Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 33/2022-77
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 59 334,11 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 592,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši
10 % ročně z částky 20 592,01 Kč za dobu od 31. 10. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Soud částečně zamítá žalobu co do částky 38 742,10 Kč, zákonného úroku z prodlení
z částky 55 253,88 Kč od 18. 10. 2019 do 30. 10. 2019 ve výši 10,0000 % a zákonného úroku z prodlení z částky 34 661,87 Kč od 31. 10. 2019 do zaplacení ve výši 10,0000 %.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 592,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 592,01 Kč za dobu od 31. 10. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Soud částečně zamítá žalobu co do částky 38 742,10 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 55 253,88 Kč od 18. 10. 2019 do 30. 10. 2019 ve výši 10,0000 % a zákonného úroku z prodlení z částky 34 661,87 Kč od 31. 10. 2019 do zaplacení ve výši 10,0000 %. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nevrácené půjčky včetně poplatků a příslušenství, kterou žalovanému poskytla společnost právnická osoba (dále„ původní věřitelka“) na základě smlouvy číslo ze dne 26. 8. 2016 ve výši 80 000 Kč se s tím, že původní věřitelka žalovanému půjčku poskytla až po analýze jeho úvěruschopnosti i na základě informací získaných od žalovaného, přičemž získané informace si dále ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V případě žalovaného přitom shledala, že je schopen splácet požadovaný úvěr. příjmení nezjistila z lustrovaných registrů jakoukoliv platební delikvenci, respektive obecně v rámci posouzení příjmových a výdajových poměrů žalovaného nezjistil jakýkoliv důvod bránící poskytnutí úvěru. Původní věřitelka žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval a poskytl mu k vyjádření lhůtu 15 dnů. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.
3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Původní věřitelka se žalovanému na základě smlouvy číslo ze dne 26. 8. 2016 zavázala poskytnout a posléze i poskytla částku 80 000 Kč, kterou jí měl žalovaný vrátit v 84 měsíčních splátkách po 1 512 Kč včetně poplatku za pojištění úvěruschopnosti a úroku ve výši 11,90 % (návrh na uzavření smlouvy, akceptace smlouvy, výpis z účtu). Při rozhodování o žádosti o danou částku původní věřitelka neověřila, zda má žalovaný skutečně ten příjem, který uvedl v žádosti. Dále během procesu analýzy úvěruschopnosti viditelně nezkoumala pohyby a zůstatek na jeho běžném účtu, přestože jej vedla – spolehla se na statistické modelování úvěruschopnosti. Zůstatek na tomto účtu byl v období poskytnutí částky nízký a v čase se spíše snižoval. Navíc sem nebyla připisována žádná částka, jež by mohla odpovídat mzdě žalovaného. Dne 9. 12. 2016 2016, tedy zhruba 3 měsíce po poskytnutí úvěru, byla na daný účet převedena částka 11 500 Kč z účtu úřadu práce, odpovídající rodičovskému příspěvku – přestože žalovaný v žádosti uvedl, že nemá žádné vyživované dítě. Žalovaný měl navíc několik dalších úvěrů, které splácel celkovou částkou 5 026 Kč měsíčně, nikoli 4 097 Kč měsíčně, jak uvedla žalobkyně (protokol o ověření úvěruschopnosti, kreditní report, žádost o úvěr). Žalobkyně soudu nepředložila výpisy z databází BRKI, NRKI ani příjmení. Žalovaný původní věřitelce zaplatil celkem 59 407,99 Kč (transakční historie). Žalovaná pohledávka byla jako část souboru postoupena žalobkyni, což bylo doporučeným dopisem oznámeno žalovanému s tím, že žalobkyně za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, předávací protokol, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů ode dne vyhotovení oznámení o zesplatnění pohledávky (18. 10. 2019) v dopise, doporučeně odeslaném dne 18. 10. 2019 (oznámení o zesplatnění pohledávky, podací arch, obálka). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Dne 5. 8. 2020 žalovaný co do důvodu a výše uznal dluh vůči žalobkyni ve výši 68 076 Kč s příslušenstvím (uznání dluhu). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení ani pro meritum sporu. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.
4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Původní věřitelka se žalovanému na základě smlouvy číslo ze dne 26. 8. 2016 zavázala poskytnout a posléze i poskytla částku 80 000 Kč, kterou jí měl žalovaný vrátit v 84 měsíčních splátkách po 1 512 Kč včetně poplatku za pojištění úvěruschopnosti a úroku ve výši 11,90 %. Při rozhodování o žádosti o danou částku původní věřitelka neověřila, zda má žalovaný skutečně ten příjem, který uvedl v žádosti. Dále během procesu analýzy úvěruschopnosti viditelně nezkoumala pohyby a zůstatek na jeho běžném účtu, přestože jej vedla – spolehla se na statistické modelování úvěruschopnosti. Zůstatek na tomto účtu byl v období poskytnutí částky nízký a v čase se spíše snižoval. Navíc sem nebyla připisována žádná částka, jež by mohla odpovídat mzdě žalovaného. Dne 9. 12. 2016 2016, tedy zhruba 3 měsíce po poskytnutí úvěru, byla na daný účet převedena částka 11 500 Kč z účtu úřadu práce, odpovídající rodičovskému příspěvku – přestože žalovaný v žádosti uvedl, že nemá žádné vyživované dítě. Žalovaný měl navíc několik dalších úvěrů, které splácel celkovou částkou 5 026 Kč měsíčně, nikoli 4 097 Kč měsíčně, jak uvedla žalobkyně. Žalobkyně soudu nepředložila výpisy z databází BRKI, NRKI ani příjmení. Žalovaný původní věřitelce zaplatil celkem 59 407,99 Kč. Žalovaná pohledávka byla jako část souboru postoupena žalobkyni, což bylo doporučeným dopisem oznámeno žalovanému s tím, že žalobkyně za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů ode dne vyhotovení oznámení o zesplatnění pohledávky (18. 10. 2019) v dopise, doporučeně odeslaném dne 18. 10. 2019. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Dne 5. 8. 2020 žalovaný co do důvodu a výše uznal dluh vůči žalobkyni ve výši 68 076 Kč s příslušenstvím. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení ani pro meritum sporu. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.
5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ číslo ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění zákona číslo Sb., dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Zavázala se totiž přenechat a poté i přenechala žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozím odstavci. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou zůstatku jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 80 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ číslo ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení již v oznámení o zesplatnění pohledávky, doporučeně odeslaném dne 18. 10. 2019, přičemž třetí pracovní den nastal 23. 10. 2019 a lhůta 10 dnů od vystavení oznámení, tedy do 28. 10. 2019, odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou dne 30. 10. 2019 (neboť poslední den lhůty, 28. 10. 2019, připadl na státní svátek – viz § 607 o. z.) a že od 31. 10. 2019 byl žalovaný v prodlení. Žalobkyně žalovanému poskytla 80 000 Kč, žalovaný vrátil 59 407,99 Kč, takže rozdíl ve výši 20 592,01 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 10 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění nařízení č. 184/2019 Sb.). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. určil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci. Na věci nic nemění ani uznání dluhu ze strany žalovaného. Absolutní neplatnost smlouvy totiž nelze zhojit jakýmsi dodatečným schválením – například v podobě uznání dluhu, poněvadž absolutní neplatnost jako právní následek zakotvuje kogentní zákonné ustanovení (§ 588 o. z.), od nějž se nelze odchýlit smluvním ujednáním (§ 1 odst. 2 o. z.), natož jednostranným projevem vůle (§ 1 724 odst. 2 o. z.). Dlužník svůj dluh uznává co do důvodu (§ 2053 o. z.). Tímto důvodem je právní, nikoli ekonomický důvod, v tomto případě smlouva číslo poněvadž právě právní důvod je relevantní pro existenci dlužníkovy platební povinnosti. Žalovaný však nemohl projevem své vůle zvrátit aplikaci kogentního zákonného ustanovení.
6. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy.
7. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalovaný byl v řízení částečně úspěšný, konkrétně na více než 50 %, pročež by proti žalobkyni měl právo na náhradu příslušného procenta nákladů řízení, které mu však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou v tomto rozsudku, bude ji možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.