Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
19 C 33/2021-51
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní titul Terezou Pirklovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 5 617,40 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit částku 5 617,40 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 244,82 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 617,40 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení, smluvní úrok ve výši 645,23 Kč, smluvní úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 5 617,40 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit částku 5 617,40 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 244,82 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 617,40 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení, smluvní úrok ve výši 645,23 Kč, smluvní úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 5 617,40 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
1. Žalobkyně se obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 5 617,40 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne 17. 10. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 12 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit společně s úrokem ve výši 1 680 Kč, odměnou za administrativní činnosti ve výši 2 400 Kč a poplatkem za hotovostní týdenní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, tj. celkem se zavázala vrátit částku 20 800 Kč. To vše se zavázala žalovaná splácet v 58 týdenních splátkách po 360 Kč, přičemž splatnost poslední splátky nastala dnem 27. 11. 2018. Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 17 220 Kč (13 220 Kč před postoupením pohledávky, 4 000 Kč po postoupení pohledávky).
2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.
3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a nešlo o věc vyjmenovanou v ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “), vyzval soud žalovanou podle § 115a o.s.ř. o.s.ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoli jí předmětné usnesení bylo doručeno na adresu trvalého bydliště, žalobkyně s uvedeným postupem souhlasila již ve svém žalobním návrhu. Soud proto ve věci nenařídil jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:
5. Žalovaná uzavřela dne 17. 10. 2017 s právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba (též známá jako„ anonymizováno“) úvěrovou smlouvu, na jejímž základě vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 12 000 Kč. Žalovaná se uvedenou částku zavázala splatit společně s úrokem 1 680 Kč, poplatkem 2 400 Kč a hotovostním inkasem ve výši 4 800 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 360 Kč Celkem se tedy žalovaná zavázala uhradit 20 880 Kč, přičemž RPSN dle smlouvy činilo 195 % /viz smlouva na č.l. 23 Žalovaná v žádosti o úvěr v rámci zkoumání úvěruschopnosti uvedla, že je zaměstnána u právnická osoba anonymizována čtyři slova, IČO, kde dosahuje čistého příjmu 11 370 Kč. Dále uvedla, že bydlí u rodičů, a tedy její výdaje na bydlení činí pouze 2 000 Kč. Dále uvedla, že ostatní její náklady na telefon, jídlo, léky, dopravu a oblečení činí 4 000 Kč /viz žádost o úvěr na č.l. 20 Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni /viz smlouva o postoupení pohledávek na č.l. 28 a seznam postoupených pohledávek na č.l. 17 O postoupení pohledávky byla žalovaná informována dopisem od právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 29. 11. 2019 /viz dopis na č.l. 25, který byl odeslán žalované dne 13. 12. 2019 /viz podací lístek na č.l. 26 Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu dopisem ze dne 7. 5. 2020 /viz předžalobní upomínka na č.l. 22, který byl odeslán téhož dne /viz podací lístek na č.l. 27 Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 17 220 Kč /viz nesporované tvrzení žalobkyně/.
6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti, zejména podle následujících ustanovení:
7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Dle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
10. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
11. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.
12. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Soud uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalované zkoumala a vyhodnotila řádně, když soud nepovažuje za nijak nevěrohodné prohlášení žalované, které v době sjednání úvěru bylo 24 let, že bydlí u rodičů, kterým přispívá částkou 2 000 Kč měsíčně a že dosahuje výdělku 11 370 Kč. S ohledem na to, že žalovaná je mladá žena, v produktivním věku, u které lze předpokládat, že je snadno zaměstnatelná, bylo zcela jistě v jejich silách úvěr ve výši 12 000 Kč splatit. Soud tedy vyhodnotil smlouvu o úvěru jakožto celek za platnou.
13. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč vrátit v 58 týdenních splátkách společně s celkovými náklady ve výši 8 800 Kč. Byť právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že se uvedená celková částka skládá z úroku ve výši 1 680 Kč, úplaty za poskytnutí úvěru ve výši 2 400 Kč a hotovostního inkasa ve výši 4 800 Kč, je zřejmé, že svou povahou jsou veškeré uvedené částky skryté úroky. Úrok je úplata za poskytnutí úvěru, která má v sobě z povahy věci zahrnovat i veškeré ostatní náklady, stejně jako cena za zboží v obchodě obsahuje všechny náklady na výrobu, distribuci, prodej i zisk. Současná praxe úvěrových institucí, které rozdělují částky, jež má spotřebitel celkem zaplatit do různých kategorií, je pouhá snaha skrýt skutečnou výši ceny za poskytnutí úvěru (tj. úroku). Soud proto částku ve výši 8 800 Kč posoudil jako celkový úrok. Takto sjednané celkové úroky představují 73 % z dlužné jistiny, RPSN činí 195 %, což soud považuje za zcela nemravné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik obec národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách obec národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v říjnu 2017 okolo 9 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok ve výši 195 % ročně byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru ve výši zhruba dvacetijednanásobku míry obvyklé v bankovním sektoru. Ujednání o úrocích soud shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z.
14. Ohledně zjištěné nemravnosti sjednaných smluvních úroků soud uvádí, že předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru číslo Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005 , že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústav y výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla být nemravná (ať již ve smyslu ust. § 580 či § 588 o. z.), avšak nemravnost by musela být zjištěna ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Zatímco v případě vyššího násobku ve vztahu mezi fyzickými osobami (a tím spíše ve vztahu podnikatele vůči spotřebiteli jakožto slabší straně) již sjednaná výše bude až na výjimky zjevně odporovat dobrým mravům, a tudíž bude absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ).
15. Soud nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ani ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. (podle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy), neboť v daném případě úroková sazba sjednána byla, avšak v takové výši, že byla sjednána absolutně neplatně. Věřitel je tak sankcionován za to, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). V takovém případě je zcela vyvážené, že kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a případných nároků z prodlení s jejím splácením (včetně případných smluvních pokut) mu žádný nárok na úplatu nevzniká. U spotřebitelské smlouvy není důvod nahrazovat lichvářské nároky obvyklou výší, jinak by totiž žalobkyně nebyla nijak motivována od uvedené predátorské praktiky upustit (a poskytovat úvěry s úplatou, která popsané limity nepřekračuje) a došlo by naopak k eliminaci odrazujícího účinku akcentovaného judikaturou Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech. Nejde přitom o nepřiměřenou jednostrannou ochranu dlužníka. Je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, nemá před uzavřením smlouvy na rozdíl od poskytovatele úvěru znalost oboru, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu apod. Právě proto má soud tuto nerovnováhu účinně vyvážit. Také Ústavní soud považuje za„ neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a zejména III. ÚS 4084/12 , kde RPSN činila 115,32 %).
16. Jelikož žalovaná uhradila celkem 17 220 Kč a tedy splatila zcela svůj dluh ve výši 12 000 Kč, když veškeré úroky a poplatky byly shledány za neplatně sjednané, soud žalobu zcela zamítl.
17. Pro úplnost je třeba uvést, že rozhodnutí je zcela v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 , ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o.s.ř. o.s.ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobce svůj nárok prokazuje. V daném případě byl skutkový stav postaven najisto. Žalobní návrh není částečně zamítán z toho důvodu, že by skutkový stav nebyl žalobkyní prokázán, nýbrž výhradně proto, že uplatňovaný nárok na základě žalobkyní prokázaného skutkového stavu je právně hodnocen jako nedůvodný.
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, zcela úspěšné žalované nepřiznal žádnou náhradu nákladů řízení, jelikož jí žádné nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).