Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
17 C 94/2020-59
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců Mgr. Timma Šmehlíka a JUDr. Anny Grimové ve věci
žalobkyně:
; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti;
žalované:
; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 13 612,84 Kč s příslušenstvím
o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. 2. 2021, č. j. 17 C 94/2020 -30
takto:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II v části, v jaké jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3 694,16 Kč s úrokem z prodlení, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3 694,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od datum do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II v části, v jaké jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku ve výši 28 % ročně z 3 694,16 Kč od datum do zaplacení, potvrzuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odůvodnění:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II v části, v jaké jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3 694,16 Kč s úrokem z prodlení, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3 694,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II v části, v jaké jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku ve výši 28 % ročně z 3 694,16 Kč od [datum] do zaplacení, potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalované uložil zaplatit žalobkyni 7 779,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucího ze základu 4 805,84 Kč od 2016 do zaplacení a se„ smluvním úrokem“ ve výši 28 % ročně rovněž ze základu 4 805,84 Kč od 2017 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 5 833 Kč a„ veškerého zbývajícího příslušenství žalované částky“ (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 343,28 Kč. V odůvodnění rozsudku nejprve uvedl, že postupoval podle ust. § 115a o. s. ř. o. s. ř. a rozhodl bez nařízení jednání na základě listinných důkazů předložených účastníky řízení, neboť účastníci se„ práva účasti na projednání věci vzdali“. Z hlediska skutkových zjištění dospěl k závěru, že mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem a úrokem v 60 týdenních splátkách po 314 Kč Celkem se zavázala předchůdci žalobkyně zaplatit 18 807 Kč. Tato částka vedle jistiny zahrnuje kapitalizovaný úrok ve výši 1 724 Kč„ se sazbou ve výši 28 % ročně“, odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 1 250 Kč a náklady za hotovostí inkaso splátek ve výši 5 833 Kč. Žalovaná zaplatila 1 500 Kč Smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku (o. z.) a s přihlédnutím k ust. § 1813 o. z. a k ust. § 580 o. z. se zabýval tím, zda závazek žalované zaplatit žalobkyni částku 1 250 Kč, zahrnující odměnu za zpracování a doručení a náklady za hotovostní inkaso a administrativní činnost ve výši 5 833 Kč, je možno považovat za platný. Vyložil, jak vykládá ve smlouvě užité výrazy„ zpracování zápůjčky“ a„ doručení zápůjčky“, sjednání tohoto„ poplatku“ má za platné (viz bod 16 odůvodnění). Naproti tomu„ další částka za administrativní činnost ve výši 5 833 Kč“ byla soudem prvního stupně posouzena jako neplatné ujednání. Soud poukázal na výši tohoto poplatku, který„ atakuje hranici 59 %“ poskytnutých finančních prostředků, odkázal na ust. § 588 občanského zákoníku (o. z.) a dodal, že vycházel také z přiměřeného použití ust. § 1812 až § 1815 o. z., a i podle těchto ustanovení má sjednání tohoto poplatku za neplatné. Plnění žalobkyně vyhodnotil jako plnění na jistinu. Podle výpočtu soudu (viz body 16, 17 odůvodnění rozsudku), žalovaná převzala od žalobkyně 10 000 Kč, zaplatila jí na jistině 1 500 Kč, na poplatku, který soud shledal neplatným 3 694,16 Kč, tedy z jistiny nevrátila částku 4 805,84 Kč; tuto částku dluží. Dále je nutno po žalované požadovat, aby žalobkyni zaplatila vedle této částky i úrok ve výši 1 724 Kč a poplatek za zpracování a doručení ve výši 1 200 Kč, z dlužné jistiny pak i úrok z prodlení. Protože se žalobkyně domáhala rovněž zaplacení poplatku ve výši 2 138,84 Kč, který soud„ považuje ve výši 5 833 Kč za ujednání neplatné“, zamítl žalobu„ ohledně poplatku ve výši 2 138,84 Kč a částky ve výši 3 694,16 Kč, která byla započtena na jistinu, celkem ohledně částky 5 833 Kč“. Dále soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit„ zákonný“ úrok z prodlení (s odkazem na ust. § 1970 o. z., a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ) a rovněž„ smluvní úrok z prodlení“ ve výši 28 % ročně. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , stanovil míru úspěchu a neúspěchu každého z účastníků řízení a řádně zdůvodnil, jaké náklady vznikly žalobkyni v řízení účelně.
2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadla výrok II v části, v jakém byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3 694,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2016 do zaplacení a se smluvním úrokem ve výši 28 % ročně od 2017 do zaplacení a závislý výrok o nákladech řízení. Zdůraznila, že nenapadá právní názor soudu, podle kterého je ujednání o poplatku za komfortní splácení hotovosti a administrativní činnost ve výši 5 833 Kč neplatné. Brojí ale proti skutkovému zjištění soudu prvního stupně, který nesprávně dovodil, že žalovaná uhradila celkem 5 194,16 Kč a tudíž jí zbývá na dluh zaplatit 7 779,84 Kč, z toho na jistině částku 4 805,84 Kč. Toto neplyne ani z tvrzení žalobkyně ani z provedených důkazů. Žalobkyně v žalobě výslovně uvádí, že žalovaná do postoupení pohledávky uhradila celkem 1 500 Kč a za období od postoupení pohledávky do sepisu žaloby nebylo zaplaceno ničeho. Rovněž v doplnění žaloby (v podání z 2020) žalobkyně uvedla, že žalovaná celkem uhradila 1 500 Kč, a že„ část těchto plateb ve výši 1 500 Kč byla použita na částečnou úhradu jistiny“. Žalobkyně tak zcela jednoznačně a úplně soudu sdělila výši plateb žalované, přesto soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že žalovaná uhradila celkem 5 194,16 Kč. Je právem žalobkyně žalovat nižší částku, než která jí byla původním věřitelem postoupena. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě bude v rozsahu podaného odvolání vyhověno.
3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.
4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 212, § 212a, k čemuž se souhlasem účastníků nemusel nařizovat jednání. Odvolání je částečně důvodné.
5. V přezkoumávané věci, jak plyne z žaloby a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (nikoliv ovšem z jeho výrokové části), je předmětem řízení peněžitá pohledávka žalobkyně ve výši 13 612,84 Kč s příslušenstvím, které je žalobou vymezeno jako kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 910,20 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 946,83 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,05 % z 8 500 Kč za dobu od 2019 do zaplacení a úrok ve výši 28 % ročně, rovněž ze základu 8 500 Kč od 2019 do zaplacení. Podle tvrzení žalobkyně je právním důvodem uplatněných nároků smlouva o zápůjčce ze dne 2016, kterou uzavřeli právnická osoba a žalovaná. Tuto smlouvu žalobkyně k žalobě připojila, soud prvního stupně z tohoto listinného důkazu vycházel a zjištění, která stran uzavření smlouvy a jejího obsahu učinil a která jsou výše shrnuta, má odvolací soud za správná. Stejně tak má odvolací soud za správný závěr soudu, že poskytnutí peněžních prostředků (předmětu zápůjčky) ve výši 10 000 Kč žalované bylo v řízení prokázáno, a že byla prokázána aktivní legitimace žalobkyně k uplatnění žalovaného nároku.
6. Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožňuje i v tom, že žalovaná smlouvy uzavírala jako spotřebitel a na práva a povinnosti stran tak dopadají i ustanovení § 1812 - § 1819 o. z. Pokud jde o smluvní typ, má odvolací soud za to, že se jedná o smlouvu o zápůjčce podle ust. § 2390 o. z., ale tento jeho odlišný právní názor nemá na správnost shora uvedených závěrů soudu prvního stupně žádný vliv. Se soudem prvního stupně souhlasí i v tom, že smlouva jako celek není neplatná a že žalobkyně má právo na vrácení prostředků, které byly žalované jako zápůjčka poskytnuty a jelikož se s plněním této své povinnosti dostala do prodlení, je povinna zaplatit i úrok z prodlení ve výši určené podle ust. § 1970 o. z. K názoru soudu, že ujednání o úroku vyjádřeném konkrétní částkou a o poplatku za„ zpracování a doručení“ jsou platná, a naopak, že ujednání o poplatku za„ komfortní splácení“ platné není, odvolací soud upozorňuje, že nároky z těchto ujednání nejsou předmětem odvolacího řízení a odvolacímu soudu nepřísluší věcnou správnost názoru soudu prvního stupně hodnotit.
7. Soud prvního stupně ve shrnutí svých skutkových závěrů (bod 5 odůvodnění) uvedl, že„ žalovaná uhradila na svůj závazek 1 500 Kč“. V další části odůvodnění rozsudku (bod 16), v níž vyčísluje nároky, které žalobkyně uplatnila po právu, ovšem uvádí, žalovaná zaplatila na jistinu 1 500 Kč a„ dále na poplatku, který soud shledal neplatným“ dalších 3 694,16 Kč. Na základě jakých tvrzení či důkazů dospěl k tomu, že žalovaná zmíněnou částku„ na poplatku“ zaplatila, vysvětleno není. Odvolací soud, stejně jako účastníci řízení, tak může jen spekulovat, že celkovou výši žalovanou provedených úhrad (1 500 Kč + 3 946,16 Kč, tj. 5 446,16 Kč) stanovil na základě své úvahy; pravděpodobně porovnal celkovou výši nároků žalobkyně podle smlouvy o zápůjčce (18 807 Kč) s tím, co žalobkyně v řízení jako dlužnou jistinu a dlužný„ poplatek“ uplatnila (13 612,84 Kč), neboť rozdíl těchto hodnot činí právě 5 446,16 Kč. Je-li tomu tak, pak soud nepostupoval správně a jeho úvaha nemůže být základem pro zjištění výše žalovanou provedené úhrady. Soud činí závěry o skutkovém stavu, na němž je jeho rozhodnutí založeno, z jednotlivých, ve věci právně významných, skutkových okolností, které byly v řízení procesně regulérním způsobem zjištěny z dokazování, případně vyšly v řízení jinak najevo (nejčastěji vyplynuly ze shodných tvrzení účastníků, jsou soudu známy z jeho úřední činnosti či jde o skutečnosti obecně známé). Úvahy soudu mají své místo při hodnocení těchto dílčích zjištění, nemohou je ale nahrazovat. V přezkoumávané věci je mezi účastníky vedeno sporné řízení, v němž se žalobkyně domáhá po žalované splnění svého majetkového práva - úhrady splatné pohledávky. Žalobkyně, jakožto věřitel, je povinna, má-li být její žaloba úspěšná, tvrdit skutečnosti, které jsou právním důvodem vzniku jejího nároku a tyto v případě sporu o nich prokázat. Žalobkyně, která se domáhá splacení úvěru, je povinna tvrdit a prokázat, že peněžní prostředky tvořící úvěr žalované poskytla, což splnila. Jestliže žalobkyně explicitně uvedla, že žalovaná na umoření závazku úvěr splatit (přičemž v této souvislosti není podstatné, že soud prvního stupně stran jednoho dílčího nároku smlouvu shledal neplatnou) zaplatila právě 1 500 Kč, je na žalované, aby tvrdila a prokazovala, že zaplatila více. Pokud se tak nestalo (žalovaná v řízení netvrdí nic), pak soud nemůže dotvářet skutkový stav potřebný pro rozhodnutí věci úvahami, které nemají v procesně relevantních tvrzeních účastníků řízení ani v řádně provedených důkazech žádnou oporu. Je rovněž nutno souhlasit s žalobkyní, že je výrazem jejího práva věřitele soukromoprávního nároku uplatnit jej v řízení v menším rozsahu, než v jakém jí toto právo na základě hmotného práva náleží a tudíž z toho, že nežalovala pohledávku ve výši, která by vzhledem k obsah smlouvy odpovídala úhradě 1 500 Kč nelze bez dalšího uzavřít, že žalovaná zaplatila víc, než co žalobkyně uvedla. Důvod svého postupu žalobkyně nemusí žádným způsobem objasňovat, neboť tato okolnost není pro posouzení důvodnosti žaloby významná. Závěr soudu prvního stupně, že vedle platby 1 500 Kč žalovaná zaplatila dalších 3 694,16 Kč, zcela postrádá oporu ve skutkovém stavu, který vyšel v řízení najevo, a odvolací soudu jej proto za správný nemá.
8. Z uvedených důvodů odvolací soud při rozhodnutí o odvolání vyšel ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobkyni na úhradu jí poskytnuté zápůjčky od žalované dostalo více než 1 500 Kč. Soud prvního stupně pochybil, pokud nedoplatek jistiny úvěru ponížil o dalších 3 694,16 Kč v důsledku své úvahy o provedení platby žalované v této výši a žalobkyni právo na úhradu této částky upřel. Odvolací soud proto podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. v napadené části rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalované povinnost k zaplacení 3 694,16 Kč uložil, a to spolu s úrokem z prodlení, který je žalobkyní právem požadován ve výši určené předpisy práva občanského.
9. Pokud jde o požadavek žalobkyně, aby jí i z dlužných 3 694,16 Kč byl přiznán úrok z úvěru ve výši 28 %, v této části odvolací soud odvolání žalobkyně za důvodné nemá.
10. Podle ust. § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ust. § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Úrokem (v užším smyslu, tedy nikoliv i úrok z prodlení) se rozumí stranami ujednaná či zákonem stanovená úplata za poskytnutí peněžitých prostředků (jistiny) na určitou dobu. Zákonem stanovenou úpravu úroku představuje ust. § 1802 o. z., které se podpůrně uplatní v případech, v nichž věřiteli právo na úrok vzniká, ovšem tento úrok nebyl (platně) sjednán. Z uvedeného plyne, že pro obsah závazku k zaplacení úroku je zásadně rozhodující to, jak byl účastníky smlouvy dohodnut.
11. V hodnocené smlouvě se žalovaná na její první straně zcela zřetelně, transparentně a běžnému spotřebiteli naprosto srozumitelně zavazuje uhradit za poskytnutí peněžních prostředků za dobu rovněž jednoznačně vymezenou (60 týdnů) úrok určený konkrétní částkou – 1 724 Kč. Žádné jiné ujednání, které by žalovanou zavazovalo k úhradě dalšího plnění jakožto úroku nad tuto částku, smlouva neobsahuje. Odvolací soud nepomíjí, že na druhé straně smlouvy je obsažen (vzhledem k nízké kvalitě žalobkyní připojeného elektronického dokumentu) prakticky nečitelný text, v němž je roční úroková sazba ve výši 28 % uvedena. Toto ujednání je pouze vysvětlením, jakou roční sazbou z poskytnuté jistiny byl mezi stranami dohodnutý úrok (ve výši 1 724 Kč) určen. Jakýkoliv úrok vyjádřený konkrétní částkou za vymezenou dobu odpovídá určitému (v procentech vyjádřenému) dílu poskytnuté jistiny za období jednoho roku. Uvedení tohoto údaje (roční úrokové sazby) je, pokud bylo paré smlouvy, jež obdržela žalovaná, více čitelné, především informací umožňující spotřebiteli srovnání výše dohodnutého úroku s úvěry, v nichž je právě roční sazbou úrok vyjádřen. Samo o osobě ovšem povinnost spotřebitele hradit úrok touto roční sazbou vyjádřený i po uplynutí sjednané doby poskytnutí úvěru (zápůjčky) nezakládá. Účastníci by sice mohli ve smlouvě dohodnout i tak, že žalovaná bude v případě prodlení se splácením úvěru hradit z dlužné jistiny i úrok běžící do budoucna (po skončení období, na které byl úvěr poskytnut), ovšem neučinili tak a povinnost žalované jako spotřebitele hradit v případě jejího prodlení s úhradou splátek vedle úroku z prodlení také další úrok (v užším smyslu), odpovídající určité roční sazbě, až do úplné úhrady jistiny zápůjčky v tomto článku smlouvy dostatečně určitým způsobem ve smlouvě sjednána není. Odvolací soud připomíná i ustanovení § 1812 odst. 1 o. z, dle kterého v případech, kdy lze obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Tím je nepochybně výklad, že spotřebiteli povinnost platit úrok v rozsahu převyšujícím úrok transparentně vyjádřený konkrétní částkou nevzniká. Žalobkyně proto právo na úrok ve výši 28 % ročně z neuhrazené části jistiny, která je předmětem odvolacího řízení, nemá. Zamítl-li soud prvního stupně tento požadavek, byť z jiných důvodů, je v této části jeho rozhodnutí ve výroku věcně správné a odvolací soud jej podle § 219 o. s. ř. o. s. ř. potvrdil.
12. Jelikož odvolací soud byť částečně změnil přezkoumávané rozhodnutí, je povinen podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. rozhodnout i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Přestože se míra úspěchu žalobkyně vzhledem k předmětu v řízení před soudem prvního stupně v důsledku změny napadeného rozsudku zvýšila, odvolací soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. právo na náhradu nákladů vzniklých v prvostupňovém řízení stejně jako v řízením odvolacím nepřiznal žádnému z účastníků, neboť poměr jejich procesního úspěchu je téměř totožný.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. o. s. ř. O přípustnosti dovolání je oprávněn rozhodovat pouze dovolací soud. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím soudu prvního stupně, do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku.