Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
No categories available
38 C 159/2021-104
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Silvií Hodaňovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 189.102,91 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 164.593,11 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 33.198,20 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 164.593,11 Kč od datum do zaplacení ve výši 9 % ročně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 24.509,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od datum do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5.782,18 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 62.659,82 Kč a úroků ve výši 12,7% ročně z částky 187.327,91 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 40.830,92 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 164.593,11 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 33.198,20 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 164.593,11 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 9 % ročně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 24.509,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5.782,18 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 62.659,82 Kč a úroků ve výši 12,7% ročně z částky 187.327,91 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 40.830,92 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala původně zaplacení částky 189.102,91 Kč, která je tvořena jistinou 187.327,91 Kč, úroků z úvěru ve výši číslo a 8.536,13Kč, úroků z prodlení ve výši 38.718,80 Kč a 261,58 Kč. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru na částku 199.000 Kč.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. právnická osoba s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru dne datum ve výši 199.000 Kč se splatností v 96 měsíčních splátkách po 3.311,34 Kč a pojištění 295 Kč s úrokem ve výši 12,7% ročně (smlouva o úvěru). Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované na základě jí poskytnutých údajů o příjmu částka měsíčně, ostatních příjmů částka (žádost o úvěr). Potvrzení o příjmu potvrzuje příjem žalované částka anonymizována dvě slova. jméno příjmení příjmení založila žalované účet dne 18 (zpráva banky). Žalovaná uzavřela dne datum anonymizováno smlouvu na úvěru ve výši 20.000 Kč (rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne datum rozhodnutí, č.j. číslo jednací). právnická osoba poskytla žalované revolvingový úvěr a kreditní kartu na částku 20.000 Kč (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu).
4. Soud posuzoval smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele a žalovaná je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ.
5. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
6. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
7. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.
8. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve.
12. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 příjmení o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku, tak zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C číslo Océano Grupo Editorial versus příjmení příjmení a rozhodnutí ve věci C číslo Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala.
13. Soud má tedy za to, že věřitel nedostojí své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, vycházeje pouze z osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech. Z údajů poskytnutých žalovanou a prokazující její příjem vyplývá pouze měsíční příjem žalované, ale nejsou zde doloženy ani prohlášeny žádné pravidelné měsíční náklady žalované, ať už se jedná o náklady na bydlení, tak i splátky úvěrů a předchůdkyně žalobkyně nemohla mít ani povědomost o majetkové situaci z výpisů z účtu, neboť běžný účet založila žalované těsně před poskytnutím úvěru. Je potřeba prověřovat nejen příjem žadatele, ale také jeho pravidelné výdaje na bydlení, na vyživovací povinnosti a další závazky, tak, jak ukládá poskytovateli úvěru zákon o spotřebitelském úvěru.
14. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZosÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.
15. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud tedy pouze přiznal žalobkyni nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy to, co žalobkyně poskytla žalované a co žalovaná zaplatila na smlouvu, přičemž dle tvrzení žalobkyně žalovaná uhradila 32.806,89 Kč a zbývá ji uhradit 164, 593,11 Kč. Tuto částku, jako bezdůvodné obohacení získané žalovanou na základě absolutně neplatné smlouvy, je žalovaná povinna vrátit. Soud také v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ostatní nároky jako neplatné pak soud zamítl.
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 40.830,92 Kč, přičemž tato částka představuje 74,08 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 87,04 % a úspěchu žalované v rozsahu 12,96 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 9.456 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 189.102,91 Kč sestávající z částky 8.700 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne datum náhrada 1.736,64 Kč za 160 ujetých km v částce 1.136,64 Kč (33,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 375/2021 Sb. při průměrné spotřebě 8 l číslo km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 375/2021 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 37.736,64 Kč ve výši 7.924,69 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení písemně, dvojmo, prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále ke Krajskému soudu v Ostravě.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně to, co jí toto rozhodnutí ukládá, může se žalobkyně domáhat podaným návrhem u soudu výkonu tohoto rozhodnutí.