Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
17 C 110/2020-95
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Pelišovou v právní věci
žalobce: osobní údaje žalobce
b. celé jméno žalobce, datum narození
bytem adresa žalobce, žalobkyně a žalobce
c. celé jméno žalobkyně, datum narození
bytem adresa žalobce, žalobkyně a žalobce
všichni zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa
proti
žalované: osobní údaje žalované
sídlem adresa státního zastupitelství
za niž před soudem jedná anonymizováno 7 slov, IČO
sídlem adresa
o zaplacení částky 3x 93 930 Kč
takto:
I. Žaloba, jíž se žalobce a) domáhal úhrady částky 93 930 Kč, se zamítá.
II. Žaloba, jíž se žalobce b) domáhal úhrady částky 93 930 Kč, se zamítá.
III. Žaloba, jíž se žalobkyně c) domáhala úhrady částky 93 930 Kč, se zamítá.
IV. Žalobci a) až c) jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žaloba, jíž se žalobce a) domáhal úhrady částky 93 930 Kč, se zamítá. II. Žaloba, jíž se žalobce b) domáhal úhrady částky 93 930 Kč, se zamítá. III. Žaloba, jíž se žalobkyně c) domáhala úhrady částky 93 930 Kč, se zamítá. IV. Žalobci a) až c) jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobci se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 3. 8. 2020 ve znění jejího doplnění ze dne 3. 8. 2020 domáhali přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 216/2015 (dále také jen„ předmětné řízení“ či„ posuzované řízení“). Dne 23. 1. 2015 podali žalobci k žalované žádost o poskytnutí zadostiučinění v souvislosti s příkazem k domovní prohlídce vydaným Okresním soudem v Kolíně dne 12. 2. 2014 pod č.j. číslo jednací. Po zamítavém stanovisku žalované podali žalobci dne 31. 7. 2015 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Až téměř po roce, dne 8. 7. 2016, bylo žalobcům doručeno předvolání ze dne 23. 6. 2016, kterým bylo nařízeno jednání na 18. 10. 2016. Rozsudkem ze dne 23. 1. 2017, č.j. 42 C 216/2015-96, uložil Obvodní soud pro Prahu 2 žalované uhradit žalobci a) částku 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 27. 7. 2015 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývající částce 960 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba žalobce a) zamítnuta, stejně jako žaloba žalobce b) a žalobkyně c), kdy se každý z nich domáhal úhrady částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podali žalobci i žalovaná odvolání. K jeho projednání bylo nařízeno jednání na den 14. 7. 2017, při němž Městský soud v Praze rozsudkem pod č.j. 72 Co 145/2017-127 rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že se žaloba co do částky 15 000 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak se v tomto výroku potvrzuje, v zamítavých výrocích byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Tento rozsudek byl doplněn usnesením ze dne 14. 7. 2017, č.j. 72 Co 145/2017-133, a to o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení. Následně podali žalobci dovolání, dne 26. 10. 2017 byli vyzváni k úhradě soudního poplatku, načež požádali o osvobození od soudních poplatků, to jim však usnesením ze dne 17. 4. 2018 přiznáno nebylo. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, bylo dovolání žalobce a) částečně zamítnuto a částečně odmítnuto, dovolání žalobců b) a c) byla odmítnuta. Řízení trvalo přes 5 let a 1 měsíc, což nelze považovat za dobu přiměřenou. Nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení tak byla žalobcům způsobena nemajetková újma. Žalobci tedy požadovali přiměřené zadostiučinění ve výši 93 930 Kč pro každého z nich, tedy částku 20 000 Kč za první dva roky trvání řízení a dále za zbývajících 37 měsíců částku 1 667 Kč měsíčně navýšenou o 15 % z důvodu jednoduchosti řízení a z důvodu, že žalobci k průtahům v řízení nepřispěli. Svůj nárok uplatnili žalobci u žalované dne 23. 4. 2020.
2. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby s tím, že u ní žalobci skutečně uplatnili nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení ve výši 93 930 Kč pro každého z nich, a to dne 23. 4. 2020. Žalovaná v rámci mimosoudního projednání jejich nároku této žádosti nevyhověla. Žalovaná stručně shrnula průběh posuzovaného řízení, zároveň uvedla, že řízení u žalované bylo zahájeno doručením žádosti žalobců dne 26. 1. 2015 a ukončeno bylo vydáním stanoviska žalované dne 23. 7. 2015. V daném případě nedošlo dle žalované k nesprávnému úřednímu postupu, neboť celková délka řízení nebyla nepřiměřená. Posuzované řízení trvalo 5 let a necelé dva měsíce (od 26. 1. 2015, kdy byla doručena žádost žalované, do 5. 3. 2020, kdy byl žalované v posuzovaném řízení doručen rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2020, č.j. 30 Cdo 303/2019-173). Řízení bylo vedeno nejprve před příslušným úřadem, následně ve věci rozhodoval jednou soud I. stupně, jednou soud odvolací a jednou Nejvyšší soud. Věc tedy byla do jisté míry zatížena procesně. Dále žalobci žádali o osvobození od soudních poplatků za podané dovolání, soud tedy zkoumal jejich majetkové poměry. Věc byla do jisté míry skutkově složitá, neboť se ve věci konala tři ústní jednání, soud prováděl listinné dokazování (zejména trestním spisem Okresního soudu v Kolíně), žalobci v průběhu řízení doplnili na výzvu soudu svá tvrzení o označení případů, v nichž došlo k odškodnění nemajetkové újmy, byl vyslýchán svědek a účastníci. Žalobci vystupovali v řízení společně. Význam řízení pro žalobce byl standardní. V posuzovaném řízení nedocházelo k nečinnosti na straně soudu, jednotlivé úkony byly činěny v přiměřených lhůtách bez zbytečných průtahů. Rovněž žádost žalobců v rámci mimosoudního projednání věci byla vyřízena v zákonné šestiměsíční lhůtě. Celková délka řízení tedy byla přiměřená.
3. Na to reagovali žalobci s tím, že posuzované řízení nebylo složité. V podstatě v každém civilním řízení dochází k výslechům svědků a provádění listinných důkazů, lze je tak považovat za každodenní rutinní činnost těchto orgánů. I takové řízení, které v sobě nemá ani jeden průtah, může být v konečném důsledku nepřiměřeně dlouhé. V judikatuře Evropského soudu pro lidská práva lze nalézt řadu rozhodnutí, kdy soud konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách i u podstatně kratšího řízení, např. v rozsudku ve věci Barfuss versus Česká republika (rozsudek ESLP, 31. 7. 2000, č. 35848/97), kdy řízení trvalo tři roky, deset měsíců a sedm dní, přičemž ESLP došel k závěru, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení. Doplňkové kritérium sdílené újmy není pravidlem, natož právním institutem, a při jeho aplikaci i výkladu musí být respektovány ústavní záruky odškodnění jednotlivce.
4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:
5. Dne 31. 7. 2015 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručena žaloba celé jméno žalobce, celé jméno žalobce a celé jméno žalobkyně (rovněž žalobci ve věci 17 C 110/2020), jíž se domáhali přiměřeného zadostiučinění po žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti za nezákonnou domovní prohlídku provedenou na základě příkazu k domovní prohlídce vydaného Okresním soudem v Kolíně dne 12. 2. 2014 pod č.j. číslo jednací. K žalobě bylo přiloženo stanovisko žalované ze dne 23. 7. 2015, v němž je mimo jiné uvedeno, že žádost žalobců byla žalované doručena dne 26. 1. 2015. Usnesením ze dne 27. 10. 2015 byla žalovaná vyzvána k vyjádření se k žalobě, což učinila dne 26. 1. 2016. Dne 29. 3. 2016 bylo vyjádření žalované zasláno zástupci žalobců, dne 7. 4. 2016 byl připojen spis spisová značka. Dne 14. 4. 2016 na vyjádření žalované reagovali žalobci. Na základě referátu soudu ze dne 23. 6. 2016 bylo nařízeno jednání na 18. 10. 2016. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami včetně připojeného spisu a žalobci byli vyzváni podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Jednání bylo za účelem pokračování v dokazování odročeno na 13. 1. 2017. Dne 18. 11. 2016 doplnili žalobci svá tvrzení. Na základě referátu soudu ze dne 25. 11. 2016 bylo vyjádření žalobců zasláno žalované a byli předvoláni navržení svědci. Při jednání dne 13. 1. 2017 byl vyslechnut svědek a jeden z žalobců, na výslechu svědkyně, která se k jednání nedostavila, žalobci netrvali. Jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na 23. 1. 2017, kdy byl vyhlášen rozsudek (pod č.j. 42 C 216/2015-96), jímž bylo žalované uloženo uhradit žalobci a) celé jméno žalobce částku 40 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně částky 960 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba žalobce a) zamítnuta (výrok II.) stejně jako žaloba žalobců b) a c) (výroky III. a IV.), kteří se domáhali úhrady částky 100 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich, dále bylo žalované uloženo uhradit žalobci a) náhradu nákladů řízení (výrok V.) a žalobcům b) a c) bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně náklady řízení žalované (výrok VI.). Proti výroku I. a navazujícímu výroku V. tohoto rozsudku podala žalovaná dne 3. 3. 2017 odvolání, žalobci podali odvolání do výroků II., III., IV. a VI. rozsudku dne 6. 3. 2017. Na základě referátu soudu ze dne 14. 3. 2017 byla odvolání rozeslána protistraně, dne 17. 3. 2017 se k odvolání žalované vyjádřili žalobci, resp. žalobce a). Dne 30. 3. 2017 byl spis předložen k rozhodnutí o odvoláních Městskému soudu v Praze. Na základě referátu soudu ze dne 4. 5. 2017 bylo nařízeno jednání odvolacího soudu na 14. 7. 2017. Při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek (pod č.j. 72 Co 145/2017-127), jímž byl rozsudek soudu I. stupně změněn ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) jen tak, že se žaloba co do částky 15 000 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak byl v tomto výroku potvrzen, stejně jako v zamítavých výrocích o věci samé (výrok II. až IV.) a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci b) a c) a žalovanou (výrok VI.). Zároveň odvolací soud rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 8. 2017 ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2017, č.j. 72 Co 145/2017-133, jímž byl uvedený rozsudek Městského soudu v Praze doplněn o výrok, jímž bylo žalobcům b) a c) uloženo nahradit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení. Dne 20. 10. 2017 podali žalobci proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2017 dovolání, dne 22. 10. 2017 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručena oprava jeho textu. Usnesením ze dne 26. 10. 2017 byli žalobci vyzváni k úhradě soudního poplatku za dovolání, načež dne 8. 11. 2017 požádali o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 1. 12. 2017 byli žalobci vyzváni k doložení svých poměrů, což neučinili, a tak jim soud usnesením ze dne 17. 4. 2018 osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Na základě referátu soudu ze dne 5. 9. 2018 byli žalobci opětovně vyzváni k úhradě soudního poplatku za dovolání, což učinili dne 17. 9. 2018. Dne 26. 9. 2018 bylo dovolání žalobců doručeno žalované. Usnesením ze dne 7. 1. 2019 byli žalobci vyzváni k doložení plné moci jejich zástupce pro dovolací řízení, na což reagovali dne 16. 1. 2019. Dne 25. 1. 2019 byla věc předložena Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o dovolání, tento rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č.j. 30 Cdo 303/2019-173, dovolání žalobce a), pokud směřovalo proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2017, v rozsahu, jímž byl ohledně částky 15 000 Kč s příslušenstvím změněn a ohledně částky 960 000 Kč s příslušenstvím potvrzen ve výrocích I. a II. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 1. 2017, zamítl, ve zbytku jej odmítl a odmítl rovněž dovolání žalobců b) a c). Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 3. 2020 (zjištěno ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 42 C 216/2015).
6. Žalobci u žalované uplatnili nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení ve výši 93 930 Kč pro každého z nich, a to dne 23. 4. 2020. Žalovaná v rámci mimosoudního projednání nároku žalobců jejich žádosti nevyhověla s tím, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená (zjištěno ze shodných tvrzení účastníků).
7. Soud neprovedl dokazování žádostí o náhradu nemajetkové újmy ze dne 23. 4. 2020 včetně sdělení žalované ze dne 24. 4. 2020 a stanoviskem žalované ze dne 10. 12. 2020, neboť uplatnění nároku žalobců u žalované včetně výsledku jeho projednání bylo mezi účastníky nesporné.
8. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:
9. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. o OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
10. Podle § 1 odst. 3 zák. o OdpŠk stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.
11. Podle § 3 odst. 1 písm. a) zák. o OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.
12. Podle § 5 písm. b) zák. o OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.
13. Podle § 13 odst. 1 zák. o OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
14. Podle § 14 odst. 3 zák. o OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.
15. Podle § 15 odst. 2 zák. o OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.
16. Podle § 31a odst. 1 zák. o OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
17. Podle § 31a odst. 2 zák. o OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
18. Podle § 31a odst. 3 zák. o OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
19. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věty první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“ či„ Soud“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Zdejší soud je tak toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou Soudu.
20. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.
21. Pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je třeba splnění tří kumulativních podmínek, a to nesprávný úřední postup (v tomto případě), vznik nemajetkové újmy (v tomto případě) a příčinná souvislost mezi předchozími dvěma podmínkami.
22. K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012).
23. Posuzované řízení trvalo pro žalobce celkem 5 let a 1 měsíc (od 26. 1. 2015, kdy byla žalované doručena žádost o úhradu přiměřeného zadostiučinění, do 6. 3. 2020, kdy nabylo právní moci rozhodnutí dovolacího soudu).
24. Předmětem řízení bylo přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být žalobcům způsobena nezákonnou domovní prohlídkou, resp. nezákonným trestním stíháním jednoho z žalobců. Řízení nebylo skutkově ani právně složité, jednalo se o agendu běžně rozhodovanou Obvodním soudem pro Prahu 2, přičemž ve věci nebylo prováděno nijak rozsáhlé dokazování (byl vyslechnut jeden svědek a jeden žalobce, listinné dokazování rovněž nebylo nijak rozsáhlé). Co se týče procesní stránky, posuzované řízení rovněž nebylo složité, když nad rámec rozhodování ve věci soud I. stupně rozhodoval pouze o žádosti žalobců o osvobození od soudních poplatků. Ve věci rozhodoval jednou soud I. stupně, jednou odvolací soud a jednou soud dovolací. Podání opravných prostředků předvídaných právním řádem nelze klást účastníkům k tíži, zároveň je však třeba mít na zřeteli, že každé takové řízení o daném opravném prostředku musí nějakou dobu trvat, a tedy jejich podání zákonitě musí vést k prodloužení celkové délky řízení. Zároveň je třeba brát v potaz specifika rozhodování Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího, kdy tento soud nečiní jednotlivé procesní úkony, nýbrž věc meritorně posuzuje, nelze tedy na jeho rozhodování aplikovat obecně uznávanou lhůtu 3 měsíců a je třeba v případě dovolacího řízení počítat s delším časovým úsekem potřebným k rozhodnutí ve věci.
25. Žalobci se na délce řízení částečně podíleli, a to ve fázi dovolacího řízení, když žádali o osvobození od soudních poplatků za dovolání, k této žádosti nepřiložili relevantní dokumenty, načež je soud musel vyzvat k doložení jejich poměrů, na což však žalobci vůbec nereagovali a od soudních poplatků tedy osvobozeni nebyli. Následně žalobci sami soudní poplatek za dovolání neuhradili a opět vyčkávali, až k jeho úhradě budou vyzváni soudem. Dále pak žalobci nepřiložili k podanému dovolání plnou moc svého zástupce pro dovolací řízení, k jejímu doložení tedy museli být vyzváni soudem.
26. Co se týče postupu soudu, tento činil úkony plynule a v přiměřených lhůtách s výjimkou období od 17. 4. 2018, kdy bylo rozhodnuto o jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků, do 5. 9. 2018, kdy byli opakovaně vyzváni k úhradě soudního poplatku za dovolání. Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010).
27. Co se týče významu řízení pro žalobce, tento soud shledal jako standardní. Odškodňovací řízení proti státu nepatří mezi řízení, u nichž se zvýšený význam předpokládá (k tomu srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Žádný jiný důvod, proč by měl být význam posuzovaného řízení hodnocen jako zvýšený, žalobci neuváděli, je tedy na místě jej hodnotit jako standardní.
28. Na základě shora popsaného průběhu řízení je nutné uzavřít, ve shodě s žalovanou, že celková délka řízení 5 let a 1 měsíc byla přiměřená, a to i přes shora uvedený průtah způsobený nečinností orgánu veřejné moci (soudu), když se jednalo o ojedinělý průtah, přičemž délka řízení jako taková není vzhledem k ostatním skutečnostem (rozhodování věci na třech stupních soudní soustavy, podíl žalobců na celkové délce řízení) nepřiměřená.
29. Soud tedy neshledal, že by v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a proto žalobu zamítl, aniž se dále zabýval vznikem a výší škody a příčinnou souvislostí, když i nesplnění jedné ze stanovených kumulativních podmínek vede k tomu, že odpovědnost státu za škodu (nemajetkovou újmu) v daném případě není dána.
30. S ohledem na výše uvedené soud žalobu ve vztahu ke všem žalobcům zamítl.
31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o.s.ř. a přiznal žalované, která byla ve sporu plně úspěšná, náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč tvořenou paušální náhradou za tři úkony (vyjádření ve věci, příprava na jednání, účast na jednání) po 300 Kč podle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
32. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení určil soud jako třídenní od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, má oprávněný právo domáhat se plnění uložené povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.