Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 71/2021-21
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 3 901 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Soud částečně zastavuje řízení co do částky 901 Kč představující smluvní pokutu.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 000 Kč za dobu od 16. 7. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Soud částečně zamítá žalobu co do:
-) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 295,15 Kč,
-) zákonného úroku z prodlení z částky 3 000 Kč od 28. 11. 2019 do 15. 7. 2020 ve výši 9 %
-) zákonného úroku z prodlení z částky 3 000 Kč od 16. 7. 2020 do zaplacení ve výši 0,75 %.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 804,06 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. jméno příjmení, evidenční číslo ČAK: číslo.
Odůvodnění:
I. Soud částečně zastavuje řízení co do částky 901 Kč představující smluvní pokutu. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 000 Kč za dobu od 16. 7. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Soud částečně zamítá žalobu co do: -) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 295,15 Kč, -) zákonného úroku z prodlení z částky 3 000 Kč od 28. 11. 2019 do 15. 7. 2020 ve výši 9 % -) zákonného úroku z prodlení z částky 3 000 Kč od 16. 7. 2020 do zaplacení ve výši 0,75 %. IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 804,06 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], evidenční číslo ČAK: [číslo].
1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částek specifikovaných výroky I. – III. jako postoupené pohledávky z nesplaceného úvěru včetně příslušenství a smluvní pokuty, přičemž úvěr měla žalované poskytnout právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba (dále„ původní věřitel“), ve výši 3 000 Kč na základě smlouvy číslo.
2. Před zahájením jednání vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 901 Kč odpovídající smluvní pokutě se zdůvodněním, že nedisponuje důkazy o posouzení úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru, k jejichž doložení ji soud vyzval. Proto soud řízení výrokem I. částečně zastavil (§ 96 odst. 1 , odst. 2 první věta zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění zákona č. 191/2020 Sb. , dále„ o. s. ř. “).
3. Soud založil rozsudek především na tomto skutkovém stavu. Původní věřitelka dne 27. 6. 2018 na základě smlouvy o úvěru číslo na bankovní účet žalované převedl částku 3 000 Kč. Žalovaná nesplatila nic. Z údajů relevantních pro posouzení úvěruschopnosti žalovaná pouze uvedla, že její měsíční příjem činí 15 500 Kč rodičovského příspěvku a měsíční výdaje 7 000 Kč. Původní věřitelka žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni, která jí za ni zaplatila sjednanou úplatu. Advokát žalobkyně vyzval žalovanou k zaplacení výzvou odeslanou doporučeně dne 10. 7. 2020.
4. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ve znění zákonů č. 460/2016 Sb. a číslo Sb., dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění zákona č. 303/2017 Sb. , dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (3 písm. a) z. s. ú.). Splnila svou povinnost přenechat žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla postupně vracet s příslušnými poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. I kdyby skutečně ověřila tvrzení žalované o měsíčních příjmech a výdajích – což rovněž nebylo prokázáno – vůbec nezjišťovala, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost a pokud ano, jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Vůbec nezkoumala ani okolnost, zda žalovaná nemá dluhy. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalované neposoudila dostatečně. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 číslo ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014 číslo ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 , a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 . A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a případných úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 3 000 Kč tudíž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaná nezaplatila nic. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení teprve v předžalobní výzvě, čímž teprve přivodila splatnost své pohledávky, která je zde splatná na základě věřitelovy výzvy (§ 1958 odst. 2 o. z.). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání, zde tedy 15. 7. 2020. To znamená, že se pohledávka stala splatnou 15. 7. 2020 a že od 16. 7. 2020 byla žalovaná v prodlení. Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost této části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalované proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) Žalovaná se dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění nařízení č. 184/2019 Sb. ). Proto soud výrokem II. přiznal žalobkyni jistinu a úrok z prodlení v zákonné výši.
5. Vzhledem k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak soud výrokem III. částečně zamítl žalobu co do zbývajících pohledávek, jejichž existence byla podmíněna právě platností smlouvy.
6. Výrok IV. má oporu v ustanoveních § § 137 odst. 1 , odst. 2, 142 odst. 2 a 146 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Advokát žalobkyně žalované v zákonem předvídaném časovém limitu zaslal předžalobní výzvu. Žalobkyně vyjma příslušenství požadovala zaplacení částky 3 901 Kč, soud jí přisoudil částku 3 000 Kč, tedy 77 %. Její čistý procesní úspěch tudíž činí 54 % a má právo na náhradu 54 % svých procesních výloh. Ve zbytku byla neúspěšná, poněvadž zavinila částečné zastavení řízení částečným zpětvzetím žaloby, jež nebylo způsobeno zaplacením ze strany žalované, nýbrž tím, že žalobkyně nebyla schopna prokázat posouzení úvěruschopnosti žalované. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč a z nákladů vyčíslených v následující tabulce podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále„ a. t.“). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby do žaloby včetně soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 14b odst. 1 písm. a) – c), bodu 1., paušální náhradu hotových výdajů do žaloby včetně podle § 14b odst. 1 písm. a) – c) ve spojení s § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Soud zde aplikoval sníženou, nikoli plnou sazbu odměny a náhrady, protože je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně opakovaně podává žaloby na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech lišících se zpravidla jen osobou dlužníka, výší dluhu a daty splatnosti, přičemž jde o právní vztahy mezi podnikatelem a spotřebitelem, skutkově i právně jednoduché, kdy navíc žalobkyně není původní věřitelkou, nýbrž postupnicí. Soud nepřiznal náklady za vyjádření žalobkyně podaná na výzvu ze strany soudu po podání žaloby, protože příslušná skutková tvrzení, důkazní návrhy a právní argumenty měla správně obsahovat již žaloba. Pokud jde o mimosmluvní odměnu za zastupení co do předžalobní výzvy, přestože šlo o jednoduchou výzvu k plnění ve smyslu § 11 odst. 2 písm. h) a. t., nelze odměnu snížit na polovinu podle návětí § 11 odst. 2 a. t. Tato část § 11 totiž navazuje na sazby mimosmluvní odměny podle § 7 , nikoli § 14b a. t. již proto, že ustanovení § 14b se v a. t. ocitlo později, než § 11 odst. 2 . V § 14b zákonodárce reagoval na obchod s malými pohledávkami a zisk plynoucí nabyvatelům pohledávek spíše než z pohledávky samotné z nákladů soudního řízení. Jeho hlavním cílem tedy bylo snížit v těchto případech odměnu za zastoupení a režijní paušál. Tento cíl splnil stanovením konkrétních cílových částek. To znamená, že co do výše odměny za zastoupení a paušální náhrady hotových výdajů je ustanovení § 14b komplexní právní úpravou pro dané případy. To plyne především z jeho odst. 3 a 4 a koneckonců i z odst. 2, jehož skutková podstata částečně koliduje se skutkovou podstatou § 11 odst. 2 písm. e) a. t. Ustanovení § 14b odst. 6 navíc nepočítá s aplikací § 7 , který zakotvuje základní sazby mimosmluvní odměny. Očividně proto, že v oblasti své působnosti § 14b upravuje vlastní, snížené sazby. A vzhledem k tomu, že právě na § 7 navazuje § 11 odst. 2 a. t., nelze naposled zmíněné ustanovení v případech podřízených § 14b aplikovat a odměnu za zastoupení dále snižovat. Proto soud sníženou sazbu za daný úkon právní služby dále nesnížil. Protože je advokát žalobkyně společníkem společnosti zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátkyní DPH, připočítal soud k nákladům též 189 Kč jako náhradu za DPH (§ 137 odst. 3 písm. b) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. ). Celkové náklady tedy činí 1 489 Kč, 54 % pak 804,06 Kč. Žalovaná má povinnost nahradit náklady řízení sice vůči žalobkyni, ale danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
úkon právní služby; ustanovení a. t.; mimosmluvní odměna; náhrada hotových výdajů
převzetí a příprava zastoupení; § 11 odst. 1 písm. a); 200 Kč; 100 Kč
předžalobní upomínka; § 11 odst. 1 písm. d); 200 Kč; 100 Kč
žaloba; § 11 odst. 1 písm. d); 200 Kč; 100 Kč
7. Lhůty k zaplacení ve výrocích II. a IV. soud stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , poněvadž neshledal důvod k jiným lhůtám.
Poučení:
Proti výroku I. tohoto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Proti výrokům II. – IV. včetně tohoto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.