Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 131/2022-32
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 145 742,88 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 123,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 123,06 Kč za dobu od 8. 9. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku soud žalobu zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 123,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 123,06 Kč za dobu od 8. 9. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbytku soud žalobu zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 145 742,88 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 334,49 Kč od 22. 12. 2016 do 20. 8. 2020, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 11 902,58 Kč od 22. 12. 2016 do 20. 8. 2020, úroku 11,9 % ročně z částky 142 105,74 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 142 105,74 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %. Žalobu zdůvodnila tím, že společnost právnická osoba (dále„ původní věřitelka“) s žalovaným dne 22. 12. 2016 uzavřela Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace půjček číslo v níž se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 340 000 Kč za účelem konsolidace dlužných závazků žalovaného a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných 60 měsíčních splátkách ve výši 8 217,94 Kč, a to počínaje dnem 18. 1. 2017, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Strany se ve smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 11,90 % p.a. Původní věřitelka svůj závazek splnila a dne 22. 12. 2016 úvěr žalovanému poskytla bezhotovostním převodem prostředků na účty konsolidovaných závazků. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu původní věřitelka využila svého práva a v souladu s odst. 13 a 14 Produktových podmínek příjmení, jež jsou nedílnou součástí Smlouvy o úvěru, prohlásila úvěr dopisem ze dne 20. 8. 2020 za okamžitě splatný v celé výši, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení se splátkou, čímž ve smyslu Produktových podmínek porušil svoji splátkovou povinnost dle Smlouvy o úvěru. Původní věřitelka žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni. Původní věřitelka před poskytnutím úvěru analyzovala úvěruschopnost žalovaného na základě jeho žádosti o úvěr. Žádost byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti právnická osoba a s principy obezřetného úvěrování. Byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména BRKI, NRKI, ISIR a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Hodnocení úvěruschopnosti klienta bylo individuální; v případě klienta v zaměstnaneckém poměru vychází banka z příjmu, který klientovi přicházel na jeho běžný účet u původní věřitelky; v tomto případě byl použit příjem ve výši 21 547 Kč. Klient zároveň uvedl v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 80 000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. A dále z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči společnosti měl klient v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 070,73 Kč. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že klient měl v době podání žádosti závazky s celkovou výši měsíčních splátek 4 090 Kč. Po provedeném individuálním hodnocení klienta banka žádosti klienta vyhověla a konsolidovala dva jeho interní závazky úvěrem ve výši 340 000 Kč se splátkou 7 545,94 Kč.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.
3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 15 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena.
4. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 22. 12. 2016 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu, v níž se mu zavázala poskytnout úvěr v celkové výši 340 000 Kč, z čehož prostředky ve výši 187 267,19 Kč měla žalovanému poskytnout na splacení jeho dluhu na úvěrovém účtu č. bankovní účet, prostředky ve výši 145 304,56 Kč na splacení jeho dluhu na úvěrovém účtu č. bankovní účet a zbývající část jistiny úvěru neúčelově ve prospěch běžného účtu žalovaného č. bankovní účet. Tento úvěr se žalovaný zavázal splatit ve 60 měsíčních anuitních splátkách ve výši 8 217,94 Kč včetně pojistného, přičemž úrok činil 11,90 % ročně a žalovaný měl zaplatit celkem 453 746,87 Kč (smlouva o úvěru, produktové podmínky, sazebník, vysvětlení pojmů, všeobecné produktové podmínky). Původní věřitelka skutečně dané částky daným způsobem ve prospěch žalovaného dne 22. 12. 2016 poskytla (výpis z úvěrového účtu). Původní věřitelka sama k procesu analýzy úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že jej lustrovala zejména v BRKI, NRKI, ISIR, databázi Ministerstva vnitra ČR. Disponibilní částku použitelnou ke splácení úvěru určila jako rozdíl mezi příjmy žalovaného na jedné straně a jím deklarovanými výdaji se započtením životního minima a normativních nákladů na bydlení. Platné schvalovací strategie ani principy obezřetného úvěrování nevysvětlila. Do doby poskytnutí úvěru měl žalovaný splácet jiné úvěry celkovou měsíční splátkou 8 791,44 Kč (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti). Sám žalovaný v žádosti o úvěr vedl, že splácí dva úvěry u původní věřitelky s celkovou měsíční splátkou 8 791,44 Kč, bydlí u rodičů, celkový čistý příjem domácnosti činí 80 000 Kč, jeho vlastní za 3 měsíce 21 547 Kč (mzda u právnická osoba), přičemž mzda je mu zasílána na běžný účet vedený původní věřitelkou (žádost o úvěr, čestné prohlášení o zasílání mzdy). Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o vlastním procesu analýzy úvěruschopnosti žalovaného ani o výsledku jeho lustrace ve výše uvedených databázích. Rozdíl mezi žalovaným čerpanou jistinou a celkovou jím zaplacenou částkou 322 876,94 Kč činí 17 123,06 Kč (platební historie, výpisy z úvěrového účtu). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 7. 9. 2020 v oznámení prohlášení úvěru za splatný ze dne 22. 8. 2020 (oznámení o zesplatnění). Pohledávka byla postoupena žalobkyni, což původní věřitelka postoupení oznámila žalovanému doporučeným dopisem (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné, až na vyjádření k posouzení úvěruschopnosti v tom smyslu, že bylo v souladu s vnitřními pravidly původní věřitelky. Tento důkaz soud pokládá za málo přesvědčivý, protože tvrzení původní věřitelky, že úvěruschopnost žalovaného ověřila způsobem souladným s vnitřními pravidly, bylo natolik neurčité, že jeho pravdivost nebylo možno – ani s přihlédnutím k ostatním důkazům – verifikovat. Důkazy byly jinak ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.
5. Soud tedy založil rozsudek na následujícím závěru o skutkovém stavu. Dne 22. 12. 2016 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu, v níž se mu zavázala poskytnout úvěr v celkové výši 340 000 Kč, z čehož prostředky ve výši 187 267,19 Kč měla žalovanému poskytnout na splacení jeho dluhu na úvěrovém účtu č. bankovní účet, prostředky ve výši 145 304,56 Kč na splacení jeho dluhu na úvěrovém účtu č. bankovní účet a zbývající část jistiny úvěru neúčelově ve prospěch běžného účtu žalovaného č. bankovní účet. Tento úvěr se žalovaný zavázal splatit ve 60 měsíčních anuitních splátkách ve výši 8 217,94 Kč včetně pojistného, přičemž úrok činil 11,90 % ročně a žalovaný měl zaplatit celkem 453 746,87 Kč. Původní věřitelka skutečně dané částky daným způsobem ve prospěch žalovaného dne 22. 12. 2016 poskytla. Původní věřitelka sama k procesu analýzy úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že jej lustrovala zejména v BRKI, NRKI, ISIR, databázi Ministerstva vnitra ČR. Disponibilní částku použitelnou ke splácení úvěru určila jako rozdíl mezi příjmy žalovaného na jedné straně a jím deklarovanými výdaji se započtením životního minima a normativních nákladů na bydlení. Platné schvalovací strategie ani principy obezřetného úvěrování nevysvětlila. Do doby poskytnutí úvěru měl žalovaný splácet jiné úvěry celkovou měsíční splátkou 8 791,44 Kč. Sám žalovaný v žádosti o úvěr vedl, že splácí dva úvěry u původní věřitelky s celkovou měsíční splátkou 8 791,44 Kč, bydlí u rodičů, celkový čistý příjem domácnosti činí 80 000 Kč, jeho vlastní za 3 měsíce 21 547 Kč (mzda u právnická osoba), přičemž mzda je mu zasílána na běžný účet vedený původní věřitelkou. Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o vlastním procesu analýzy úvěruschopnosti žalovaného ani o výsledku jeho lustrace ve výše uvedených databázích. Rozdíl mezi žalovaným čerpanou jistinou a celkovou jím zaplacenou částkou 322 876,94 Kč činí 17 123,06 Kč. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 7. 9. 2020 v oznámení prohlášení úvěru za splatný ze dne 22. 8. 2020. Pohledávka byla postoupena žalobkyni, což původní věřitelka postoupení oznámila žalovanému doporučeným dopisem.
6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ číslo ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Původní věřitelka splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně splácet s příslušnými dalšími platbami. Původní věřitelka ovšem nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné. Ani netvrdila, že by původní věřitelka při analýze úvěruschopnosti žalovaného prověřila běžný účet, který pro něj přitom sama vedla. Nepředložila soudu výpisy z dlužnických databází, o nichž hovořila a přestože ji soud vyzval k tomu, aby uvedla, jakým přesným způsobem úvěruschopnost žalovaného původní věřitelka analyzovala, setrvala na neurčitých tvrzeních o souladu s platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování, aniž by popsala, jak tyto strategie a principy prakticky vypadají, takže nebylo možno objektivně posoudit nejen to, zda byl bankou aplikovaný postup v souladu s takovými pravidly, ale ani to, zda tato pravidla odpovídala zákonu. Původní věřitelka nijak neověřila tvrzení žalovaného o jeho životních nákladech ani ostatních příjmech (jeho rodičů). Úvěr měl ekonomickou funkci konsolidace předchozích dluhů žalovaného vůči původní věřitelce. K ní by banka jistě nepřikročila, kdyby žalovaný původní dluhy splácel řádně. Výsledná částka měsíční anuitní splátky je nicméně cca o pouhých 500 Kč nižší, než součet obou splátek dosavadních. Platit však o 500 Kč měsíčně více by pro žalovaného při jeho příjmech 21 547 Kč měsíčně a celkových příjmech domácnosti ve výši 80 000 Kč měsíčně čistého neměl být problém. Přesto se tak nedělo, jak nepřímo plyne z faktu, že původní věřitelka žalovanému žalovaným úvěrem konsolidovala jiné dva dluhy. Původní věřitelka navíc nijak neověřila výši mzdy žalovaného ani to, jak dlouho pro svého zaměstnavatele pracuje a zda se nenachází ve zkušební či výpovědní době. Soud tudíž nakonec v tomto kontextu rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila nedostatečně. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. Žalovanému tudíž v konečném důsledku vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu ve výši 17 123,06 Kč (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ číslo ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). K zaplacení však žalovaného vyzvala již původní věřitelka v oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 22. 8. 2020 Lhůtu do 7. 9. 2020 soud pokládá za zákonem předvídanou lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 7. 9. 2020 a že od 8. 9. 2020 byl žalovaný v prodlení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. vzhledem k zanedbatelné výši žalované částky, k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci.
7. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy.
8. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalovaný byl v řízení úspěšný na více než 50 %, pročež by proti žalobkyni měl právo na náhradu nákladů řízení, které mu však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou v tomto rozsudku, bude ji možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.