Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
No categories available
4 C 39/2021-105
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Šimkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupené advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
trvale bytem adresa, Slovenská republika
zastoupený opatrovnicí příjmení jméno příjmení
sídlem adresa
o zaplacení částky 23 292 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 020 Kč spolu s 9,75 % ročním úrokem z prodlení z částky 2 020 Kč od 8. 1. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbylé části se žaloba zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 3 304 Kč k rukám České republiky – Okresnímu soudu v Benešově, a to podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 020 Kč spolu s 9,75 % ročním úrokem z prodlení z částky 2 020 Kč od 8. 1. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbylé části se žaloba zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 3 304 Kč k rukám České republiky – Okresnímu soudu v Benešově, a to podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci.
1. Žalobou ze dne 25. 1. 2021 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 23 292 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 16. 1. 2018 smlouvu o úvěru č. 0247692, jejíž nedílnou součástí byly i smluvní podmínky. Na základě této smlouvy mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy o úvěru. Žalovaný se zavázal uhradit právní předchůdkyni úrok v pevné výši 1 444 Kč. Dále se žalovaný ve smlouvě o úvěru zavázal úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 10 828 Kč v 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 3. 2019. Žalovaný však sjednané splátky neuhradil řádně
a včas, poslední příslušná splátka byla uhrazena dne 29. 9. 2018 ve výši 1 000 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím lhůty po úhradě poslední splátky žalovaného právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky, která činila na jistině 8 182,15 Kč a na dlužném poplatku 6 109,85 Kč. Pohledávka za žalovaným byla dne 24. 6. 2020 postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno. Na dlužnou částku doposud nebylo ničeho žalobkyni uhrazeno, a to ani přes předžalobní upomínku jejího zástupce. Žalovaný tak žalobkyni dluží částku 23 292 Kč, sestávající z jistiny 8 182,15 Kč a dlužné části poplatku ve výši 6 109,85 Kč, smluvní pokuty ve výši 9 000 Kč, úroků z dlužné jistiny ve výši 1 774,38 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 1 158,22 Kč, úroků ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8 182,15 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, a úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny 8 615,37 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Doplnila, že žalovaný v žádosti uvedl příjem ve výši 15 600 Kč, výdaje na bydlení a energie ve výši 3 410 Kč a ostatní náklady ve výši 4 500 Kč, dále pak uvedl, že výše měsíčních splátek stávajících půjček je ve výši 1 948 Kč
a 400 Kč za telefon. Celkové měsíční výdaje tak činily 10 200 Kč, ze kterého je použitelný měsíční příjem ve výši 5 342 Kč, čímž žalobkyně došlo k závěru, že žalovaný je úvěruschopný.
2. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 4. 2021, č.j. 4 C 39/2021 -50, ustanovil zdejší soud žalovanému opatrovnici z důvodu, že se nepodařilo žalovanému doručit soudní písemnost na poslední známou adresu žalovaného.
3. Opatrovnice žalovaného namítla, že žalobkyně nedostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Na straně žalobkyně dle opatrovnice žalovaného jde o nepoctivé jednání, když dne 16. 1. 2018 byla vyplacena půjčka a následující den měl žalovaný hradit první splátku ve výši 2 000 Kč Náklady na úvěr ve výši 12 272 Kč by měla být přezkoumána z hlediska platnosti ujednání o těchto nákladech. Z těchto důvodů navrhovala zamítnutí žaloby.
4. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř. ,
a zjistil následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru č. 0247692 vzal za prokázané, že společnost právnická osoba, IČO, podepsala dne 16. 1. 2018 smlouvu
o úvěru s žalovaným v částce 15 000 Kč s tím, že se žalovaný zavázal zaplatit společnosti poplatek v částce 10 828 Kč (součet poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 378 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč) v 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na 16. 3. 2019. Žalovaný se dále zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok v pevné výši 1 444 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 12 980 Kč Součástí smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o úvěru upravující mimo jiné v případě, že nebude včas splněna povinnost uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku na žalobkyni smlouvou
o postoupení ze dne 24. 6. 2020, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2020. Žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní upomínkou ze dne 23. 12. 2020 k úhradě celkového dluhu včetně příslušenství. Tyto skutečnosti má soud za prokázané ze smlouvy o úvěru, předpisem splátek, transakční historií, smlouvou o postoupení pohledávek včetně dodatku
a seznamem postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek, předžalobní výzvou s dokladem o odeslání. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjem činí 15 600 Kč, celkové měsíční výdaje vychází na 10 200 Kč (zahrnující bydlení a energie ve výši 3 410 Kč, dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 4 500 Kč, měsíční splátky stávajících půjček ve výši 1 948 Kč a telefon ve výši 400 Kč), z čehož vyplývá, že jeho použitelný měsíční příjem je ve výši 5 342 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 7. 2021,
č.j. 12 C 27/2021 -67, zdejší soud uložil povinnost žalovanému uhradit žalobkyni částku ve výši 17 360 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 7. 5. 2021 do zaplacení a ve zbývající části ohledně částky 35 320 Kč žalobu zamítl. Dále ze zprávy policejního sboru Slovenské republiky ze dne 24. 3. 2021 soud zjistil, že se žalovaný nachází v zaměstnání v České republice a v případě návratu zpět na Slovenskou republiku do Čadce se žalovaný zdržuje na místní železniční stanici. Jeho aktuální faktický pobyt nebyl zjištěn.
5. Soud zamítl návrh žalobkyně na doplnění dokazování pracovní smlouvou, dodatkem k pracovní smlouvě, nájemní smlouvou a výplatními páskami, neboť tyto listin y shledal v dané věci nadbytečnými s tím, že by nevedly ke zjištění nových rozhodných skutečností.
6. Při právním posouzení věci v případě smlouvy o úvěru soud vycházel z ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ OZ“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Podle § 1802 OZ mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Dle § 1813 OZ se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Ohledně dalšího příslušenství soud vycházel z § 1970 OZ , dle kterého po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením. Neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Úrok z prodlení pro posuzované období stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o postoupení pohledávky, soud vycházel z ustanovení § 1879 OZ občanského zákoníku , podle kterého věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
7. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele,
a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo
i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže
z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 , (PR 21/2018 s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí III. ÚS 4219/18 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11 ; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb. , zvláštní část - k § 86 ;7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
10. Vzhledem k výše uvedenému soud postupoval rovněž podle § 2991 o.z., dle kterého, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plnění právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Po provedeném dokazování s ohledem na shora uvedenou právní úpravu soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru č. 0247692 podepsaná dne 16. 1. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba a žalovaným je neplatná, neboť se právní předchůdkyně žalobkyně v rozporu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru nezabývala otázkou schopnosti žalovaného dané půjčky řádně splatit, kdy k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v žalobě neuvádí žádná skutková tvrzení, ani neoznačuje žádné důkazy. Na základě provedeného dokazování soud považuje za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě shora uvedené smlouvy o úvěru částku 15 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil celkem částku ve výši 12 980 Kč a zbývá mu tak doplatit částka ve výši 2 020 Kč, neboť v této výši došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení. Na základě shora uvedeného proto soud rozhodl, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 2 020 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky
2 020 Kč od 8. 1. 2021, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti úhrady dlužné částky.
12. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části převyšující částku, v níž soud žalobě vyhověl, pak soud žalobu zamítl, a to včetně zákonného úroku z prodlení, neboť požadovaná částka neměla oporu v platné smlouvě, popř. zákonný úrok z prodlení byl požadován za období, kdy žalovaný nebyl ještě v prodlení).
13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. , tak, že náleží žalovanému, a to v rozsahu, v němž měl ve věci úspěch za současného zohlednění úspěchu žalobkyně. Byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu (advokátního tarifu) a náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem (§ 140 odst. 2 o.s.ř. ). Soud tak uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovanému částku 3 304 Kč. Při úplném úspěchu ve věci by žalovanému náležela částka
4 029 Kč. Tato částka pak sestává z odměny advokáta za 1 úkon právní služby podle § 14b odst. 1 písm. c), bod 2. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) a § 7 bod 5 (účast na soudním jednání dne
19. 8. 2021) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), přičemž odměna za jeden úkon činí částku 2 060 Kč. K odměně advokáta dále soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů za 1 úkon ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) advokátního tarifu. K těmto nákladům pak náleží náhrada cestovních výdajů za cestu k ústnímu jednání dne 19. 8. 2021 z obec do obec a zpět podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 570 Kč (celkem cesta 94 km vykonaná osobním automobilem tovární značky Škoda Yeti,
registrační značka, při průměrné spotřebě nafty 6,13 l na 100 km, ceně nafty 27,2 Kč, sazbě
4,40 Kč/km) a dále náhrada za ztrátu času v počtu čtyř půlhodin po 100 Kč, celkem 400 Kč, podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Opatrovnici žalovaného dále náleží náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty (z odměny, paušální náhrady hotových výdajů, cestovnému a náhradě za promeškaný čas) ve výši 699 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jejímž je opatrovnice žalovaného plátcem. Žalovaný byl ve věci úspěšný ohledně částky 21 272 Kč, což představuje 91 % žalované jistiny. Tento úspěch je pak nutné ponížit o úspěch žalobkyně v rozsahu 9 %. Žalovanému tak náleží 82 % z částky 4 029 Kč, což činí 3 304 Kč. Soud nemohl přiznat opatrovnici žalovaného požadovanou odměnu za další blíže nespecifikované dva úkony právních služeb a s tím související paušální náhradu za tyto úkony, neboť opatrovnici již byla uhrazena částka ve výši 2 381 Kč za tyto úkony (převzetí a příprava právního zastoupení, účast na ústním jednání dne
27. 4. 2021) usnesením zdejšího soudu ze dne 4. 5. 2021, č.j. 4 C 39/2021 -64, a soud jiné poskytnuté a vykonané právní úkony neshledal, vyjma účasti na soudním jednání dne 19. 8. 2021, jak je již uvedeno výše. Náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému
v obecné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. k rukám České republiky – Okresnímu soudu v Benešově dle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově.
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).