Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 4/2022-29
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 23 640,93 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Soud zamítá žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 23 640,93 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 595,28 Kč od 25. 5. 2021 do 14. 6. 2021, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 961,88 Kč od 25. 5. 2021 do 14. 6. 2021, úrok 19,9 % ročně z částky 22 640,93 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 22 640,93 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Soud zamítá žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 23 640,93 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 595,28 Kč od 25. 5. 2021 do 14. 6. 2021, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 961,88 Kč od 25. 5. 2021 do 14. 6. 2021, úrok 19,9 % ročně z částky 22 640,93 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 22 640,93 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výrokem I. jakožto nesplaceného úvěru včetně poplatků a s příslušenství, poskytnutého žalovanému ve výši 50 000 Kč na základě smlouvy číslo ze dne 6. 10. 2016 společností právnická osoba (dále„ původní věřitelkou“).
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval a poskytl mu k vyjádření lhůtu 21 dnů. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř. o. s. ř. ). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.
3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Na základě smlouvy číslo ze dne 6. 10. 2016 původní věřitelka žalovanému poskytla úvěr ve výši 50 000 Kč (smlouva). Žalovaný na úvěr splatil celkem 62 247,02 Kč, naposledy zaplatil dne 14. 9. 2020 (tvrzení žalobkyně). Poté měla být žalovaná pohledávka postoupena nejprve spoelčnosti I- právnická osoba, která ji měla postoupit žalobkyni (smlouvy o postoupení pohledávek se seznamy postoupených pohledávek). Žalobkyně nepředložila soudu žádný důkaz stran procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy – až na výzvu soudu doložila zprávu původní věřitelky, z níž nicméně nevyplynulo, jakým postupem přesně kvantifikovala měsíční příjmy a výdaje žalovaného ani jak vypadají ony„ platné schvalovací strategie a principy obezřetného úvěrování,“ v souladu s nimiž měla si počínat. Soud tudíž na základě tohoto důkazu nemohl objektivně posoudit, zda původní věřitelka postupovala v souladu s vlastním vnitřním předpisem, natož se zákonem. Žalobkyně navrhla soudu, aby si od banky sám vyžádal podrobnější informace, protože je pouhou nabyvatelkou žalované pohledávky, přičemž dané informace jsou kryty bankovním tajemstvím. To je argument, problematický hned z několika důvodů. Zaprvé je to účastník řízení - nikoli soud - kdo nese povinnost a břemeno důkazní a tedy i odpovědnost za výsledek řízení, k níž přirozeně náleží též povinnost příslušný důkaz předložit (§ 101 odst. 1 písm. a) a b) ve spojení s § 79 odst. 1 první věta o. s. ř. o. s. ř. ). Soud nemůže jednomu z účastníků se splněním této povinnosti„ pomáhat,“ poněvadž by kromě zmíněných pravidel dělby odpovědnosti mohl narušit též rovnost účastníků řízení (§ 18 odst. 1 první věta o. s. ř. o. s. ř. ). Zadruhé žalobkyně nevnesla do řízení nejen důkaz, ale ani dostatečně konkrétní skutková tvrzení o procesu analýzy úvěruschopnosti (§ 101 odst. 1 písm. a) . § 79 odst. 1 první věta o. s. ř. o. s. ř. ). Soud však banku oslovil. Ta ovšem neposkytla žádné přesnější informace. Soud žalobkyni předem upozornil, že v případě výše zmíněné nesplnění výzvy nařídí jednání, na němž jí udělí poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. Žalobkyně výzvě skutečně nevyhověla. Proto soud nařídil jednání, k němuž se žalobkyně ani její zástupkyně nedostavily, čímž se připravily o možnost poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. , k němuž byl anonymizováno připraven. Soud pak případ projednal v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 2 a 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Žalobkyně tudíž neunesla subjektivní důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnosti, že původní věřitelka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru (§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Proto soud vyšel z negativní skutkové domněnky, že posouzena nebyla. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu.
4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Na základě smlouvy číslo ze dne 6. 10. 2016 původní věřitelka žalovanému poskytla úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný na úvěr dříve, než měla být žalovaná pohledávka poprvé postoupena, splatil celkem 62 247,02 Kč. Původní věřitelka předem neposoudila úvěruschopnost žalovaného.
5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako zaniklý závazek z bezdůvodného obohacení (§ 1908 odst. 1 ve spojení s § 2991n zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní úvěru (§ 1 druhá věta. s. ú., § 2395 o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Zavázala se žalovanému přenechat a také mu přenechala k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vrátit s příslušnými úroky a poplatky. Původní věřitelka ovšem nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a s čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o anonymizováno dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o anonymizováno úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 , a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 . A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 50 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaný však zaplatil 62 247,02 Kč ještě před zamýšleným postoupením pohledávky, čímž jeho dluh a tedy i závazek z bezdůvodného obohacení zanikl splněním (§ 1908 o. z.), pročež nemohla být odpovídající pohledávka postoupena žalobkyni. Proto soud žalobu výrokem I. zamítl.
6. Výrok II. odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , protože žalovaný byl v řízení plně úspěšný, pročež by měl proti žalobkyni právo na náhradu nákladů, které mu však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.