Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 286/2020-33
Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Dagmar Brachovou jako samosoudkyní ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného,
o zaplacení 43 700 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30.000,00 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 30.000,00 Kč ve výši 8,05 % ročně od 21.12.2016 do zaplaceni, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba co do částky 13.700,00 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 13.700,00 Kč ve výši 8,05 % ročně 21.12.2016 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30.000,00 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 30.000,00 Kč ve výši 8,05 % ročně od 21.12.2016 do zaplaceni, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba co do částky 13.700,00 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 13.700,00 Kč ve výši 8,05 % ročně 21.12.2016 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
Žalobkyně se na žalovaném svou žalobou (návrhem na vydání EPR) domáhá zaplacení částky 403.700,00 Kč a nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba se sídlem adresa
obec a číslo dne 22.8.2016 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 30.000,00 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 21.12.2016. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 30.000,00 Kč a dále z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 13.700,00 Kč, který byl splatný dne 21.12.2016. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky webová adresa, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, z nichž některé jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a poté následovalo ověření správnosti kontaktu uvedených žalovaným dle instrukcí zaslaných žalovanému emailem. Žalovaný také odsouhlasil ve webovém rozhraní věřitele návrh smlouvy o všeobecných podmínkách poskytnutí úvěru. Po této registraci a následných kontrolních úkonech byl žalované zřízen jeho uživatelský účet s jedinečným přístupovým jménem a heslem. Tím byla registrace dokončena a žalovanému vzniklo právo žádat o poskytnutí konkrétního úvěru přes uživatelský účet žalovaného na webovém rozhraní věřitele. Smlouva o úvěru byla sjednána elektronicky, když její text včetně všeobecných podmínek žalovaný na svém uživatelském účtu ve webové službě věřitele odsouhlasil (v opačném případě by úvěr nemohl být poskytnut). K uživatelskému účtu měla pomocí vlastního hesla přístup jen žalovaný. Úvěr byl převeden z bankovního účtu na bankovní účet žalovaného č. bankovní účet. Věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu číslo. Předchůdci žalobkyně tak vznikla pohledávka, kterou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14.8.2019 převedl na žalobkyni. Žalovaný však žalobkyni ani přes předžalobní upomínku ničeho neuhradil.
Soud ve věci vydal dne 8.6.2020 elektronický platební rozkaz, který se žalovanému nepodařilo doručit, proto jej soud dne 26.8.2020 zrušil.
K jednání, které se ve věci konalo dne 27.1.2021, se žalovaný nedostavil, ačkoliv byla předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) o.s.ř. , neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádal soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu.
Z listin y označené smlouva o úvěru na splátky číslo vyplývá, že byla vyhotovena listin listina — smlouva, jejímiž účastníky jsou předchůdce žalobkyně a žalovaný, předmětem úvěru je částka 30.000,00 Kč, když poplatek za sjednání úvěru činí 13.700,00 Kč. Z listin y označené bankovní účet vyplývá, že žalovanému byla dne 22.8.2016 poukázána částka 30.000,00 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14.8.2018 převedla předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Oznámením o postoupením pohledávek ze dne 21.10.2019 sdělila předchůdkyně žalobkyně postoupení pohledávky na žalobkyni žalovanému. Předžalobní upomínkou ze dne 21.10.2019 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník , dále jen o.z.) se tímto pakoněm řídí práva a povinnosti vyniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho pohádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, (ve znění účinném k době uzavření smlouvy o úvěru), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umocňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, je spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
Podle § 588 o. z., věta první, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému ty dat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním žitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu:
Nejprve se soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.
V projednávané věci žalobkyně netvrdí ani neprokazuje, že by předchůdce žalobkyně jako věřitel s odbornou péčí posuzoval schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr. Žalobkyně soudu nepředložila žádný dokument, ze kterého by vyplývalo, že byly předchůdcem žalobkyně zjišťovány a ověřovány majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, zaměstnání, počet členů domácnosti, zda byl veden v registru dlužníků bank apod. Resp. že byly údaje sdělené dlužníkem jakkoli ověřovány.
Předchůdce žalobkyně coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebitel v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele — žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.
Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, jemuž zákon ukládá v odst. 3 cit. ustanovení povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“. Tato povinnost však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.
Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23.4.2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že: “….pos úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.
Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o.s.ř. soudem poučena o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení ohledně ověření a zkoumání schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz. např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001 ), když jak vyplývá z ustálené judikatur) ’ Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 ), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř. , a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.
Současně má soud v řízené za prokázané, že předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 22.8.2016 částku 30.000,00 Kč. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor předchůdce žalobkyně ve výši poskytnutých finančních prostředků bezdůvodně obohatil, neboť předchůdce žalobkyně částku ve výši 30.000,00 Kč žalovanému poskytl bez právního důvodu. Soud uložil žalovanému, aby žalobkyni uhradila částku 30.000,00 Kč, a to i se zákonným rokem z prodlení. Úrok z prodlení vyplývá z ust. § 1970 o.z.
Protože má soud smlouvu o úvěru ze dne 22.8.2016 za absolutně neplatnou, tak veškeré žalobní nároky plynoucí z úvěrové smlouvy, tedy obchodní úrok, smluvní pokutu, poplatky, úrok z prodlení nad rámec soudem přiznaný, zamítl, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán.
Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu , soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu , měl- li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není soud vázán návrhem (§151 odst. 1 o.s.ř. ) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastník), je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 151 o.s.ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2000, sp. zn. 3 Cmo 243/99 , uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001 na str. 78 nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26.5.2010, sp. zn. II. ÚS 1103/10 , dostupné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz). Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu , soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu , měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Dle názoru Ústavního soudu prezentovaného v rozhodnutí III. ÚS 2985/14 , právo žalující strany domáhat se svého nároku u soudu a využít k tomu služeb advokáta nezbavují obecný soud povinnosti brát na zřetel všechny relevantní okolnosti pro posouzení výše účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání pohledávky, a že relevantní okolnosti je třeba vyhodnotit ústavně konformním způsobem, tedy racionálně a srozumitelně, s respektem k výkladu provedeným Ústavním soudem ohledně posuzování výše účelně vynaložených nákladů řízení.
Protože žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 37,7%, nepřiznal soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř. , když pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolám do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím soudu podepsaného. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.