Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 379/2021-51
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 7 726,89 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 526,89 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 526,89 Kč za dobu od 10. 3. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Soud částečně zamítá žalobu co do:
-) částky 1 200 Kč,
-) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 513,73 Kč od 11. 10. 2019 do 13. 2. 2020,
-) úroku 21,99 % ročně z částky 6 526,89 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení,
-) zákonného úroku z prodlení z částky 6 526,89 Kč od 29. 1. 2021 do 9. 3. 2021 ve výši 10 %,
-) zákonného úroku z prodlení z částky 6 526,89 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení ve výši 1,75 %.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 462 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. jméno příjmení, evidenční číslo ČAK: číslo.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 526,89 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 526,89 Kč za dobu od 10. 3. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Soud částečně zamítá žalobu co do: -) částky 1 200 Kč, -) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 513,73 Kč od 11. 10. 2019 do 13. 2. 2020, -) úroku 21,99 % ročně z částky 6 526,89 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, -) zákonného úroku z prodlení z částky 6 526,89 Kč od 29. 1. 2021 do 9. 3. 2021 ve výši 10 %, -) zákonného úroku z prodlení z částky 6 526,89 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení ve výši 1,75 %. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 462 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], evidenční číslo ČAK: [číslo].
1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nesplaceného úvěru včetně poplatků a příslušenství, který žalovanému poskytla společnost právnická osoba (dále„ původní věřitelka“), na základě smlouvy ze dne 12. 10. 2011 ve formě povoleného přečerpání běžného účtu do výše limitu 5 000 Kč.
2. Soud založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 12. 10. 2011 původní věřitelka s matkou coby zákonnou zástupkyní žalovaného uzavřela smlouvu o bankovních produktech a službách, na jejímž základě se mu zavázala zřídit finanční produkty, jejichž podrobnosti upravovaly tzv. dispozice. Ty tvoří rovněž smlouvu, kterou strany podepsaly dne 18. 2. 2015 a podle níž byl účet založen již 12. 10. 2011, avšak úvěr ve formě povoleného přečerpání běžného účtu do výše 5 000 Kč se původní věřitelka žalovanému zavázala poskytnout od 18. 18. 2. 2015. Ten se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 21,99 % ročně. Při rozhodování o žádosti o úvěr původní věřitelka nijak neověřila tvrzení žalovaného o jeho příjmu a příjmech osob žijících s ním ve společné domácnosti. Výši skutečných životních nákladů žalovaného nezkoumala vůbec. Žalobkyně soudu nepředložila důkaz o lustraci žalovaného v dlužnických databázích ani o jejím výsledku. Důkaz nazvaný„ vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti“ soud nepokládá za objektivní důkaz o těchto skutečnostech. Žalobkyně navíc ani na základě korespondenční výzvy soudu nevysvětlila, v čem konkrétně spočívají„ platné schvalovací strategie“ ani„ principy obezřetného úvěrování tak, aby soud mohl posoudit otázku, zda je původní žalobkyně dodržela, natož otázku, zda odpovídají zákonu. Žalovaný zůstal na jistině dlužen celkem částku 6 526,89 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Žalovaný byl vyzván k zaplacení v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 24. 2. 2021 Lhůta k plnění určena nebyla. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání.
3. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ číslo ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo sjednat spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů., dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky. Soud případ posoudil podle znění z. s. ú. účinného v době podepsání dispozic, odkdy se také původní věřitelka teprve zavázala žalovanému úvěr poskytnout. Z. s. ú. na případ dopadá, poněvadž účastníci úvěr sjednali právě ve výši 5 000 Kč (§ 2 písm. e) z. s. ú.). Původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozím odstavci. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Protože žalobkyně ani po korespondenční výzvě soudu do řízení nevnesla tvrzení a důkazy způsobilé k jejímu úspěchu, nařídil soud jednání, k němuž se žalobkyně ani její zástupce nedostavili, čímž se připravili o možnost poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., k němuž byl soud připraven. Soud pak případ projednal v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Žalobkyně tudíž neunesla subjektivní důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnosti, že původní věřitelka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To vše znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroků z prodlení. Žalovanému tudíž vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 6 526,89 Kč přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ číslo ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení již v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 24. 2. 2021, přičemž třetí pracovní den zde nastal 1. 3. 2021 a protože žalobkyně neposkytla žádnou lhůtu k plnění, je třeba aplikovat zákonné pravidlo zakotvující lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). Za tuto lhůtu lze považovat úsek 7 kalendářních dnů, jejímž posledním dnem byl 8. březen 2021. To znamená, že se pohledávka stala splatnou 9. 3. 2021 a že od 10. 3. 2021 byl žalovaný v prodlení (§ 1968 o. z.). Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. určil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci.
4. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy a na vyšší, než přípustný úrok z prodlení.
5. Výrok III. odpovídá ustanovením § § 137 odst. 1, odst. 2, odst. 3, 142a odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně v časovém limitu předvídaném zákonem žalovanému odeslala předžalobní upomínku a protože byla ve sporu částečně úspěšná. Konkrétně její čistý procesní úspěch po zohlednění úroku i úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku činil 31 %. Žalobkyně totiž požadovala 10 946,37 Kč, kdežto soud jí přisoudil 7 165,68 Kč, tedy 65,50 % Náklady sestávají ze soudního poplatku 400 Kč a z nákladů vyčíslených v následující tabulce podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále„ a. t.“). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby až do žaloby včetně soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 14b odst. 1 písm. a) – c), bodu 1., paušální náhradu hotových výdajů podle § 14b odst. 1 písm. a) – c) ve spojení s § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Soud tedy aplikoval snížené sazby, protože je mu z úřední činnosti známo, že v těchto právně i skutkově jednoduchých věcech žalobkyně opakovaně podává stejně formulované žaloby, lišící se jen minimálně. Jednotlivé úkony tudíž měly spíše charakter administrativní, než individualizované právní služby. Soud nepřiznal náhradu za doplnění žaloby, protože v něm obsažená skutková tvrzení a důkazní návrhy měla správně obsahovat již žaloba (§ 79 odst. 1 druhá věta, odst. 2 o. s. ř.), pročež bylo doplnění žaloby v tomto ohledu nadbytečné a jeho náklady tudíž neúčelné (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Protože je advokát žalobkyně společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátkyní DPH, připočítal soud k nákladům též 189 Kč jako náhradu za DPH (§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.) 100 % náhrady tedy činí 1 489 Kč, 31 % pak 462 Kč. Žalovaný má povinnost nahradit náklady řízení sice vůči žalobkyni, ale danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
úkon právní služby; ustanovení a. t.; mimosmluvní odměna; náhrada hotových výdajů; náhrada za DPH
převzetí a příprava zastoupení; § 11 odst. 1 písm. a); 200 Kč; 100 Kč;
předžalobní upomínka; § 11 odst. 1 písm. d); 200 Kč; 100 Kč;
žaloba; § 11 odst. 1 písm. d); 200 Kč; 100 Kč; 189 Kč
6. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku III. určil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.