Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 303/2020-55
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 8 528,09 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 528,09 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 748,19 Kč od 9. 6. 2019 do 2. 9. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 994,01 Kč od 3. 9. 2020 do 30. 9. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 994,01 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 528,09 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 748,19 Kč od 9. 6. 2019 do 2. 9. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 994,01 Kč od 3. 9. 2020 do 30. 9. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 994,01 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 8 528,09 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně právnická osoba anonymizována dvě slova se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na základě níž bylo žalovanému umožněno čerpat finanční prostředky až do maximální výše 150 000 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů uvedených žalovaným v žádosti o revolvingový úvěr. Zdůraznila, že pokud by žalovaný své výdaje zatajil, případně je uvedl v nižší výši, jednal by nepoctivě a za této situace by nebylo možno dospět k závěru o neplatnosti smlouvy z důvodu nesplnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného, jelikož by tak byla přiznána právní ochrana nepoctivému jednání žalovaného. Žalovaný přitom výslovně stvrdil, že uvedl úplné, přesné a pravdivé údaje potřebné k posouzení jeho úvěruschopnosti. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019, v němž dospěl Nejvyšší soud k závěru, že po úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou a že to byl právě obviněný (žadatel o úvěr), který zatajil rozhodné skutečnosti týkající se jeho majetkových poměrů za účelem získání úvěrů, které by jinak nezískal. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl lustraci žalovaného v registrech dlužníků BRKI a SOLUS. Konečně žalobkyně namítala, že i kdyby soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného nedostál, jednalo by se pouze o neplatnost relativní, které by se musel dovolat sám žalovaný. Jelikož žalovaný vyčerpané finanční prostředky řádně nesplácel, právní předchůdce žalobkyně od uzavřené smlouvy odstoupil. Celkově pak žalovaný za dobu trvání smlouvy čerpal finanční prostředky v celkové výši 37 582,67 Kč a uhradil právnímu předchůdci žalobkyně celkovou částku 49 364 Kč, která byla co do výše 30 690,28 Kč započtena na jistinu, co do výše 10 824,94 Kč byla započtena na úroky, co do výše 4 700 Kč byla započtena na poplatky, co do výše 1 886,25 Kč byla započtena na poplatky za pojištění a co do výše 1 262,53 Kč byla započtena na pokuty. Žalovanému tak vůči právnímu předchůdci žalobkyně vznikl dluh ve výši 8 067,72 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 6 748,19 Kč (na této jistině pak právní předchůdce žalobkyně vyčíslil o 144,20 Kč méně, než mohl), z dlužných úroků ve výši 551,23 Kč, z dlužných poplatků ve výši 600 Kč, z dlužného poplatku za pojištění ve výši 119,80 Kč a z dlužných pokut ve výši 48,50 Kč. Pohledávka za žalovaným vzniklá z titulu předmětné smlouvy byla následně postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 17. 4. 2019. Žalobkyně poté se žalovaným uzavřela„ dohodu o podmínkách, za kterých nebude pohledávka vymáhána v nalézacím a exekučním řízení“, v rámci níž žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobkyni v celkové výši 8 174,79 Kč (kromě výše uvedených částek byly součástí ještě zákonné úroky z prodlení ve výši 107,07 Kč). V této dohodě se žalovaný zavázal splatit žalobkyni dlužnou částku v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 2 000 Kč s tím, že pro případ nehrazení byla sjednána ztráta výhody splátek a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Žalovaný splátky dle uzavřené dohody řádně nesplácel, přičemž uhradil pouze částku v celkové výši 1 754,18 Kč (konkrétně dne 2. 9. 2020 uhradil částku 754,18 Kč a dne 30. 9. 2020 uhradil částku 1 000 Kč) a zůstal tak žalobkyni dlužen po započtení částečných úhrad částku 6 346,32 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení smluvní pokuty za období od 21. 12. 2019 do 25. 11. 2020 ve výši 2 181,77 Kč a zákonného úroku z prodlení vždy z aktuální neuhrazené částky do data částečné úhrady až do zaplacení. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizována dvě slova byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru číslo na základě níž bylo žalovanému umožněno čerpat od právního předchůdce žalobkyně finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 150 000 Kč, které se zavázal splácet společně s úrokem ve výši 22,68 % ročně, poplatkem za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč měsíčně a poplatkem za pojištění ve výši 4,99 % z měsíční splátky úvěru v pravidelných měsíčních splátkách ve výši minimálně 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč. V této smlouvě pak žalovaný uvedl, že působí jako OSVČ, přičemž jeho čistý měsíční příjem činí asi 30 000 Kč. Dále uvedl, že bydlí u rodičů a že jeho náklady spojené s bydlením činí 3 000 Kč měsíčně. Dle doložených výpisů z registrů NRKI, BRKI a SOLUS neměl žalovaný v době poskytnutí úvěru nesplacené závazky vůči subjektům odlišným od právního předchůdce žalobkyně. Od této úvěrové smlouvy právní předchůdce žalobkyně následně odstoupil z důvodu prodlení žalovaného se splácením úvěru, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 21. 2. 2019. Z doloženého výpisu z účtu je pak zřejmý průběh čerpání finančních prostředků ze strany žalovaného a to, jakým způsobem žalovaný tyto finanční prostředky splácel. Dle tohoto výpisu pak žalovaný zůstal právnímu předchůdci žalobkyně ke dni ukončení smlouvy dlužen částku 8 067,72 Kč, z níž 551,23 Kč činily úroky, 600 Kč činily poplatky, 119,80 Kč činily poplatky za pojištění a 48,50 Kč činila pokuta.
1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, kdy žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem právního předchůdce žalobkyně ze dne 17. 4. 2019 a rovněž dopisem žalobkyně ze dne 17. 4. 2019.
1. Dne datum byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena dohoda, v rámci níž žalovaný uznal co do důvodu a výše svůj závazek vůči žalobkyni vzniklý z titulu výše uvedené smlouvy v celkově výši 8 174,79 Kč sestávající konkrétně z dlužné jistiny ve výši 6 748,19 Kč, z úroku ve výši 551,23 Kč, úroku z prodlení ve výši 32,78 Kč a smluvních pokut ve výši 842,59 Kč a zavázal se tuto částku splácet v měsíčních splátkách v minimální výši 2 000 Kč s tím, že pokud byť v jediném případě neprovede úhradu dohodnuté měsíční splátky, bude žalobkyně oprávněna přistoupit k vymáhání celé pohledávky v soudním řízení.
1. K úhradě dlužné částky byl žalovaný před podáním žaloby vyzván předžalobní upomínkou ze dne 19. 8. 2020, z níž plyne, že žalovaný porušil sjednanou dohodu a splátky řádně nehradil.
1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
1. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“
1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
1. Soud se domnívá, že právní předchůdce žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil, a to z důvodu, že v rozporu s výše uvedenými závěry vycházel při zjišťování příjmů a výdajů žalovaného pouze z ničím nepodložených údajů uvedených žalovaným při žádosti o úvěr. Za situace, kdy měl žalovaný v době poskytnutí úvěru působit jako osoba samostatně výdělečně činná, mohl po něm právní předchůdce žalobkyně požadovat za účelem prověření tvrzených příjmů z podnikání kupříkladu předložení posledního daňového přiznání. Jestliže měl žalovaný v době poskytnutí úvěru bydlet u rodičů, bylo dle názoru soudu povinností právního předchůdce žalobkyně tuto skutečnost ověřit kupříkladu prostřednictvím čestného prohlášení rodičů žalovaného o tom, že s nimi žalovaný bydlí a jakou částkou jim případně přispívá na domácnost. Za účelem zjištění dalších případných pravidelných výdajů mohl právní předchůdce žalobkyně po žalovaném požadovat kupříkladu výpis z účtu, na němž by byly tyto výdaje viditelné. Nic z výše uvedeného však právní předchůdce žalobkyně po žalovaném zjevně nepožadoval.
1. Dále je třeba zmínit, že povinnost zkoumat úvěruschopnost žadatele je veřejnoprávní povinností a je nezávislá na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Právní předchůdce žalobkyně se tedy nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. V tomto směru nic nemění ani názor vyslovený Nejvyšším soudem v žalobkyní odkazovaném rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 238/2019 , neboť není pro posouzení obsahu povinnosti právního předchůdce žalobkyně vyplývající pro ni z § 9 zákona o spotřebitelském úvěru (na rozdíl od výše citovaných rozhodnutí Soudní dvora Evropské unie a Nejvyššího soudu) přiléhavý. V označeném trestním rozhodnutí Nejvyšší soud primárně posuzoval naplnění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu, kterého se obžalovaný dopustil uvedením nepravdivých informací, zatímco výše citovaná judikatura výslovně interpretuje a upřesňuje povinnost poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele a soud nevidí důvod, proč by se měl od této judikatury odklonit a posuzovat postup právního předchůdce žalobkyně jiným (nižším) standardem péče než činí právě tato rozhodnutí.
1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
1. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku . Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku :„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku :„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
1. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 37 582,67 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
1. Žalovaný z titulu předmětné smlouvy již uhradil celkovou částku 51 118,18 Kč a přeplatil tak poskytnutou jistinu. Soud proto žalobu v plném rozsahu jako nedůvodnou zamítnul.
1. Závěrem je třeba ještě pro úplnost dodat, že výsledek sporu nemůže ovlivnit skutečnost, že žalovaný svůj dluh vůči žalobkyni co do výše 8 174,79 Kč uznal ve smyslu § 2053 občanského zákoníku , který zní:„ Uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.“ Jedním z účinků uznání dluhu je vznik vyvratitelné právní domněnky o existenci dluhu v době jeho uznání a přesun důkazního břemene na dlužníka, který musí v případě sporu prokázat, že dluh, jehož zaplacení se po něm věřitel domáhá, neexistuje. To však nic nemění na tom, že je soud povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda byla před uzavřením smlouvy řádně prověřována úvěruschopnost žalovaného a zda smlouva není smlouva absolutně neplatná z důvodu porušení této povinnosti ze strany právního předchůdce žalobkyně. Institut uznání dluhu je nutno dle názoru soudu chápat tím způsobem, že se jedná o uznání dluhu po stránce skutkové bez ohledu na jeho právní posouzení. Jednoduše řečeno, pokud by dlužník kupříkladu tvrdil, že s věřitelem nikdy nejednal, žádnou smlouvu s ním neuzavřel a žádné finanční prostředky mu ze strany věřitele nebyly poskytnuty, musel by tato svá tvrzení prokázat. K témuž závěru prakticky dospěl rovněž Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 33 Odo 493/2005 ze dne 28. 2. 2007, v němž konstatoval, že skutečnost, že smlouva o půjčce byla nakonec shledána neplatnou, nic nemění na tom, že bylo písemně uznáno právo věřitelky na vrácení poskytnuté částky (zde z titulu bezdůvodného obohacení). V projednávané věci uznání dluhu nemůže být relevantní, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy byl žalovaný povinen žalobkyni vrátit pouze poskytnutou jistinu, což se také stalo, neboť není sporu o tom, že žalovaný poskytnutou jistinu přeplatil. Jiné závazky (než k vrácení skutečně poskytnuté částky) žalovanému z neplatné úvěrové smlouvy vzniknout nemohly a nemohly tedy ani být platně ze strany žalovaného uznány.
1. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. měl žalovaný, který byl v řízení plně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).