Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2098/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce P. C., zastoupeného Mgr. Jiřím Prokopem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Jeseniova 837/10,proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 5.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2011, č. j. - 223, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 8. 2010, č. j. – 79, zamítl žalobu na zaplacení částky 5.000.000,- Kč. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“).

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ve výroku I. rozhodl, že Mgr. Magdaléna Novotná, soudkyně Obvodního osudu pro Prahu 2, není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku II., podal žalobce dovolání bez zákonných náležitostí, v němž zároveň požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesením ze dne 3. 2. 2012, č. j. -255, soud prvního stupně žalobci ustanovil advokáta, prostřednictvím kterého žalobce podle , ve znění před novelou provedenou (dále jen „“), své dovolání o zákonné náležitosti doplnil podáním ze dne 27. 3. 2012. Dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , odmítl jako nepřípustné.

Podle čl. II bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. 11. 2011, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle , ve spojení s Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné ( - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. , dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s posouzením, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo o sobě představovat jiné řešení ve smyslu Nejvyšší soud při přezkumu závěru o porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen „“), přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nesprávný, což však není žalobcův případ.

K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu věta druhá a třetí nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz a e/ ), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz ), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz ) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz y), tolerovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalobce s posouzením otázky složitosti řízení ( ), neboť rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu za situace, kdy odvolací soud přihlédl zejména k počtu procesních rozhodnutí, která byla v posuzovaném řízení vydána, počtu instancí, v nichž byla věc řešena, k nutnosti výslechů svědků dožádanými soudy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , rozsudek ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. ; zde odkazované rozsudky a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).

Zásadní právní význam ve smyslu nepřiznává napadenému rozsudku ani otázka významu předmětu řízení pro žalobce ( ), neboť i ta byla odvolacím soudem posouzena v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. část IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 /dále jen „Stanovisko“/, sp. zn. , uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), stejně jako otázka posouzení kritéria jednání žalobce, kterým přispěl k celkové délce řízení ( ) za situace, kdy žalobce přispěl k nárůstu délky posuzovaného řízení opakovanými nedůvodnými námitkami podjatosti (srov. část IV. Stanoviska).

Ani v otázce posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení ( ) neshledal Nejvyšší soud přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu ( ), pokud odvolací soud posoudil postup soudů v posuzovaném řízení jako plynulý za situace, kdy soudy reagovaly bez většího prodlení na četná podání a procesní návrhy účastníků řízení.

Žalobce v dovolání dále namítá, že se odvolací soud nezabýval jeho odvolacími námitkami směřujícími do skutkových zjištění. Těmito výtkami žalobce uplatnil dovolací důvod podle ; z hlediska přípustnosti dovolání podle jsou však takové dovolací výhrady bezvýznamné, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (viz - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004. sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004). O situaci, že by namítané vady řízení představovaly otázku výkladu procesního práva zásadního právního významu, se v této věci nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).

Na rozdíl od zjištění soudů obou stupňů žalobce rovněž namítá, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 1. 2006, vydaný v posuzovaném řízení, byl zrušen jako „chybný“. Stejně tak žalobce namítá, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Tyto námitky žalobce míří proti skutkovým zjištěním. K takovým námitkám, představujícím dovolací důvod podle , nelze v souladu s při zkoumání přípustnosti dovolání podle přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. věty první, a , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 2. dubna 2013

JUDr. František Ištvánek,v. r.

předseda senátu