Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 72/2022-16
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 10 114 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 137 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 137 za dobu od 10. 2. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Soud částečně zamítá žalobu co do:
-) částky 7 977 Kč,
-) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 489,9 Kč,
-) kapitalizovaného úroku ve výši 8 217,15 Kč,
-) úroku 20,11 % ročně z částky 5 862,88 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení,
-) zákonného úroku z prodlení z částky 5 862,88 Kč od 19. 12. 2020 do 9. 2. 2021 ve výši 8,05 %,
-) zákonného úroku z prodlení z částky 3 725,88 Kč od 10. 2. 2021 do zaplacení ve výši 8,05 %.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 137 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 137 za dobu od 10. 2. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Soud částečně zamítá žalobu co do: -) částky 7 977 Kč, -) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 489,9 Kč, -) kapitalizovaného úroku ve výši 8 217,15 Kč, -) úroku 20,11 % ročně z částky 5 862,88 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, -) zákonného úroku z prodlení z částky 5 862,88 Kč od 19. 12. 2020 do 9. 2. 2021 ve výši 8,05 %, -) zákonného úroku z prodlení z částky 3 725,88 Kč od 10. 2. 2021 do zaplacení ve výši 8,05 %. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nevrácené půjčky včetně poplatků a příslušenství, kterou žalovanému poskytla společnost právnická osoba (dále„ původní věřitelka“) dne 17. 10. 2012 na základě smlouvy číslo ve výši 11 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím zápůjčky posoudit úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v Kartě zákazníka.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval a poskytl mu k vyjádření lhůtu 14 dnů. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona číslo Sb., dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl.
3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovanou, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena.
4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 17. 10. 2012 na základě smlouvy číslo původní věřitelka žalovanému poskytla částku ve výši 11 000 Kč, kterou jí měl žalovaný vrátit ve 45 týdenních splátkách spolu s úrokem a poplatkem (smlouva o půjčce). Při rozhodování o žádosti o půjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaný dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době ani jak dlouho na daném pracovišti působí (karta zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil celkem 8 863 Kč (přehled plateb). Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, což původní věřitelka oznámila žalovanému v doporučeném dopise, odeslaném dne 25. 1. 2021 (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). Žalovaný byl v oznámení o postoupení pohledávky vyzván k zaplacení dlužné částky do 10 dnů od doručení (oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo s ohledem na níže podanou právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení.
5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 17. 10. 2012 na základě smlouvy číslo původní věřitelka žalovanému poskytla částku ve výši 11 000 Kč, kterou jí měl žalovaný vrátit ve 45 týdenních splátkách spolu s úrokem a poplatkem. Při rozhodování o žádosti o půjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaný dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době ani jak dlouho na daném pracovišti působí. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil celkem 8 863 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, což původní věřitelka oznámila žalovanému v doporučeném dopise, odeslaném dne 25. 1. 2021. Žalovaný byl v oznámení o postoupení pohledávky vyzván k zaplacení dlužné částky do 10 dnů od doručení. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání.
6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ § 524, 526 ve spojení s § § 451n zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě půjčky (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 657n obč. zák.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí půjčku poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. To znamená, že půjčka neměla být poskytnuta, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú. ve spojení s § 39 obč. zák.). A to i přesto, že z. s. ú, v okamžiku uzavření smlouvy nezakotvoval právní následek v podobě neplatnosti. Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z anonymizováno povinnosti (§ 39 obč. zák. ve spojení s čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil obč. zák. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 11 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou, což bylo oznámeno žalovanému (§ číslo ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1882 odst. 1 a 1887 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Žalovaný byl vyzván k uspokojení pohledávky již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 25. 1. 2021, přičemž třetí pracovní den 28. 1. 2021 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 8. 2. 2021 (neboť 7. 2. 2021 byla neděle – viz § 607 o. z.), odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 9. 2. 2021 a že od 10. 2. 2021 byl žalovaný v prodlení. Původní věřitelka žalovanému poskytla 11 000 Kč, žalovaný vrátil 8 863 Kč, takže rozdíl ve výši 2 137 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalované proto soud vyšel z právní domněnky jejich trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. určil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci.
7. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy.
8. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná, konkrétně na méně než 50 %, pročež by byla povinna zaplatit příslušné procento nákladů žalovanému, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.