Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 248/2021-104

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 133 496,94 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 54 150,12 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 54 150,12 Kč za dobu od 3. 1. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 54 150,12 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 54 150,12 Kč za dobu od 3. 1. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbytku se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Během řízení byla žalovaná pohledávka postoupena společností právnická osoba (dále„ původní věřitelkou“), společnosti právnická osoba (dále„ žalobkyni“), načež soud rozhodl o procesním nástupnictví.

2. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 133 496,94 Kč s příslušenstvím se zdůvodněním, že dne 1. 2. 2016 uzavřel s původní věřitelkou Smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 150 000 Kč. Poskytnutý úvěrový rámec byl čerpán prostřednictvím běžného účtu. Žalovaný se zavázal vrátit peněžní prostředky poskytnuté dle Smlouvy formou řádných měsíčních splátek v neměnné výši 2 % z poskytnutého úvěrového rámce tj. 3 000 Kč, skládajících se z platby jistiny a úvěru, splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 3. 2016. Dále byl žalovaný povinen hradit pojištění ve výši 246 Kč. Jistina úvěru byla úročena úrokovou sazbou ve výši 17,60 % p. a. V případě prodlení žalovaného se splácením úvěru byla částka po splatnosti úročena úrokem z prodlení v zákonné výši. Dle čl. 43 VPP je původní věřitelka oprávněna úročit úrokem z prodlení celkovou dlužnou částku. Žalovaný splátky sjednané ve Smlouvě řádně a včas nehradil, čímž porušil Smlouvu a z tohoto důvodu byl úvěr ke dni 18. 12. 2018 zesplatněn. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny ve výši 123 226,78 Kč, z obchodního úroku z nesplacené jistiny kapitalizovaného ke dni zesplatnění ve výši 8 886,16 Kč, zákonného úroku z prodlení z dlužné částky po splatnosti kapitalizovaného ke dni převzetí právního zastoupení tj. do 26. 2. 2020, ve výši 12 503,70 Kč, ze zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % p. a. z částky 132 112,94 Kč od 27. 2. 2020 (den následující po dni převzetí právního zastoupení) a z dlužných poplatků za vedení účtu, dlužné úhrady za pojištění, nákladů upomínání ve výši 1 384 Kč. Žalovaný na předmětný úvěr uhradil pouze částku 95 849,88 Kč. Naposledy před zesplatněním uhradil částečně splátku splatnou ke dni 15. 8. 2018. Poté již nezaplatil nic. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela původní věřitelka z údajů poskytnutých žalovaným v Žádosti o úvěr – Konsolidace Plus ze dne 1. 2. 2016, když žalovaný žádal o konsolidaci úvěrů ve výši 150 000 Kč. Žádost o úvěr původní věřitelka hodnotila individuálně, a to v souladu s platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, a další. V případě klienta v zaměstnaneckém poměru vychází z příjmu, který klient deklaruje podpisem Žádosti o úvěr. V tomto případě žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem ve výši 15 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je od dne 1. 1. 1983 na dobu neurčitou zaměstnán jako řemeslník u zaměstnavatele Strojírny a právnická osoba, IČO a že bydlí u rodičů. Původní věřitelka současně vycházela z peněžních toků na běžném účtu žalovaného vedeného u původní věřitelky. Z interních zdrojů zjistila, že vůči ní měl žalovaný v době podání Žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 795,99 Kč a z externích zdrojů, že měl v téže době závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 523 Kč.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými ( první věta , , ve znění pozdějších předpisů, dále„ ). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.

4. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 1. 2. 2016 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru. V ní se žalovanému zavázala poskytnout revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce 150 000 Kč, který měl žalovaný poprvé čerpat dne 1. 2. 2016 ve výši 150 000 Kč tak, že částku 46 156,81 Kč měla původní věřitelka použít na úplnou úhradu dluhu žalovaného, evidovaného na úvěrovém účtu č. bankovní účet, a zbývající částku neúčelově ve prospěch běžného účtu žalovaného č. bankovní účet. Účelem úvěru tak mimojiné byla konsolidace jeho stávajících dluhů vůči původní věřitelce. Žalovaný se úvěr zavázal splácet v anuitních měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč. Pokud by tedy byl úvěr čerpán pouze prvním čerpáním, měl jej žalovaný splatit v 93 splátkách. Součástí smlouvy bylo též ujednání o pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr (smlouva o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru, vysvětlení pojmů a doplnění předsmluvní informace, základní produktové podmínky spotřebitelského úvěru, všeobecné produktové podmínky, sazebník poplatků). Původní věřitelka úvěr žalovanému daným způsobem skutečně poskytla (platební historie, výpis z úvěrového účtu). Žalovaný na předmětný úvěr uhradil částku 95 849,88 Kč, přičemž naposledy plnil dne 15. 8. 2018 (platební historie, výpisy z úvěrového účtu). Kvůli neplnění smlouvy ze strany žalovaného původní věřitelka pohledávky zesplatnila ke dni 18. 12. 2018. V oznámení o zesplatnění, které žalovanému doporučeně zaslala dne 19. 12. 2018 na adresu uvedenou ve smlouvě, mu poskytla k zaplacení lhůtu do 2. 1. 2019 (smlouva, poštovní podací arch ze dne 19. 12. 2018, oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 19. 12. 2018). Je přitom obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Původní věřitelka, ještě jako žalobkyně, k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru mimojiné uvedla, že jeho žádost hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování (komentář k posuzování úvěruschopnosti). Tyto strategie ani principy však podrobněji nepopsala, stejně jako výši životních nákladů žalovaného. K této otázce pouze uvedla, že je určila na základě historických dat ČSÚ, které ovšem opět neposkytla. Vzhledem k míře obecnosti komentáře k posuzování úvěruschopnosti nebylo možno posoudit, zda původní věřitelkou aplikovaný postup byl v souladu s vnitřními předpisy banky, natož se zákonem. Navíc šlo o u sepsanou někdejší žalobkyní, obsahující její tvrzení, pročež byla jeho váha nevalná. Nezkoumala navíc otázku, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve výpovědní době (komentář k posuzování úvěruschopnosti, žádost o úvěr ze dne 1. 2. 2016). Při rozhodování o žádosti o úvěr původní věřitelka mimojiné analyzovala i běžný účet žalovaného, který pro něj vedla. Podle výpisů z tohoto účtu se tento v době od června do prosince 2013 a od dubna 2014 až do okamžiku poskytnutí úvěru nacházel nepřetržitě v záporném zůstatku kolem 6 000 Kč – 7 000 Kč. Kladný zůstatek v době od ledna do března 2014 včetně byl umožněn jen dalším úvěrem, který si žalovaný vzal. Z výpisů je rovněž patrno, že žalovaný s účtem pracoval tak, že záhy po připsání své mzdy, mnohdy ještě týž den, z účtu vybral hotovost téměř se rovnající mzdě. Z toho je patrno, že žalovaný používal právě mzdu a daný účet na úhradu svých životních nákladů. V tom případě není jasné, proč původní věřitelka stanovila životní náklady pomocí statistického modelu. Jisté však je, že reálné náklady žalovaného byly tak vysoké, že dlouhodobě způsobovaly záporný zůstatek na běžném účtu (výpisy z běžného účtu). Ani přes výzvu s poučením podle navíc žalobkyně soudu nepředložila důkaz, že původní věřitelka nahlédla do databází BRKI, NRKI, ISIR a do databáze MVČR. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na komentář k posuzování úvěruschopnosti. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu a výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 1. 2. 2016 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru. V ní se žalovanému zavázala poskytnout revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce 150 000 Kč, který měl žalovaný poprvé čerpat dne 1. 2. 2016 ve výši 150 000 Kč tak, že částku 46 156,81 Kč měla původní věřitelka použít na úplnou úhradu dluhu žalovaného, evidovaného na úvěrovém účtu č. bankovní účet, a zbývající částku neúčelově ve prospěch běžného účtu žalovaného č. bankovní účet. Účelem úvěru tak mimojiné byla konsolidace jeho stávajících dluhů vůči původní věřitelce. Žalovaný se úvěr zavázal splácet v anuitních měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč. Pokud by tedy byl úvěr čerpán pouze prvním čerpáním, měl jej žalovaný splatit v 93 splátkách. Součástí smlouvy bylo též ujednání o pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr. Původní věřitelka úvěr žalovanému daným způsobem skutečně poskytla. Žalovaný na předmětný úvěr uhradil částku 95 849,88 Kč, přičemž naposledy plnil dne 15. 8. 2018. Kvůli neplnění smlouvy ze strany žalovaného původní věřitelka pohledávky zesplatnila ke dni 18. 12. 2018. V oznámení o zesplatnění, které žalovanému doporučeně zaslala dne 19. 12. 2018 na adresu uvedenou ve smlouvě, mu poskytla k zaplacení lhůtu do 2. 1. 2019. Je přitom obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Původní věřitelka, ještě jako žalobkyně, k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru mimojiné uvedla, že jeho žádost hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování. Tyto strategie ani principy však podrobněji nepopsala, stejně jako výši životních nákladů žalovaného. K této otázce pouze uvedla, že je určila na základě historických dat ČSÚ, které ovšem opět neposkytla. Nezkoumala navíc otázku, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve výpovědní době. Při rozhodování o žádosti o úvěr původní věřitelka mimojiné analyzovala i běžný účet žalovaného, který pro něj vedla. Tento se v době od června do prosince 2013 a od dubna 2014 až do okamžiku poskytnutí úvěru nacházel nepřetržitě v záporném zůstatku kolem 6 000 Kč – 7 000 Kč. Kladný zůstatek v době od ledna do března 2014 včetně byl umožněn jen dalším úvěrem, který si žalovaný vzal. Žalovaný s účtem pracoval tak, že záhy po připsání své mzdy, mnohdy ještě týž den, z účtu vybral hotovost téměř se rovnající mzdě. Žalovaný používal právě mzdu a daný účet na úhradu svých životních nákladů. Reálné náklady žalovaného byly tak vysoké, že dlouhodobě způsobovaly záporný zůstatek na běžném účtu.

6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ číslo ve spojení s § , 1887, 2991n , ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru ( druhá věta o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka ( z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném ( z. s. ú.). Zavázala se žalovanému přenechat a také mu přenechala k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vrátit s příslušnými úroky. Původní věřitelka nicméně nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, nebylo však prokázáno, že dostatečné, a to z důvodů rozvedených v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí půjčku poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Navíc, i kdyby bylo pravdou vše, co o procesu analýzy úvěruschopnosti bylo tvrzeno, takže by analýzu bylo lze hodnotit jako dostatečnou, pak stejně úvěr neměl být poskytnut. Podle druhé věty z. s. ú. totiž„ věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Opět z důvodů výše vysvětlených. Soud si je vědom faktu, že banka úvěr poskytla částečně i jako konsolidaci dřívějších pohledávek vůči žalovanému. To ovšem nic nemění na faktu, že s permanentně záporným zůstatkem na jeho běžném účtu mohla stěží rozumně předpokládat, že bude úvěr sjednanou dobu řádně splácet. Dvojí zákonný příkaz řádného hodnocení úvěruschopnosti na jedné straně a na jeho základě řádného rozhodnutí úvěr poskytnout či neposkytnout na straně druhé totiž nepřestává platit ani v situaci, kdy je pro spotřebitele z krátkodobého hlediska ekonomicky, administrativně či psychologicky schůdnější konsolidovat více dluhů do jednoho, takže je úvěr poskytován ve specifické situaci, kdy spotřebitel již nesplácí stávající dluhy a nový úvěr v té či oné míře slouží k jejich splnění. Navíc bylo zjištěno, že předmětný úvěr neměl formu povoleného přečerpání běžného účtu, která by možnost záporného zůstatku předpokládala. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná ( druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti ( ve spojení s  první větou o. z. a a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. , a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. . A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že původní věřitelce nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 150 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu ( a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ číslo ve spojení s § , 1887 o. z.). Původní věřitelka vyzvala žalovaného k zaplacení již v oznámení o zesplatnění odeslaném dne 19. 12. 2018, přičemž třetí pracovní den zde nastal 27. 12. 2018, tedy před 2. 1. 2019, dokdy měl žalovaný žalobkyni zaplatit. Lhůta do 2. 1. 2019 odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ ( o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou již dne 2. 1. 2019 a že od 3. 1. 2019 byl žalovaný v prodlení. Rozdíl oproti případu, v němž by původní věřitelka vyzvala žalovaného k zaplacení do (kupříkladu) 14 dnů od dojití výzvy, přičemž čtrnáctým dnem by byl právě 2. leden 2019, záleží v tom, že v projednávaném případě nejde o lhůtu určenou počtem dnů, tedy vůbec nevzniká otázka, zda musí k nastoupení s=platnosti pohledávky poslední den uplynout, nebo jen začít ( první věta o. z.). Nemůže se ani stát, že by se lhůta prodloužila o víkend či svátek ( o. z.), poněvadž nejde o lhůtou určenou počtem dní, nýbrž jedinečným, konkrétní dnem. I kdyby 2. 1. 2019 byla neděle, jde o předem známý, jedinečný den. Tomu odpovídá výklad, podle nějž datum 2. 1. 2019 označuje poslední den lhůty a zároveň den splatnosti. Proto se žalovaný do prodlení dostal již 3. 1. 2019. Původní věřitelka žalovanému poskytla 150 000 Kč, žalovaný splatil 95 849,88 Kč, takže rozdíl ve výši 54 150,12 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 9,75 % ročně ( o. z. ve spojení s  ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně však požadovala úrok pouze ve výši 9 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán ( ). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku ( ) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. stanovil podle části věty před středníkem , poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci.

7. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy.

8. Výrok III. odpovídá ustanovení , protože žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná, konkrétně na méně než 50 %, pročež by byla povinna zaplatit příslušné procento nákladů žalovanému, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou v tomto rozsudku, bude ji možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.