Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 45/2021-46
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem titul Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 65 633,38 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40 000 Kč za dobu od 1. 9. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Soud částečně zamítá žalobu co do částky 25 633,38 Kč a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 17 285 Kč za dobu od 1. 9. 2020 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 991 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky titul. jméno příjmení, evidenční číslo ČAK: číslo.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40 000 Kč za dobu od 1. 9. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Soud částečně zamítá žalobu co do částky 25 633,38 Kč a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 17 285 Kč za dobu od 1. 9. 2020 do zaplacení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 991 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky [titul]. [jméno] [příjmení], evidenční číslo ČAK: [číslo].
1. Žalobkyně se proti žalovanému žalobou podanou dne 1. 9. 2020 domáhala částky specifikované výroky I. a II. Žalobu zdůvodnila tím, že s žalovaným dne 30. 10. 2019 uzavřela smlouvu o zápůjčce číslo jejíž součástí jsou rovněž Obchodní podmínky, se kterými byl žalovaný seznámen a které akceptoval dne 30. 10. 2019. Na základě podepsané smlouvy o zápůjčce byla žalobcem žalovanému dne 4. 11. 2019 vyplacena zápůjčka ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou celkovou částku ve výši 125 214,00 Kč, tedy vrátit zapůjčenou jistinu zápůjčky a zaplatit celkové náklady zápůjčky, tj. obchodní úrok ve výši 58 214 Kč a administrativní poplatek ve výši 27 000 Kč, celkem 125 214 Kč, a to v 53 měsíčních splátkách po 2 319,00 Kč a poslední ve výši 2 307 Kč. Splatnost první splátky byla dohodnuta dnem 15. 12. 2019. Žalovaný však na platby dle předmětné smlouvy o zápůjčce neuhradil ničeho a je tak v prodlení s hrazením svých závazků vyplývajících ze smlouvy o zápůjčce. Žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet zápůjčku nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a nahlédnutím do centrální evidence exekucí, prokazující, že žalovaný nebyl veden v insolvenčním rejstříku ani v evidenci exekucí a dále především z informací získaných od žalovaného, a to předložením výpisu z účtu žalovaného aktuálního před uzavřením smlouvy o konkrétní půjčce, ze kterého mimo jiné vyplývá pravidelný měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání až ve výši minimálně 18 000 Kč čistého. Žalobce také provedl lustraci dokladu předloženého žalovaným v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky. K prokázání příjmů navíc předložil žalobce žalovanému formulář příjmů a výdajů k žádosti o spotřebitelský úvěr.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona číslo Sb., dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.
3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 30. 10. 2019 žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru číslo v níž se mu zavázala poskytnout úvěr 40 000 Kč (smlouva o úvěru), což dne 4. 11. 2019 učinila (výpis z účtu žalobkyně). V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že má mzdu 18 000 Kč měsíčně čistého, průměrné měsíční výdaje má 4 000 Kč, pravidelně splácí půjčky částkou 2 787 Kč měsíčně, druh bydlení uvedl„ ostatní“ a že má jednu vyživovanou osobu (formulář příjmů a výdajů). Žalobkyně ověřila, že se žalovaný neúčastní insolvenčního řízení, není veden v Centrální evidenci exekucí ani nemá občanský průkaz evidován jako neplatný (elektronický výpis informací, kopie občanského průkazu). V srpnu 2019 jho čistá měsíční mzda ve právnická osoba železárny činila 16 180 Kč (výplatní páska). Jeho bankovní účet se prakticky permanentně nacházel v minusu a jeho měsíční výdaje byly vyšší, než 4 000 Kč (výpisy z účtu žalovaného). Před poskytnutím úvěru žalovaný svou žádost zdůvodnil i tím, že chce úvěr použít i na splácení stávajících závazků (mailová komunikace mezi žalobkyní a žalovaným). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení předžalobní výzvou odeslanou dne 20. 7. 2020, v níž mu poskytla lhůtu k zaplacení do 10. 8. 2020 (předžalobní výzva s podacím lístkem). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, věrohodné a pro výsledek řízení závažné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních provedených důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení. Výpis z firemního softwaru žalobkyně, který zmínil její zástupce na jednání, soud nevyžádal, protože sám uvedl, že tento výpis čerpal ze dvou informačních zdrojů v podobě tvrzení žalovaného a obchodní činnosti žalobkyně. Vzhledem k níže rozvedené judikatuře je ovšem jasné, že by takové zdroje nemohly být dostatečně spolehlivé pro prověření úvěruschopnosti v kvalitě vyžadované zákonem a judikaturou. Proto nebyly splněny podmínky pro poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Navíc tento důkaz žalobkyně označila až na jednání, přestože tak měla správně učinit již v žalobě či v reakci na výzvu soudu, v níž soud výslovně uvedl, že jednání nebude odročovat. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.
4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 30. 10. 2019 žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru číslo v níž se mu zavázala poskytnout úvěr 40 000 Kč, což dne 4. 11. 2019 učinila. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že má mzdu 18 000 Kč měsíčně čistého, průměrné měsíční výdaje má 4 000 Kč, pravidelně splácí půjčky částkou 2 787 Kč měsíčně, druh bydlení uvedl„ ostatní“ a že má jednu vyživovanou osobu. Žalobkyně ověřila, že se žalovaný neúčastní insolvenčního řízení, není veden v Centrální evidenci exekucí ani nemá občanský průkaz evidován jako neplatný. V srpnu 2019 jho čistá měsíční mzda ve právnická osoba železárny činila 16 180 Kč. Jeho bankovní účet se prakticky permanentně nacházel v minusu a jeho měsíční výdaje byly vyšší, než 4 000 Kč. Před poskytnutím úvěru žalovaný svou žádost zdůvodnil i tím, že chce úvěr použít i na splácení stávajících závazků
5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v prvním účinném znění, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění zákona č. 307/2018 Sb., dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými poplatky. Podle názoru soudu však žalobkyně nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné. Žalobkyně ani netvrdila, že by zkoumala, zda žalovaný s někým sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka a jaké má tento člověk životní náklady. Údaj o čisté mzdě žalovaného za pouhý měsíc navíc mohl podle názoru soudu stěží poskytnout reprezentativní informaci o výši a stabilitě jeho mzdy. Z účtu žalovaného vyplynulo, že byl většinu času v minusu a že měsíční životní náklady žalovaného jsou vyšší, než 4 000 Kč, které sám uvedl. Neuvedl, jaké náklady na vyživovanou osobu má a jaké má náklady bydlení, přičemž je pravděpodobné, že kdyby bydlel v pronajatém bytě, pak by jen náklady bydlení byly nepochybně vyšší, než 4 000 Kč měsíčně. To, že neměl dluh ve fázi exekuce či insolvence navíc neznamená, že neměl dluhy jiné. K těm se ostatně sám přihlásil. Za těchto okolností tak měla žalobkyně nahlédnout do systémů BRKI či NRKI, což ani netvrdila. Z těchto důvodů soud nepokládal posouzení úvěruschopnosti za řádné. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčka neměla být poskytnuta, pročež je smlouva o zápůjčce neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 číslo ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014 číslo ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 40 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení předžalobní výzvou. Pohledávka na bezdůvodném obohacení se tak stala splatnou (§ 1958 odst. 2 o. z.) a žalovaný se ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění nařízení č. 184/2019 Sb.). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Soud výrokem I. při vázanosti žalobou přiznal žalobkyni jistinu a požadovaný úrok z prodlení. Výrokem II. pak ve zbytku žalobu zamítl.
6. Výrok III. odpovídá ustanovení § § 137 odst. 1, odst. 2, 142a odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná. Žalovala na zaplacení částky 65 633,38 Kč s příslušenstvím, soud jí přiznal částku 40 000 Kč s příslušenstvím, tedy 61 %. příjmení procesní úspěch žalobkyně tedy činí 22 % Náklady sestávají ze soudního poplatku 2 626 Kč podle Položky 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění zákona č. 182/2018 Sb. a z nákladů vyčíslených v následující tabulce podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále„ a. t.“). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby až do žaloby včetně soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. a. t. částkou 3 180 Kč z tarifní hodnoty 51 007,95 Kč, tedy po odečtení řádných úroků, úroků z prodlení a nákladů uplatnění pohledávky, k nimž se jako k příslušenství pohledávky nepřihlíží (§ 8 odst. 1 druhá věta a. t.). Další složkou nákladů je náhrada za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře substituta zástupkyně žalobkyně k soudu a zpět v délce 20 započatých půlhodin po 100 Kč, celkově tedy 2 000 Kč, poněvadž podle aplikace google maps je možno při zohlednění běžných dopravních komplikací přiznat požadovaných 20 půlhodin (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.). Dále cestovné 4 417, 4464 Kč při ujeté vzdálenosti 739 km, kombinované spotřebě 5,80 l číslo km, vyhláškové ceně motorové nafty 27,20 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 4,40 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř., § 13 odst. 1 a. t., § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 589/2020 Sb.). Protože je advokátka žalobkyně plátkyní DPH, připočítal soud k nákladům též 4 270, 863744 Kč jako náhradu za DPH (§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.). Celkové náklady tedy činí 27 234 Kč, 22 % pak 5 991 Kč. Žalovaný má povinnost nahradit náklady řízení sice vůči žalobkyni, ale danou částku musí zaplatit advokátce jako jeho zástupkyni (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
úkon právní služby; ustanovení a. t.; mimosmluvní odměna; náhrada hotových výdajů; náhrada za DPH
převzetí a příprava zastoupení; § 11 odst. 1 písm. a); 3 180 Kč; 300 Kč;
předžalobní upomínka; § 11 odst. 1 písm. d); 3 180 Kč; 300 Kč;
žaloba; § 11 odst. 1 písm. d); 3 180 Kč; 300 Kč;
účast na jednání; § 11 odst. 1 písm. h); 3 180 Kč; Kč;
7. Lhůty k zaplacení soud ve výrocích I. a III. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiným lhůtám.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.