Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)No categories available
19 C 86/2021-22
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr Ing. Tomášem Černým ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 57 774 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se zamítá
II. Ani jeden z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se zamítá II. Ani jeden z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 57 774 Kč spolu s příslušenstvím a to z titulu uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 15. 4. 2019 uzavřené mezi žalovaným a společností právnická osoba, anonymizováno 8 slov číslo země (dále i jako„ Smlouva“), dle níž byl žalovaný oprávněn čerpat revolvingový úvěr až do výše 57 773,59 Kč. Jednalo se o revolvingový úvěr, který měl být splacen nejpozději 14. 4. 2020. Uzavření smlouvy probíhalo skrze internetový portál. Po prověření úvěruschopnosti byl žalovanému poskytnut úvěr, ze kterého následně vyčerpal 57 773,59 Kč se splatností 14. 4. 2020. Úvěruschopnost byla prověřena skrze porovnání rozdílu mezi příjmy a výdaji tak, aby žalovanému zůstala rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi příjmy a výdaji na úrovni nejméně životního minima 3 410 Kč. Žalovaný byla lustrován skrze databáze ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele právnická osoba na bankovní účet žalovaného č. bankovní účet, platby byly identifikovány pod variabilním symbolem číslo. Žalovaný byl opakovaně upomínán k zaplacení dluhu, a to i prostřednictvím předžalobní výzvy zaslané dne 3. 8. 2020. V průběhu trvání smlouvy o úvěru bylo vůči žalovanému vystaveno mnoho faktur, žalobkyně dokládá pouze tu poslední. Na žalobkyni byla Smlouva postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019 uzavřenou mezi původním věřitelem právnická osoba a žalobkyní. V případě, že by soud neshledal nárok žalobkyně na základě smlouvy o úvěru, pak žádá žalobkyně o přiznání nároku na základě bezdůvodného obohacení.
Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
Soud provedl následující důkazy:
Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 15. 4. 2019 uzavřené mezi právnická osoba a žalovaným, standardních informací o spotřebitelském úvěru a standardních podmínek smlouvy o úvěru, které se vztahují na zákazníky s pobytem v České republice, je patrné, že mezi právnická osoba a žalovaným byla sjednána smlouva o revolvingovém úvěru s úvěrovým limitem 80 000 Kč (viz čl. II odst. 2 smlouvy), s dobou trvání na dobu neurčitou a úrokovou sazbou 8,5 % měsíčně, RPSN 262,91 %, čerpání úvěru probíhalo přes internetové stránky webová adresa, splátky měly být ve výši 12,5 % z nesplaceného úvěru společně s úrokem a poplatkem za čerpání, nejméně ve výši 1 000 Kč. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru je patrné, že tyto byly vyhotoveny k úvěrové smlouvě a dále, že právnická osoba měla vyhotoveny standardní podmínky smlouvy o úvěru, v nichž byly stanoveny například důsledky prodlení podrobnosti o vyúčtování atd.
Z dokumentu s platebními informacemi (zřejmě faktury) vyplývá, že společnost právnická osoba účtovala žalovanému částku 57 773,59 Kč splatnou 14. 4. 2020.
Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 8. 2020, výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 3. 8. 2020 a podacího lístku anonymizováno ze dne 3. 8. 2020 je patrné, že žalovanému byla zaslána výzva k plnění společně s oznámením o postoupení pohledávky, která byla podána na poštu dne 3. 8. 2020.
Ze smlouvy o postoupení pohledávek je patrné, že se v ní ujednává převod pohledávek mezi společností právnická osoba a žalobkyní, smlouva je datována dne 27. 1. 2020 a je podepsána toliko postupníkem a nikoliv postupitelem. Z přílohy smlouvy je patrné, že je zde uveden žalovaný identifikovaný číslo rodné číslo, s částkou 57 654,44 Kč.
Na základě výše uvedených důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:
Žalovaný akceptoval dne 15. 4. 2019 skrze elektronické prostředky návrh smlouvy o revolvingovém úvěru s právnická osoba, který pravidelně čerpal a splácel, kdy ale následně se splácením bez známého důvodu přestal.
Soud však neměl některá skutková tvrzení žalobkyně za dostatečná a ani za dostatečně prokázaná. Jedná se především o postoupení pohledávky z právnická osoba na žalobkyni a tedy i aktivní legitimaci žalobkyně v tomto řízení, jelikož smlouva o postoupení pohledávek nebyla podepsána postupitelem. Dále nebylo dostatečně tvrzeno ani prokázáno, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně prověřena a dále nebylo dostatečně tvrzeno ani prokázáno, že by identita žalovaného byla před uzavřením smlouvy dostatečně zjištěna tak, aby bylo patrné, s kým konkrétně je smlouva přes internetový portál uzavírána.
S ohledem na to, že se žalobkyně dobrovolně nedostavila k jednání, pak jí soud nemohl poučit dle § 118a o. s. ř. o. s. ř. , aby doplnil patřičná žalobní tvrzení. V tomto ohledu soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 ze dne 24. 3. 2010, kde je uvedeno, že„ Ustanovení § 118a o. s. ř. o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. o. s. ř. , jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.“ a dále na judikaturu Městského soudu v Praze sp. zn. 93 Co 234/2014 ze dne 25. 6. 2014, kde je uvedeno, že„ Avizuje-li účastník předem, že má být jednáno ve sporném řízení v jeho nepřítomnosti a k nařízenému jednání se nedostaví, vystavuje se riziku, že v případech, kdy vyvstane potřeba jeho poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. o. s. ř. , které je zásadně spojeno s jednáním ve věci, nastane bez tohoto poučení zákonná koncentrace řízení ke konci prvního jednání. Neunáší-li takto neaktivní účastník důkazní břemeno, bude odsouzen k neúspěchu a s ohledem na nastalou koncentraci řízení a zásadu neúplné apelace se nemůže až na výjimky dovolat dalších důkazů ani v odvolacím řízení.“, s níž souhlasí i odborní autoři (https://www.pravniprostor.cz/judikatura/procesni-pravo/jednani-v-nepritomnosti-ucastnika-zalobce-a-pouceni-podle-ustanoveni-118a-o-s-r).
S ohledem na tuto skutečnost tak soud nemohl žalobkyni poučit ohledně její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a dále uvést, která zjištění má za prokázaná a která nikoliv (viz níže).
Podle § 561 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.
Podle § 562 odst. 1 o. z. písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.
Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
Podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále i jako„ z. s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
Podle § 104 z. s. ú. smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.
Původní věřitel uzavřel s žalovaným úvěrovou smlouvu skrze elektronické prostředky. Je potřeba uvést, že odborná literatura není jednotná ohledně toho, zda § 562 odst. 1 o. z. je speciálním ustanovením k § 561 odst. 1 o. z. či nikoliv a tedy zda platnost právního jednání v elektronické formě vyžaduje pouze elektronický podpis či nikoliv. K tomu uvádí komentářová literatura C.H.Beck„ Hlavní otázkou je, zda bude nutné k zachování písemné formy u elektronické formy právního jednání, aby bylo právní jednání opatřeno elektronickým podpisem jednajícího, či zda bude stačit jakákoli možnost určení jednající osoby (např. jen podle e-mailové adresy). V podstatě se jedná o určení vztahu § 561 ObčZ (který stanovuje požadavek na podpis u právního jednání učiněného v písemné formě) a právě komentovaného ustanovení. Zde je nutné konstatovat, že elektronický podpis datové zprávy nesmí u právního jednání chybět (pokud má být zachována písemná forma právního jednání). Není tedy možné považovat komentované ustanovení za (v tomto směru) lex specialis oproti § 561 ObčZ.“ (viz HRDLIČKA, Miloslav. § 562 (Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 −654). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2024). Oproti tomu komentářová literatura Leges uvádí, že„ Ustanovení § 562 pak upravuje případy, kdy elektronická forma dostačuje požadavku písemné formy, aniž by bylo právní jednání elektronicky podepsáno podle ZEP (zákon o el. podpisu, pozn. soudu). Ustanovení § 562 je tedy zvláštní vůči obecné úpravě písemné formy v § 561 .“ (viz MELZER, Filip a KORBEL, František § 562 . In MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419 -654 Praha: Leges, 2014, s. 651). Odborná literatura zde tak poskytuje protichůdné názory na danou problematiku. Dle názoru soudu se v případě § 562 odst. 1 o. z. jedná o lex specialis k § 561 odst. 1 o. z., jelikož by jinak § 562 odst. 1 o. z. postrádal význam, protože § 561 odst. 1 o. z. přesně uvádí, co je v případě elektronických komunikací postaveno na roveň vlastnoručnímu podpisu a nepotřebuje další upřesnění (to ostatně poskytují jiné právní předpisy, viz znění § 561 odst. 1 o. z.). Nadto je znění § 562 odst. 1 o. z. uvedeno v odlišeném ustanovení než § 561 odst. 1 o. z., což by se v případě, kdy by se jednalo o upřesňující ustanovení k § 561 odst. 1 o. z., nejevilo jako vhodné zařazení.
Žalobkyně však neprokázala, že by byl při uzavírání smlouvy žalovaný jasně identifikován. Byť žalovaný zadával do systému původního věřitele (právnická osoba) své údaje a ověření prováděl skrze e-mailový účet, pak v e-mailovém účtu nejsou zadané informace nijak verifikovány a každý si může založit fiktivní e-mail. Žalobkyně pak neuvedla, že by identita žalovaného byla prověřena skrze zaslání kopie občanského průkazu či jiný doklad prokazující jeho totožnost. Nicméně s ohledem na § 104 z. s. ú. lze uzavřít, že nedodržení písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy a tedy v tomto ohledu nebyla ze strany soudu shledána neplatnost Smlouvy.
Soud však neshledal, že by původní věřitel dostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru ve smyslu § 86 z. s. ú.
V souladu s § 86 odst. 1 z. s. ú. je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele, kdy nesplnění této povinnosti má za následek absolutní neplatnost smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 z. s. ú., což bylo ostatně potvrzeno i rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , který uvedl, že„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“.
K výše uvedenému závěru se později přiklonil i ústavní soud ČR v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , ve kterém uvedl, že soud je povinen zkoumat schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit z úřední povinnosti. Výše uvedené závěry českých soudů jsou ostatně v souladu i s rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C – 679/18, ve věci OPR- Finance s.r.o. proti GK, kde je uvedeno, že„ S ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.
Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 . Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“. K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39, který rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 ) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020 ).
Z předložených důkazů není patrné, že by původní věřitel jakkoliv prověřoval úvěruschopnost žalovaného mimo informace poskytnuté samotným žalovaným, či zda vůbec od žalovaného vyžadoval tvrzení těchto informací. Žalobkyně nedoložila žádné výplatní pásky či potvrzení o příjmech od zaměstnavatele či jiné důkazy prokazující prověření příjmové stránky žalovaného. Rovněž nedoložila žádné důkazy ohledně zkoumání výdajové stránky žalovaného. V souladu s výše uvedenou judikaturou tak nedostála povinnosti vyplývající ze zákona a judikatury a Smlouva je proto absolutně neplatná. Soud v tomto ohledu nemohl poučit žalobkyni o doplnění důkazů ve smyslu § 118a zák. č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále i jako „o. s. ř. “), na jednání.
Dále není ani patrné, že by byla pohledávka na žalobkyni platně postoupena. Jak je uvedeno v § 561 odst. 1 o. z.„ K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího.“. Podpis postupitele však není na smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 uveden.
Soud tak konstatoval, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a břemeno tvrzení ohledně postoupení pohledávky na její osobu, prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy a dostatečnou identifikací žalovaného při podpisu smlouvy.
S ohledem na výše uvedené tak soud nárok žalobkyně zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. Soud zároveň podotýká, že i kdyby bylo prokázáno, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni, pak s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru by byla vypořádávána vzájemná plnění uskutečněná mezi žalovaným a právnická osoba na základě bezdůvodného obohacení, kdy z předložené poslední faktury není možné zjistit, jaká vzájemná plnění mezi stranami v minulosti proběhla, jelikož revolvingový úvěr je neustále načerpáván a vyčerpáván (neustále probíhají příchozí a odchozí platby mezi stranami úvěrové smlouvy). Pro zjištění obejmu proběhlých plateb z jedné a druhé strany je proto potřeba podrobnější výpis než pouze poslední faktura. I v tomto případě by tak soud nemohl žalobnímu návrhu vyhovět, jelikož by nebylo možné zjistit výši plnění, která by měla být žalobkyni přiznána, a soud nemohl ani o tomto žalobkyni ve smyslu § 118a o. s. ř. o. s. ř. poučit.
S ohledem na výše uvedené pak soud ani neshledal jako předmětné, aby byl učiněn dotaz na banku, u které byl veden účet, na který byly zasílány prostředky v rámci Smlouvy, pro prokázání toho, zda účet skutečně patří žalovanému, neboť s ohledem na nedostatek tvrzení a důkazů ze strany žalobkyně by toto zjištění nemohlo změnit rozhodnutí soudu.
O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , kdy plně úspěšnému žalovanému by náležela plná náhrada nákladů řízení, avšak s ohledem na to, že žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil ani nebyl zastoupen, pak lze konstatovat, že mu žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.