětné finanční prostředky měly být připsány na účet zřízený žalovanému na základě„ Smlouvy o vedení účtu u anonymizováno“ uzavřené mezi účastníky téhož dne a dle doložené transakční historie byly dne 14. 7. 2019 na tento účet skutečně převedeny. Práva a povinnosti výslovně neupravené ve smlouvě se měly řídit Všeobecnými obchodními podmínkami pro zakládání a vedení účtů fyzických osob a Podmínkami pro poskytování hotovostních úvěrů anonymizováno, které žalobkyně doložila. Žalobkyně byla oprávněna účtovat žalovanému poplatky dle předloženého ceníku.

7. Žalobkyně doložila také Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovaným a Žádost o poskytnutí úvěru podepsanou žalovaným. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 28 000 Kč, měl bydlet ve vlastním domě a neměl mít žádné děti. Z doloženého výpisu z Bankovního registru klientských informací plyne, že žalovaný hradil před uzavřením smlouvy splátky dalších úvěrů ve výši 1 743 Kč měsíčně.

8. Dopisem ze dne 20. 12. 2019, jehož odeslání dne 27. 12. 2019 žalobkyně prokázala doloženou dodejkou, byl žalovaný vyzván k úhradě splatných pohledávek vzniklých z titulu úvěrové smlouvy s tím, že v opačném případě žalobkyně odstupuje od smlouvy z důvodu prodlení se splácením více než dvou splátek a bude požadovat vrácení dlužné částky včetně příslušenství. K úhradě veškerých aktuálně existujících pohledávek vzniklých v souvislosti s předmětnou smlouvou o úvěru byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 16. 7. 2021, jejíž odeslání téhož dne prokázala žalobkyně podacím archem a v níž byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě do 10 dnů od doručení dopisu.

9. Z doložené historie transakcí je zřejmé, že žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr ke dni 30. 7. 2020 částku v celkové výši 34 650,14 Kč.

10. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o s spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

18. Pokud jde o příjmy žalovaného, žalobkyně zjevně nijak neověřovala tvrzení žalovaného o tom, že je zaměstnán a že pobírá mzdu v uváděné výši, nýbrž v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a Soudního dvora EU spoléhala pouze na ničím nepodložené prohlášení žalovaného. Co se týče výdajů žalovaného, konkrétně nákladů na bydlení, které obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce a které zpravidla nelze na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, volnočasové aktivity apod. okamžitě snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce zohledňující přijaté závazky, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a ověřovat, tak ve vztahu k těmto výdajům žalobkyně zjevně neověřovala skutečnost, že má žalovaný vlastní bydlení a nezajímala se o výši jeho nákladů spojených s bydlením. Žalobkyně přitom nemohla spoléhat na to, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně zkoumána původním věřitelem, neboť je zodpovědností každého poskytovatele spotřebitelských úvěrů, aby si sám vytvořil mechanismus, na základě kterého bude úvěruschopnost klientů posuzovat a s povinností provozovat svou činnost s odbornou péčí se rozhodně neslučuje spoléhat na řádné postupy jiných subjektů. Žalobkyně si pak v žádném případě nemohla být jistá tím, že původní věřitel své povinnosti skutečně dostál.

19. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 277 200 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

1. Žalovaný celkově uhradil 44 849,14 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu 232 350,86 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl. Při určení lhůty k plnění soud vyšel z § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022), která stanoví, že„ spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ V § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že„ (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“ Již výše bylo zmíněno, že žalovaný uváděl, že je schopen uhradit dlužnou částku ve splátkách po 5 500 Kč měsíčně. Tato splátka (která je vyšší než sjednané splátky úvěru, který měl být splácen částkou 3 765,49 Kč měsíčně) je dle názoru soudu přiměřená situaci, kdy čistý měsíční příjem žalovaného činí dle potvrzení zaměstnavatele v průměru 22 732 Kč, a odpovídá finančním možnostem žalovaného. Soud proto uložil žalovanému dlužnou částku uhradit ve splátkách v navržené výši pod ztrátou výhody splátek.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení ve spojení s  Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení celkové částky 357 174,47 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 232 350,86 Kč (úroky a úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 7. 6. 2022), co do částky 10 199 Kč bylo řízení zastaveno, přičemž procesní zavinění na zastavení řízení co do částky 5 499 Kč leží na straně žalobkyně, která se původně domáhala zaplacení této částky přestože žalovaný tuto částku již uhradil před podáním žaloby a procesní zavinění na zastavení řízení co do částky 4 700 Kč leží na straně žalovaného, neboť k úhradě této částky došlo až po podání žaloby a ze strany žalobkyně tak došlo ke zpětvzetí v důsledku chování žalovaného po podání žaloby, ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně tak byla v řízení úspěšná z 66 % a z 34 % byla neúspěšná a má tak vůči žalovanému právo na náhradu 32 % nákladů řízení. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 10 110 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát ve věci učinil dva úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba), za které mu náleží odměna v plné výši a jeden úkon právní služby dle odst. advokátního tarifu (jednoduchá výzva k plnění), za který mu náleží odměna ve výši jedné poloviny. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí 9 340 Kč a dále zástupci žalobkyně náleží podle paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů. Celkem činí náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) 39 452,50 Kč. Soud žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 32 %, čemuž odpovídá částka 12 625 Kč. Při rozhodování o lhůtě k plnění zohlednil soud, že žalovanému je rozsudkem ukládána povinnost hradit splátky jistiny ve výši 5 500 Kč a umožnil mu proto dlužné náklady řízení uhradit ve lhůtě delší než obvyklé třídenní ( ), a to ve lhůtě šesti měsíců, tak aby měl žalovaný možnost potřebné prostředky si včas opatřit.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.