Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 261/2021-49
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 30 240,11 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Soud zamítá žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 30 240,11 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 647,09 Kč od 17. 12. 2018 do 22. 3. 2021, úrok 8,25 % ročně z částky 31 240,11 Kč od 23. 3. 2021 do 21. 4. 2021, zákonný úrok z prodlení z částky 31 240,11 Kč od 23. 3. 2021 do 21. 4. 2021 ve výši 8,25 %, úrok 8,25 % ročně z částky 30 240,11 Kč od 22. 4. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 30 240,11 Kč od 22. 4. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Soud zamítá žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 30 240,11 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 647,09 Kč od 17. 12. 2018 do 22. 3. 2021, úrok 8,25 % ročně z částky 31 240,11 Kč od 23. 3. 2021 do 21. 4. 2021, zákonný úrok z prodlení z částky 31 240,11 Kč od 23. 3. 2021 do 21. 4. 2021 ve výši 8,25 %, úrok 8,25 % ročně z částky 30 240,11 Kč od 22. 4. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 30 240,11 Kč od 22. 4. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výrokem I. se zdůvodněním, že s žalovaným dne 17. 12. 2018 uzavřela smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Dodatkem ke smlouvě o úvěru následně došlo k navýšení limitu na částku 32 000 Kč. Za poskytnuté prostředky se žalovaný dle odst. 4.1 Smlouvy zavázal platit úrok a dále poplatky dle odst. 4.2 Smlouvy dle platného Ceníku. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal hradit poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového rámce, tj. ve výši 400 Kč, vždy nejpozději do 20. dne v měsíci. Žalovaný nedodržel svůj závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas a dostal se s hrazením splátek do prodlení. Dle smlouvy má žalobkyně právo, v případě, že dojde k prodlení úvěrovaného se splácením poskytnutého úvěru, zastavit další čerpání úvěru a prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný a účtovat žalovanému poplatky spojené s vymáháním dlužné pohledávky dle aktuálně platného Ceníku. Jelikož žalovaný nereagoval na výzvy k zaplacení již splatných splátek úvěru, využila žalobkyně svého práva a prohlásila dne 31. 7. 2020 celý úvěr za okamžitě splatný, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení s více než dvěma splátkami. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem 19 000 Kč. Z výpisů z jeho účtu bylo pro žalobkyni při posuzování jeho úvěruschopnosti patrno, že tato výše odpovídá průměrné příchozí mzdě z měsíců předcházejících úvěrové žádosti. Žalovaný v žádosti uvedl další výdaje ve výši 6 800 Kč. Banka stanovila životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 11 140 Kč. Žalovaný v žádosti neuvedl žádné splátky mimo Českou spořitelnu. příjmení dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: úvěr v ČS se splátkou 937 Kč, revolvingový úvěr s limitem 31 000 Kč a splátkou 1 550 Kč (poskytnut v červnu 2019), a kontokorentní úvěr s limitem 25 000 Kč se splátkou 2 083 Kč. Kontokorent byl navýšen dne 2. 7. 2019. Revolvingový úvěr byl navýšen na 34 000 Kč se splátkou 1 700 Kč. Po navýšení bylo splátkové zatížení 4 720 Kč. Příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval.
3. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Účastníci dne 17. 12. 2018 uzavřeli smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně žalovanému zavázala n jeho žádost i opakovaně poskytnout revolvingový úvěr do limitu 8 000 Kč a žalovaný se jej zavázal splácet v měsíčních splátkách ve výši 5 % z limitu, tedy 400 Kč, vždy 20. dne v měsíci s úrokem ve výši 16,90 % ročně. Úvěr měl být veden na účtu č. bankovní účet (smlouva o úvěru). Na základě dodatku ze dne 4. 7. 2019 byl úvěrový limit navýšen na 32 000 Kč a měsíční splátky na 1 600 Kč (5 %, viz dodatek ke smlouvě). Ke dni 22. 3. 2021 žalovaný splatil 33 389,64 Kč. Do prodlení se dostal velmi záhy a splácel nepravidelně a většinou méně, než měl (dokument„ podklady pre súdne konanie,“ výpisy z úvěrového účtu). Žalobkyně soudu ani přes jeho výzvu nepředložila žádný důkaz o posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím původního úvěru v částce 8 000 Kč. K analýze úvěruschopnosti před zvýšením úvěrového rámce pak žalobkyně předložila výpis z firemního softwaru a výpisy z jeho účtu za dobu od 1. 1. do 31. 5. 2019, přičemž výpisy skýtají ucelený obraz o finanční situaci žalovaného v dané době. Vyplynulo z nich, že se na účtu s výjimkou ledna na konci každého měsíce nacházel záporný zůstatek: ke dni 2. 2. 2019 - 3 970,73 Kč, ke dni 31. 3. 2019 - 4 909,58 Kč, ke dni 30. 4. 2019 - 12 910,01 Kč, ke dni 31. 5. 2019 - 8 307,67 Kč. Záporný zůstatek tudíž narůstal. Je sice pravdou, že měl žalovaný k účtu sjednáno povolené přečerpání postupně ve výši 5 000 Kč, 17 000 Kč a 22 0000 Kč. Avšak kvůli zápornému zůstatku nebyly provedeny některé platby, např. ve prospěch právnická osoba a bankovní poplatky. Žalovaný měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: úvěr v ČS se splátkou 937 Kč, revolvingový úvěr s limitem 31 000 Kč a splátkou 1 550 Kč (poskytnut v červnu 2019), a kontokorentní úvěr s limitem 25 000 Kč se splátkou 2 083 Kč (výpis z firemního softwaru, výpisy z účtu žalovaného). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.
4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Účastníci dne 17. 12. 2018 uzavřeli smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně žalovanému zavázala n jeho žádost i opakovaně poskytnout revolvingový úvěr do limitu 8 000 Kč a žalovaný se jej zavázal splácet v měsíčních splátkách ve výši 5 % z limitu, tedy 400 Kč, vždy 20. dne v měsíci s úrokem ve výši 16,90 % ročně. Úvěr měl být veden na účtu č. bankovní účet. Na základě dodatku ze dne 4. 7. 2019 byl úvěrový limit navýšen na 32 000 Kč a měsíční splátky na 1 600 Kč. Ke dni 22. 3. 2021 žalovaný splatil 33 389,64 Kč. Do prodlení se dostal velmi záhy a splácel nepravidelně a většinou méně, než měl. Žalobkyně soudu ani přes jeho výzvu nepředložila žádný důkaz o posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím původního úvěru v částce 8 000 Kč. K analýze úvěruschopnosti před zvýšením úvěrového rámce pak žalobkyně předložila výpis z firemního softwaru a výpisy z jeho účtu za dobu od 1. 1. do 31. 5. 2019, přičemž výpisy skýtají ucelený obraz o finanční situaci žalovaného v dané době. Vyplynulo z nich, že se na účtu s výjimkou ledna na konci každého měsíce nacházel záporný zůstatek: ke dni 2. 2. 2019 - 3 970,73 Kč, ke dni 31. 3. 2019 - 4 909,58 Kč, ke dni 30. 4. 2019 - 12 910,01 Kč, ke dni 31. 5. 2019 - 8 307,67 Kč. Záporný zůstatek tudíž narůstal. Je sice pravdou, že měl žalovaný k účtu sjednáno povolené přečerpání postupně ve výši 5 000 Kč, 17 000 Kč a 22 0000 Kč. Avšak kvůli zápornému zůstatku nebyly provedeny některé platby, např. ve prospěch právnická osoba a bankovní poplatky. Žalovaný měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: úvěr v ČS se splátkou 937 Kč, revolvingový úvěr s limitem 31 000 Kč a splátkou 1 550 Kč (poskytnut v červnu 2019), a kontokorentní úvěr s limitem 25 000 Kč se splátkou 2 083 Kč.
5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako zaniklý závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n , § 1908 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.,“ § 2395n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Měla převzít právní povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušným úrokem. Ani přes výzvu soudu, aby tvrdila a předložila ke svým tvrzením důkazy stran okolnosti, zda posoudila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, žalobkyně zareagovala pouze tvrzeními a důkazními návrhy vztahujícími se až ke zvýšení úvěrového rámce v červenci 2019, nikoli však k poskytnutí původního úvěru v roce 2018. Proto soud nařídil jednání, k němuž se žalobkyně ani její zástupkyně nedostavily, čímž se připravily o možnost poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění zákonů č. 588/2020 Sb. , 38/2021 Sb. a číslo Sb. (dále„ o. s. ř. “). Soud pak případ projednal v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 2 a 3 o. s. ř. o. s. ř. ) a s ohledem na fakt, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani důkazní ve vztahu k tomuto posouzení úvěruschopnosti, vyšel z negativní skutkové domněnky, že posouzena nebyla. Již to samo o sobě znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná a nemohla být posléze účinně změněna dodatkem (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Pokud jde o zvýšení úvěrového limitu na 32 000 Kč, žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posoudila v míře předvídané zákonem. Chybné a tudíž protiprávní nicméně bylo její následné rozhodnutí úvěrový rámec zvýšit, protože ze zjištěných informací vyplynula objektivní pochybnost o schopnosti žalovaného úvěr splatit. Vyšlo totiž najevo, že žije na dluh a není schopen plnit některé své závazky. Nebyl schopen zajistit, aby se na účtu nacházel kladný zůstatek a navíc měl další úvěry. Je tedy očividné, že i kdyby splátky 1 600 Kč měsíčně hradil, dělo by se tak jen díky jinému – kontokorentnímu – úvěru. S touto logikou by ovšem žalobkyně žalovanému mohla prakticky donekonečna poskytovat nové a nové úvěry splácené jinými úvěry. I při vědomí liberálních pravidel trhu spotřebitelských úvěrů nelze akceptovat stav, kdy spotřebitel permanentně žije na dluh. Smyslem a účelem právní úpravy analýzy úvěruschopnosti je především odpovědné úvěrování. V tomto případě však rozhodnutí poskytnout úvěr podpořilo žalovaného ve spolehnutí se na úvěr, tedy cizí finanční prostředky, namísto vlastního příjmu a v konečném důsledku i stav, kdy žalovaný nesplácí jiné své dluhy. Správnost tohoto úsudku potvrzuje průběh splácení úvěru ze strany žalovaného. Proto žalobkyně úvěr neměla nejen poskytnout, ale ani navýšit (§ 86 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Smlouva ve znění dodatku tudíž byla neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 , a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 . A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a případného úroku z prodlení. V okamžiku čerpání úvěru tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaný však zaplatil částku 33 389,64 Kč, jež převyšuje zvýšený úvěrový rámec, již přede dnem, od nějž žalobkyně požadovala úrok z prodlení. Dluh žalovaného a tedy i závazek z bezdůvodného obohacení tím pádem zanikl splněním (§ 1908 odst. 1 o. z.). Proto soud žalobu výrokem I. zamítl.
6. Výrok II. odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , protože žalovaný byl v řízení plně úspěšný, pročež by byla žalobkyně povinna nahradit mu jeho náklady. Žalovanému však podle obsahu spisu žádné nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.