Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

18 C 87/2022-30

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 2 595,33 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Řízení se zastavuje co do nároku na zaplacení částky 553,33 Kč představující kapitalizovaný úrok ve výši 150 Kč a smluvní pokutu ve výši 403,33 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 352 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 352 Kč ve výši 8,25 % ročně od 7. 10. 2021 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,72 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 1 840 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 840 Kč ve výši 8,25 % ročně od 7. 10. 2021 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 76,44 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Řízení se zastavuje co do nároku na zaplacení částky 553,33 Kč představující kapitalizovaný úrok ve výši 150 Kč a smluvní pokutu ve výši 403,33 Kč. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 352 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 352 Kč ve výši 8,25 % ročně od 7. 10. 2021 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,72 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 1 840 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 840 Kč ve výši 8,25 % ročně od 7. 10. 2021 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 76,44 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 2 595,33 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí byl poskytnut.

2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila, skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila spornými.

3. V rozsahu podle výroku I. vzala žalobkyně žalobu zpět, a proto soud rozhodl o částečném zastavení řízení.

4. Soud podle ustanovení ve spojení s  rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

5. Vzhledem k tomu, že v této věci jde o rozsudek, proti kterému není odvolání přípustné ( ), obsahuje další text odůvodnění v souladu s  pouze závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

6. Soud činí v této věci skutkový a právní závěr o tom, že žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné písemné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a (dále také jen„ ZSÚ“).

7. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou dne 4. 3. 2021 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaná se v dané souvislosti zavázala zaplatit úrok ve výši 1 840 Kč. Celkovou dlužnou částku 9 840 Kč se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli do 3. 4. 2021. Žalovaná na svůj dluh uhradila částku 7 648 Kč. Pohledávka byla následně postoupena ve prospěch žalobkyně.

8. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalované.

9. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ). Ke stejným závěrům pak dospěl i Soudní dvůr Evropské Unie ve věci C -449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady.

10. Z uvedeného se podává, že poskytovatel úvěru se nemůže své povinnosti řádně prozkoumat úvěruschopnost spotřebitele zbavit tím, že bude odkazovat na nepravdivost údajů sdělených mu spotřebitelem. Je totiž třeba zásadně odlišovat povinnosti poskytovatele úvěru při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a případnou odpovědnost spotřebitele za nepravdivé údaje. Je to právě povinnost poskytovatele úvěru vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Zcela běžně je schopen spotřebitel jistě předložit doklady o svých příjmech (pracovní smlouva, rozhodnutí o dávkách, výpis z účtu apod.), doklady o svých pravidelných výdajích (vyúčtování telekomunikačních služeb, SIPO, výpis z účtu, ze kterého jsou strhávány ceny za služby, nájemní smlouva, prohlášení rodičů či třetích osob, bydlí-li spotřebitel u nich apod.). Současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu dle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru apod.). Výše uvedené závěry pak představují obecné předpoklady pro řádné posouzení úvěruschopnosti, nicméně závěr, zda poskytovatel úvěru řádně úvěruschopnost spotřebitele posoudil či nikoliv je třeba vždy učinit podle konkrétních okolností projednávané věci.

11. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalované posouzena nebyla, neboť sama žalobkyně po výzvě soudu podle sdělila, že žádnými důkazy v tomto směru nedisponuje.

12. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že věřitel nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky.

13. Podle o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (srov. např. Lavický, P. a kol., I. Obecná část ( - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bod 41).

14. Neposoudí-li tedy poskytovatel úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se neplatnosti spotřebitel musel dovolat. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

15. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen to, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním.

16. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 352 Kč (byla předána částka 8 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 7 648 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení o. z. žalobkyni vydat. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení bylo přiznáno podle a o. z. ve spojení s , v platném znění. Co se týče počátku prodlení dlužníka, zda soud vyšel z původně sjednaného konečného data splatnosti, neboť právě ve vztahu k tomuto datu si dlužník musel být vědom své povinnosti k plnění vůči původnímu věřiteli, a to bez ohledu na jeho pozdější právní kvalifikaci.

17. Z důvodu závěru o absolutní neplatnosti závazkového vztahu však soud nepřiznal ani uplatněný nárok na tvrzené poplatky, neboť ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo; nadto jde podle názoru soudu o částky neúčelné, zejména co se týče tvrzené osobní návštěvy.

18. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele až na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. ).

19. O nákladech řízení rozhodl soud podle , neboť poměr procesního úspěchu a neúspěchu převažuje ve prospěch žalované, které však v řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř).

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.