Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
16 C 88/2021-26
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem titul Davidem Mařádkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 8 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Soud zamítá žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 8 000 Kč od 10. 11. 2018 do zaplacení ve výši 9 %.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Soud zamítá žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 8 000 Kč od 10. 11. 2018 do zaplacení ve výši 9 %. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částky specifikované výrokem I. jako postoupené pohledávky z nesplaceného úvěru včetně příslušenství, poskytnutého žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba (dále„ původní věřitelka“), na základě smlouvy o úvěru číslo ze dne 10. 10. 2018. Původní věřitelka před poskytnutím úvěru ověřila úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v kartě klienta.
2. Soud založil rozsudek především na tomto skutkovém stavu. Původní věřitelka s žalovaným dne 10. 10. 2018 uzavřela smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 8 000 Kč převodem na jeho bankovní účet. Před poskytnutím úvěru posoudila jeho úvěruschopnost, aniž by ověřila, jak dlouho působí u svého zaměstnavatele a zda se nenachází ve zkušební či výpovědní době, zda má jiné dluhy a jaké konkrétní pravidelné životní výdaje vynakládá. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z nějž by vyplynulo, že by kterákoli výzva k zaplacení žalované částky došla do dispoziční sféry žalovaného, ať už v podobě důkazu o dojití, nebo alespoň odeslání, přestože ji soud v rámci přípravy jednání výslovně vyzval, aby předložila důkaz o odeslání předžalobní výzvy a poučil ji, že pokud výzvu nesplní, na jednání ji poučí podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění zákona číslo Sb. (dále„ o. s. ř. “) a bude očekávat její neprodlenou reakci s tím, že jednání neodročí. Skutková zjištění z ostatních důkazů nebyla vzhledem k níže podané právní kvalifikaci právně relevantní pro výsledek řízení.
3. Žalobkyně v reakci na výše zmíněné korespondenční poučení uvedla, že se omlouvá z jednání, že skutkový stav byl jasně prokázán a že pokud soud potřebuje doložit důkazy či objasnit skutková tvrzení, doloží je žalobkyně písemně. Soud takové doplnění považoval za nutné a žalobkyni vyzval, ta nicméně na jeho výzvu nereagovala. Proto nařídil jednání, k němuž se žalobkyně ani její zástupce nedostavili, čímž se připravili o poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. Soud pak případ projednal v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 2 a 3 o. s. ř. o. s. ř. ) a s ohledem na fakt, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani důkazní ve vztahu ke splatnosti žalované pohledávky, žalobu zamítl. Na okraj soud podotýká, že nebyl povinen k výše uvedené korespondenční výzvě. Za obsah žaloby a kvalitu důkazů totiž odpovídá žalobkyně.
4. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ve znění zákona č. 111/2018 Sb. , dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění zákona č. 303/2017 Sb. , dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (3 písm. a) z. s. ú.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, poněvadž vůbec neověřila klíčové skutečnosti popsané v bodě 2. odůvodnění. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 číslo ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014 číslo ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 , a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 . A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 8 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.).
5. Ustanovení o bezdůvodném obohacení neobsahují pravidlo o splatnosti obohacení. Proto platí § 1 958 odst. 1 o. z., podle nějž,„ neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Výzva k plnění předvídaná tímto ustanovením je adresovaným právním jednáním, které musí dojít do dispoziční sféry žalovaného dlužníka tak, aby měl objektivní možnost se s výzvou seznámit. Žalobkyně však dojití neprokázala. Neunesla tudíž důkazní břemeno k tvrzení, že žalovaného právně účinným způsobem vyzvala k zaplacení. Pouhá výzva je totiž pouze důkazem o své existenci, nikoli o odeslání, tím méně o dojití žalovanému. Žalobkyní předložený dokument, který má zřejmě obsahovat SMS zprávy odeslané žalovanému, není v tomto směru věrohodným důkazem, protože postrádá jakýkoli autentizační prvek a není z něj zřejmě, jakých účastnických čísel ani jaké smlouvy se týká. Proto soud vyšel z negativní skutkové domněnky, že žalovaný adresně vyzván nebyl. Žalovaná pohledávka se tedy nestala splatnou, pročež soud žalobu zamítl.
6. Žalovaný měl v řízení plný úspěch, pročež by proti žalobkyni měl právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu mu však žádné nevznikly. Proto soud výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).