Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 29/2021-41
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 21 480 Kč za dobu od 5. 1. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Soud částečně zamítá žalobu co do:
-) částky 38 520 Kč,
-) úroku 10,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení,
-) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 225,86 Kč,
-) zákonného úroku z prodlení z částky 33 612,40 Kč od 21. 5. 2020 do 4. 1. 2021 ve výši 9,75 % a
-) zákonného úroku z prodlení z částky 12 132,40 Kč od 5. 1. 2021 ve výši 1,50 %.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 543,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet číslo pod variabilní symbol.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 21 480 Kč za dobu od 5. 1. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Soud částečně zamítá žalobu co do: -) částky 38 520 Kč, -) úroku 10,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, -) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 225,86 Kč, -) zákonného úroku z prodlení z částky 33 612,40 Kč od 21. 5. 2020 do 4. 1. 2021 ve výši 9,75 % a -) zákonného úroku z prodlení z částky 12 132,40 Kč od 5. 1. 2021 ve výši 1,50 %. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 543,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet [číslo] pod [variabilní symbol]. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že mezi žalovaným a společností právnická osoba (dále„ původní věřitelkou“) byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. Před poskytnutím úvěru původní věřitelka ověřila úvěruschopnost žalovaného tak, že porovnala údaje, které vyplnil do žádosti o úvěr, s jeho tvrzeními a doklady od žalovaného vyžádanými. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník u právnická osoba s průměrným měsíčním příjmem ve výši 10 927 Kč a že výše jeho měsíčních výdajů činí 3 000 Kč. Původní věřitelka pak počítala, že minimální výdaje žalovaného činí 3 500 Kč měsíčně, zohlednila rezervu žalovaného na neočekávané měsíční výdaje ve výši 1 000 Kč a tedy vypočetla, že měsíční volné finanční zdroje žalovaného činí 6 427Kč. Dále žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Žalovaný splatil celkem 6 520 Kč právnická osoba, na niž byla převedena část obchodního závodu původní věřitelky, postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona číslo Sb., dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.
3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne datum původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě mu poskytla hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 28 000 Kč, který měl žalovaný splatit v 16 měsíčních splátkách (smlouva o úvěru). V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že působí v pracovním poměru na určito od 19. 2. 2018 do 31. 1. 2019 a že se právě nachází ve zkušební či výpovědní době. Podle pracovní smlouvy se nacházel ve zkušební době. Zároveň uvedl, že jeho měsíční náklady na bydlení u rodičů činí 3 000 Kč (nájem, energie, fond oprav) a že jeho celkové průměrné měsíční výdaje jsou rovněž 3 000 Kč. Původní věřitelka počítala s výdaji 3 500 Kč. Podle potvrzení SVJ přitom jen měsíční příspěvek do fondu oprav ke dni 1. 6. 2017 činil 5 478 Kč (žádost o poskytnutí úvěru, finanční analýza, potvrzení SVJ, mzdový výměr, pokyn agentury práce, dohoda o srážkách ze mzdy, pracovní smlouva, credit scoring). Žalovaný zaplatil celkem částku 6 520 Kč (transakční historie). Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Advokát žalobkyně dne 18. 12. 2020 odeslal žalovanému předžalobní výzvu, v níž mu k zaplacení poskytl lhůtu do 2. 1. 2021 (předžalobní výzva s podacím archem). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na tvrzení žalovaného o měsíčních výdajích. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.
4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne datum původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě mu poskytla hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 28 000 Kč, který měl žalovaný splatit v 16 měsíčních splátkách. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že působí v pracovním poměru na určito od 19. 2. 2018 do 31. 1. 2019 a že se právě nachází ve zkušební či výpovědní době. Podle pracovní smlouvy se nacházel ve zkušební době. Zároveň uvedl, že jeho měsíční náklady na bydlení u rodičů činí 3 000 Kč (nájem, energie, fond oprav) a že jeho celkové průměrné měsíční výdaje jsou rovněž 3 000 Kč. Původní věřitelka počítala s výdaji 3 500 Kč. Podle potvrzení SVJ přitom jen měsíční příspěvek do fondu oprav ke dni 1. 6. 2017 činil 5 478 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Advokát žalobkyně dne 18. 12. 2020 odeslal žalovanému předžalobní výzvu, v níž mu k zaplacení poskytl lhůtu do 2. 1. 2021.
5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění zákonů č. 460/2016 Sb. a číslo Sb., dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění zákona č. 303/2017 Sb., dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (3 písm. a) z. s. ú.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné. Úvěr žalovanému poskytla po pouhých 9 dnech trvání jeho nového pracovního poměru, ve zkušební době, přičemž jeho pracovní poměr měl skončit dříve, než splácení úvěru. V tom případě nebylo možno pohlížet na jeho příjem jako na v čase stabilní. Navíc žalovaný uvedl zjevně nereálné náklady bydlení, které nemohly činit 3 000 Kč měsíčně, jestliže jen měsíční příspěvek do fondu oprav byl vyšší. Stejně nevěrohodné jsou celkové náklady 3 000 Kč měsíčně, protože není možné, aby žalovaný kromě bydlení neměl žádné další náklady. V žádosti přitom nevedl a původní věřitelka to nijak neověřila, zda a nakolik mu na živobytí přispívá jiný člověk. Věřitelka navíc nezjišťovala, zda s někým (kromě tvrzených rodičů) žalovaný sdílí domácnost, jaké jsou sociální poměry tohoto člověka a pokud žalovaný společně hospodaří s rodiči, jak se vzájemně dělí o jednotlivé náklady. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 číslo ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014 číslo ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 28 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení teprve v předžalobní výzvě odeslané dne 18. 12. 2020, přičemž je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání, zde tedy 21. 12. 2020, tedy dříve než 2. 1. 2021, dokdy měl žalovaný žalobkyni zaplatit podle předžalobní výzvy. Protože 2. 1. 2021 byla sobota, byla pohledávka splatná v pondělí 4. 1. 2021 Lhůta do 2. 1. 2021 odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 4. 1. 2021 a že od 5. 1. 2021 byl žalovaný v prodlení. Žalobkyně žalovanému poskytla 28 000 Kč, žalovaný splatil 6 520 Kč, takže rozdíl ve výši 21 480 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění nařízení č. 184/2019 Sb.). Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši.
6. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl, protože úrok z prodlení žalobkyně požadovala ve vyšší než přípustné výši a ostatní platby plynuly ze smlouvy, která však byla absolutně neplatná.
7. Výrok III. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění zákona č. 182/2018 Sb. (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 543,50 Kč jako rozdíl mezi částkou 2 719,50 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. b) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 2 176 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a)), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a)) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j)). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p.
8. Výrok IV. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná, konkrétně na méně než 50 %, pročež by byla povinna zaplatit příslušné procento nákladů žalovanému, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Nesplní-li žalovaný či žalobkyně řádně a včas povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.