Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 56/2022-29
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 69 169,14 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 018 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23 018 Kč za dobu od 16. 4. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 018 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23 018 Kč za dobu od 16. 4. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbytku se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 69 169,14 Kč s příslušenstvím jakožto nesplaceného revolvingového úvěru, který žalovanému poskytla na základě smlouvy číslo ze dne 23. 10. 2018. Žalobu zdůvodnila tím, že před poskytnutím úvěru analyzovala příjmovou a výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného stejně jako údaje typu věku, vzdělání, zdroje příjmů, rodinného stavu, počtu dětí, způsobu bydlení apod. za pomoci statistického modelu, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Tento model je postaven na logistické regresi, kde se jednotlivé dichotomické proměnné opírají o další. Pro každou produktovou linii potom žalobkyně využívá odlišný model pro zjištění kreditního skóre klienta. Stejně tak jsou nastaveny hodnoty minimálního skóre, jehož nedosažením je posuzovaná žádost zamítnuta. Uvedené na základě parametrů, vytvořených odbornými zaměstnanci, vykonává automatizovaný systém. Výše nastíněný postup a jeho nutnost se ve své podstatě ničím neliší např. od situace v pojišťovnictví, kdy pojišťovny obdobným způsobem při kontraktaci vyhodnocují pomocí podobných matematických (statistických) operací pojistná rizika svých pojištěnců a jejich finanční krytí. Pro předcházení předlužení klienta zajišťuje žalobkyně kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (dále též jako„ příjmení“). V rámci něho je ověřována schopnost klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. Zohledňováno je rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti. Vyvstává-li navzdory takto podrobnému přezkumu pochybnost o pravosti tvrzení klienta, přistupuje úvěrující subjekt k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání apod. Žalobkyně navíc provedla lustraci žalovaného v registrech příjmení, NRKI, příjmení a ISIR, přičemž dotaz do registru příjmení byl proveden s výsledkem„ nenalezen žádný závazek po splatnosti“, dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem klient v NRKI nalezen – pozitivní vyhodnocení, dotazy do registru příjmení a ISIR byly provedeny s výsledkem – v registru nenalezen. Podle žalobkyně o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru svědčí i skutečnost, že žalovaný následně žalobkyni hradil na smlouvu, než došlo k zesplatnění. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku ve výši 70 000 Kč. Žalovaný celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 46 982 Kč. To, jaká část úhrady byla započítána na úrok, poplatky a jistinu, je patrno z přiloženého splátkového kalendáře. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění sjednaného v odst. 6.1. ÚP, tedy možnost zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky, v případě, že se žalovaný dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Žalobkyně tedy úvěr zesplatnila ke dni 31. 3. 2021, jak vyplývá ze Splátkového kalendáře. Žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 31. 3. 2021. Žalovaná částka sestává z neuhrazené jistiny ve výši 66 739,14 Kč, z nákladů na vymáhání ve výši 430 Kč, ze smluvních pokut účtovaných ve výši 2 000 Kč.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval a poskytl mu k vyjádření lhůtu 15 dnů. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.
3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 15 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena.
4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 23. 10. 2018 účastníci uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru číslo na jejímž základě se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 70 000 Kč, který měl žalovaný právo opakovaně čerpat vždy do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce prostřednictvím kreditní karty a který se spolu s úrokem zavázal splácet částkou 1 953 Kč měsíčně splatnou vždy 20. dne v kalendářním měsíci (smlouva, úvěrové podmínky). Žalobkyně před poskytnutím úvěru analyzovala úvěruschopnost žalovaného za pomoci neověřených údajů, které sám uvedl, a statistického modelu. Z lustrace dluhů vyplynulo, že splácí jiný úvěr částkou 3 704 Kč měsíčně, přičemž mu zbývá ve 33 splátkách, na jistině zaplatit ještě 98 465 Kč. Jako s měsíčními životními náklady žalovaného žalobkyně počítala s životním minimem ve výši 3 410 Kč měsíčně a s náklady na bydlení 1 378 Kč měsíčně. Takovou částku soud považuje za nereálně nízkou. Dokument, který má obsahovat výsledky lustrací v databázích NRKI, ISIR, příjmení a jiných, neobsahuje žádný verifikační ani autentizační prvek (úvěrová zpráva, úvěrová karta). Žalovaný čerpal celkem částku 70 000 Kč, splatil celkově 46 982 Kč (transakční historie). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 14 dnů od sepsání výzvy k zaplacení, která zároveň sloužila jako oznámení o zesplatnění a byla doporučeně odeslaného dne 31. 3. 2021 (výzva k zaplacení, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na úvěrovou kartu v části týkající se lustrace žalovaného v registrech. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení.
5. Soud tedy založil rozsudek na následujícím skutkovém závěru. Dne 23. 10. 2018 účastníci uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru číslo na jejímž základě se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 70 000 Kč, který měl žalovaný právo opakovaně čerpat vždy do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce prostřednictvím kreditní karty a který se spolu s úrokem zavázal splácet částkou 1 953 Kč měsíčně splatnou vždy 20. dne v kalendářním měsíci. Žalobkyně před poskytnutím úvěru analyzovala úvěruschopnost žalovaného za pomoci neověřených údajů, které sám uvedl, a statistického modelu. Z lustrace dluhů vyplynulo, že splácí jiný úvěr částkou 3 704 Kč měsíčně, přičemž mu zbývá ve 33 splátkách, na jistině zaplatit ještě 98 465 Kč. Jako s měsíčními životními náklady žalovaného žalobkyně počítala s životním minimem ve výši 3 410 Kč měsíčně a s náklady na bydlení 1 378 Kč měsíčně. Žalovaný čerpal celkem částku 70 000 Kč, splatil celkově 46 982 Kč. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 14 dnů od sepsání výzvy k zaplacení, která zároveň sloužila jako oznámení o zesplatnění a byla doporučeně odeslaného dne 31. 3. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání.
6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala mu k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně splácet s příslušným úrokem. Žalobkyně však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Žalobkyně jednotlivá tvrzení žalovaného vztahující se k jeho schopnosti splatit daný úvěr nijak neověřila; vycházela z obecných informací získaných statistickým modelováním. Je sice pravdou, že statistické modely v sobě zahrnují větší množství dat, než lze získat individualizovanou analýzou úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele, zároveň ovšem nevypovídají nic o jednotlivém případu, který může být zcela odlišný. Proto ustanovení § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. coby základní zdroj informací o úvěruschopnosti předpokládá samotného spotřebitele. Počítá tedy s individuálním posouzením, které se v daném případě nestalo. Kdyby tedy žalovaný uvedl pouze a jen nepravdivé vstupní údaje, žalobkyně by to neodhalila; ba dokonce v tomto ohledu neučinila ani žádný pokus. Žalobkyně se mýlí v názoru, že na splnění povinnosti vyhodnotit úvěruschopnost lze zpětně usuzovat z faktu, že žalovaný dluh určitou dobu řádně splácel. Tato úvaha je na první pohled logická v tom smyslu, že i kdyby žalobkyně svou povinnost splnila, patrně by - soudě podle průběhu splácení - došla ke stejnému názoru - že je možno úvěr poskytnout. Důkladná analýza však ukazuje, že tomu tak není. Zaprvé je tato úvaha pouze hypotetická. Zadruhé by žalobkyně to, že dojde ke stejnému závěru, nemohla předem vědět, pročež musí mít nesplnění povinnosti podle § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. zákonem zakotvený právní následek. Tento právní následek (neplatnost smlouvy) přitom platí ex ante a ex lege, na základě kogentního ustanovení, které není možno neaplikovat. A zatřetí by mohla snadno nastat situace, v níž by poctivější dlužník - spotřebitel, který svůj dluh déle či řádněji splácel, byl povinen v konečném důsledku zaplatit více, než dlužník, jenž splácel méně či dokonce vůbec, to vše v důsledku platnosti smlouvy v prvním případě a její neplatnosti v případě druhém. Je evidentní, že zákonodárce takto nespravedlivý důsledek nezamýšlel. To vše znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 86 odst. 1 druhá věta, § 87 odst. 1 první a druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byly smlouvy neplatné absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou zůstatku jistiny a úroku z prodlení. Žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). A to ve výši rozdílu mezi částkou čerpanou a splacenou, rovnajícímu se 23 018 Kč. Žalovaný byl vyzván k zaplacení pohledávky již v upomínce ze dne 31. 3. 2021, doporučeně odeslaném téhož dne, přičemž třetí pracovní den nastal během lhůty 14 dnů od sepsání výzvy, jejíž poslední den připadl na 14. 4. 2021. Tuto lhůtu soud považuje za odpovídající lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 15. 4. 2021 a že od 16. 4. 2021 byl žalovaný v prodlení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost příslušné části žalované pohledávky. Proto jí soud výrokem I. přiznal zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. určil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj.
7. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy.
8. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná, konkrétně na méně než 50 %, pročež by byla povinna zaplatit příslušné procento nákladů žalovanému, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.