Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
19 C 163/2021-49
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pirklovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 9 208 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 363 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 363 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 2 845 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 363 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 569 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 363 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 363 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 2 845 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 363 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 569 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně (do 16. 5. 2017 vystupující pod obchodní firmou právnická osoba) se obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 9 208 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 208 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne 23. 12. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru číslo na jejím základě poskytla žalobkyně žalovanému na jeho účet celkem částku 5 000 Kč, kterou se zavázal splácet společně s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 1 000 Kč a smluvním úrokem ve výši 20 % měsíčně. Žalovaný však od počátku úvěr nesplácel řádně a včas, čímž vzniklo právo žalobkyně požadovat po žalovaném po dobu 3 měsíců i smluvní pokutu ve výši 121 Kč měsíčně. Žalovaná částka se skládá z poskytnuté jistiny 5 000 Kč, poplatku za sjednání úvěru 1 000 Kč, úroků ve výši 2 845 Kč a smluvní pokuty ve výši 363 Kč.
2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.
3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a nešlo o věc vyjmenovanou v ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “), vyzval soud žalovaného podle § 115a o.s.ř. o.s.ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo doručeno na adresu trvalého bydliště, žalobkyně s uvedeným postupem souhlasila již ve svém žalobním návrhu. Soud proto ve věci nenařídil jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný uzavřel s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalobkyně převedla na účet žalovaného č. bankovní účet dne 23. 7. 2020 částku 1 000 Kč, dne 27. 7. 2020 částku 1 500 Kč a dne 27. 7. 2020 částku 2 500 Kč. Žalovaný se zavázal v čl. 5 uhradit za každé čerpání poplatek ve výši 20 %. Dále se v čl. 6 zavázal zaplatit z dlužné částky úrok ve výši 20 % měsíčně. V čl. 6 se zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý měsíc prodlení, a to po dobu prvních 3 měsíců prodlení. Před uzavřením smlouvy měla žalobkyně k dispozici výplatní pásku žalovaného za listopad 2019, z níž vyplývá, že čistý příjem žalovaného činil 19 414 Kč /viz úvěrová smlouva na č.l. 14, kopie občanského průkazu žalovaného na č.l. 18, výplatní páska na č.l. 39 ve spojení s výpisem z účtu žalobkyně na č.l. 19 a vyjádřením banky žalovaného na č.l. 47 Žalovaný úvěr od počátku nesplácel, žalobkyně mu proto naúčtovala 3 smluvní pokuty po 121 Kč /viz výpisy k úvěru na č.l. 21 až 25/. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu dopisem ze dne 5. 1. 2021 /viz předžalobní upomínka na č.l. 26, který byl odeslán téhož dne /viz podací arch na č.l. 26
5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti, zejména podle následujících ustanovení:
6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Dle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
8. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému
9. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 23. 12. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč. Žalovaný v době poskytnutí úvěru dosahoval čistého příjmu 19 414 Kč měsíčně, nebyl v insolvenčním řízení. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalovaný sice měl v minulosti exekuce, avšak poslední exekuce byla nařízena v roce 2016, přičemž se jednalo o nižší částky. S ohledem na běžný průběh věcí lze tedy uzavřít, že bylo v silách žalovaného, který je mladý muž, v produktivním věku, splatit žalobkyni částku 5 000 Kč. Soud tedy vyhodnotil smlouvu o úvěru jakožto celek za platnou.
10. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně s poplatkem za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané částky a s úrokem ve výši 20 % měsíčně. Takto sjednané úroky považuje soud za zcela nemravné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u revolvingových úvěrů se dle měnových statistik obec národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách obec národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v prosinci 2019 okolo 13 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok ve výši 20 % měsíčně byl zcela nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru ve výši zhruba 18 x vyšší než je míra obvyklá v bankovním sektoru. Předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru číslo 2016 Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005 , že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústav y výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla být nemravná (ať již ve smyslu ust. § 580 či § 588 o. z.), avšak nemravnost by musela být zjištěna ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Zatímco v případě vyššího násobku ve vztahu mezi fyzickými osobami (a tím spíše ve vztahu podnikatele vůči spotřebiteli jakožto slabší straně) již sjednaná výše bude až na výjimky zjevně odporovat dobrým mravům, a tudíž bude absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ). Ujednání o úrocích soud proto shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z.
11. Soud nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ani ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. (podle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy), neboť v daném případě úroková sazba sjednána byla, avšak v takové výši, že byla sjednána absolutně neplatně. Věřitel je tak sankcionován za to, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). V takovém případě je zcela vyvážené, že kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a případných nároků z prodlení s jejím splácením (včetně případných smluvních pokut) mu žádný nárok na úplatu nevzniká. U spotřebitelské smlouvy není důvod nahrazovat lichvářské nároky obvyklou výší, jinak by totiž žalobkyně nebyla nijak motivována od uvedené predátorské praktiky upustit (a poskytovat úvěry s úplatou, která popsané limity nepřekračuje) a došlo by naopak k eliminaci odrazujícího účinku akcentovaného judikaturou Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech. Nejde přitom o nepřiměřenou jednostrannou ochranu dlužníka. Je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, nemá před uzavřením smlouvy na rozdíl od poskytovatele úvěru znalost oboru, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu apod. Právě proto má soud tuto nerovnováhu účinně vyvážit. Také Ústavní soud považuje za„ neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a zejména III. ÚS 4084/12 , kde RPSN činila 115,32 %).
12. Jelikož bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 5 000 Kč, kterou žalovaný nevrátil, uložil soud povinnost žalovanému tuto částku žalobkyni zaplatit společně se sjednaným poplatkem za čerpání úvěru ve výši 20 %, tj. v daném případě ve výši 1 000 Kč, což soud s ohledem na vyslovenou neplatnost smluvních úroků považuje za přiměřené. Soud rovněž uložil žalovanému povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 363 Kč, jelikož takto sjednanou pokutu považuje soud za přiměřenou a odpovídající své funkci a povaze. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 6 363 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 o.z. z této částky. Ve zbytku pak soud žalobu zamítl.
13. Pro úplnost je třeba uvést, že rozhodnutí je zcela v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 , ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o.s.ř. o.s.ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobce svůj nárok prokazuje. V daném případě byl skutkový stav postaven najisto. Žalobní návrh není částečně zamítán z toho důvodu, že by skutkový stav nebyl žalobkyní prokázán, nýbrž výhradně proto, že uplatňovaný nárok na základě žalobkyní prokázaného skutkového stavu je právně hodnocen jako nedůvodný.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že poměrně úspěšnější žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 38,21 % z plné náhrady nákladů řízení, tj. ve výši 569 Kč, když plná náhrada nákladů řízení činí 1 489 Kč a skládá se ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) ve výši 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, návrh ve věci samé), tj. ve výši 600 Kč (3 úkony x odměna ve výši 200 Kč), dále paušální náhrada výdajů za každý z těchto úkonů podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., tj. ve výši 300 Kč (3 úkony x paušální náhrada ve výši 100 Kč) a náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. ve výši 189 Kč (21 % z částky 900 Kč). Jejich zaplacení soud uložil k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
15. Lhůta k plnění byla stanovena v obecné třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost stanovenou tímto rozhodnutím, lze se jejího výkonu domáhat podáním návrhu u soudu (§ 251 o. s. ř. o. s. ř. ) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (zákon č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů) u soudního exekutora.