Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 169/2021-54
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 8 232,69 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Soud zamítá žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 8 232,69 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 454,26 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 5 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení ve výši 10 % a úrok 10,37 % ročně z částky 5 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet číslo pod variabilní symbol.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Soud zamítá žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 8 232,69 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 454,26 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 5 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení ve výši 10 % a úrok 10,37 % ročně z částky 5 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet [číslo] pod [variabilní symbol]. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částek specifikovaných výrokem I. jako postoupené pohledávky z nesplaceného úvěru se smluvní pokutou a příslušenstvím, který žalované poskytla společnost právnická osoba (dále„ původní věřitelka“), na základě smlouvy číslo ze dne 26. 6. 2018 ve výši 7 000 Kč.
Soud založil rozsudek především na tomto skutkovém stavu. Dne 26. 6. 2018 původní věřitelka s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě jí poskytla hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 7 000 Kč, který žalovaná obdržela v hotovosti v okamžiku podepsání smlouvy. Žalovaná zaplatila celkem 8 020 Kč. Při posuzování úvěruschopnosti žalované se původní věřitelka rozhodla poskytnout jí úvěr na 14 měsíců, ačkoli zjistila, že žalovaná působí v pracovním poměru na určito – na pouhých dalších 9 měsíců. Přičemž měla k dispozici její výplatnice za dobu pouhých 3 měsíců před poskytnutím úvěru přesto, že mzda žalované byla velmi nízká a zároveň výrazně kolísavá v závislosti na počtu odpracovaných hodin. Původní věřitelka nijak neověřila běžné měsíční výdaje žalovaná, nezkoumala existenci případných jejích dalších dluhů a vůbec nezjišťovala příjmy druhé výdělečně činné osoby, o níž se v žádosti o úvěr žalovaná zmínila. Žalovaná dále uvedla, že sdílí domácnost se dvěma dětmi, přičemž měsíční náklady na stravu všech tří činí 2 000 Kč, což je nepochybně nereálně nízká částka. Původní věřitelka neověřila ani to, zda žalovaná pobírá výživné nebo veřejné dávky na své druhé dítě do 6 let věku, o němž se také zmínila. Původní věřitelka žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni, která jí za soubor postoupených pohledávek zaplatila úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení.
Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku v prvním účinném znění, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění zákona číslo Sb., dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozím odstavci. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalované posoudila pouze způsobem popsaným v předchozím odstavci. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ Také další neověřené skutečnosti znamenají, že původní věřitelka nemohla získat reálnou představu, zda žalovaná úvěr řádně splatí. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 86 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 číslo ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014 číslo ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil zákon v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 , a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 . A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 7 000 Kč tudíž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaná zaplatila celkem 8 020 Kč. Proto soud výrokem I. žalobu zamítl.
Výrok II. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění zákona č. 182/2018 Sb. (dále„ z. s. p.“). Žalobce totiž navrhl vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto mu posléze vznikla povinnost doplatit částku 600 Kč jako rozdíl mezi částkou 1 000 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. b)) a již zaplacenou částkou 400 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a) ), jehož poplatníkem je žalobce (§ 2 odst. 1 písm. a) ) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j) ). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p.
Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , protože žalovaná byla v řízení plně úspěšná, pročež by proti žalobkyni měla právo na náhradu nákladů řízení, které jí však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou v tomto rozsudku, bude ji možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.