Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2985/14

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 11. prosince 2014

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti Andrey Hronzové, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. května 2014 č. j. -67, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o stěžovatelčině povinnosti k náhradě nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. května 2014 č. j. -67 bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ve smyslu d.II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. května 2014 č. j. -67 se ruší.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 10. září 2014 návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen ""), jímž mělo být dle jejího tvrzení porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen "").

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ze spisu obecného soudu, který si Ústavní soud vyžádal pro účely posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, vyplývá, že rozsudkem pro zmeškání Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 3. dubna 2013 č. j. -25 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 1 016 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení v celkové výši 5 799,72 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku za jízdu v hromadné dopravě bez platného jízdního dokladu. Tento rozsudek byl posléze na základě , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "") zrušen z důvodu včasné a řádné omluvy stěžovatelky a okresní soud nařídil ve věci další jednání. Stěžovatelka poté požadovanou pohledávku zaplatila, pročež bylo usnesením okresního soudu ze dne 11. února 2014 č. j. -60 řízení zastaveno v části týkající se zaplacení částky 1 016 Kč, přičemž stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalující straně náhradu nákladů řízení ve výši 8 950,24 Kč. K závěru o povinnosti stěžovatelky uhradit náhradu nákladů řízení dospěl okresní soud na základě ustanovení , neboť k uhrazení požadované částky došlo až po podání žaloby, a žaloba tak byla podána důvodně. V souvislosti s určením výše náhrady nákladů řízení pak okresní soud postupoval podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání ke , který se však plně ztotožnil s vypočtením částky i s argumentací soudu okresního a odvolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka dle krajského soudu neuhradila částku bezodkladně, nýbrž řízení zbytečně protahovala, čímž náklady žalující strany vzrostly. Tvrzení, že by rozhodnutí okresního soudu bylo v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012

sp. zn.

(N 132/66 SbNU 61), odmítl s odkazem na odlišné skutkové okolnosti. Explicitně přitom odmítl, že by žalující stranou podaný návrh bylo možné charakterizovat jako tzv. formulářovou žalobu, neboť obsahuje konkrétní žalobní tvrzení.

II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření dalších účastníků řízení

3. Stěžovatelka napadla výše uvedené rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že bylo vydáno v rozporu s jejími ústavními právy vymezenými v ustálené judikatuře Ústavního soudu. Předně v něm stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y, neboť obecné soudy nezohlednily specifické okolnosti případu a při posuzování výše náhrady nákladů řízení postupovaly dle jejího názoru čistě formalisticky. Soudy se dle stěžovatelky vůbec nezajímaly o skutečnost, že žalující strana pouze účelově protahovala řízení ve snaze docílit přiznání co možná nejvyšší náhrady nákladů řízení. Náklady protistraně přiznané nelze posoudit jako účelně vynaložené, neboť se jednalo o formulářový typ žaloby, který z povahy věci představuje méně náročný právní úkon než podání "originální" civilní žaloby. Konečně obecné soudy také nevzaly v úvahu, že se jedná o bagatelní spor, a postupovaly tak v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Za důležité považuje stěžovatelka rovněž to, že k zaplacení částky nebyla před podáním žaloby vyzvána, ona sama se chtěla soudnímu řízení vyhnout a byla ochotna částku uhradit, pročež žalující stranu opakovaně vyzývala k mimosoudnímu vyřešení věci. Navíc je toho názoru, že žalující straně žádný nárok nevznikl, neboť nebylo prokázáno, že by v dopravním prostředku byla "pokutována" právě stěžovatelka. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření okresního a krajského soudu, přičemž oba obecné soudy v podstatě odkázaly na svá odůvodnění v jejich rozhodnutích.

5. K těmto vyjádřením pak na základě práva repliky stěžovatelka dodala, že obě vyjádření se nezabývají námitkami obsaženými v ústavní stížnosti a pouze bez dalšího odkazují na svá rozhodnutí. Z těchto důvodů proto odkázala na skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dospěl po zvážení všech výše uvedených skutečností k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

8. Posuzování ústavní konformity vyřešení otázky náhrady nákladů řízení úspěšného účastníka řízení zastoupeného advokátem představuje častý předmět činnosti Ústavního soudu. Ústavní soud tak v řadě svých rozhodnutí, na něž je možno plně odkázat, formuloval základní ústavněprávní limity pro činnost obecných soudů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012

sp. zn.

(viz výše), ze dne 29. 3. 2012

sp. zn.

(N 68/64 SbNU 767) nebo ze dne 15. 5. 2012

sp. zn.

(N 103/65 SbNU 423), všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Pro posuzovaný případ je třeba za jeden z nejdůležitějších závěrů považovat mnohokrát proklamovanou povinnost obecného soudu brát na zřetel všechny pro rozhodnutí o nákladech řízení relevantní okolnosti. Pokud by obecný soud nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu, které mohly mít vliv na výši účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání bagatelní pohledávky, porušil by svým postupem právo na spravedlivý proces zaručené y, a to tím spíše, pokud takové okolnosti neúspěšná strana namítala (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012

sp. zn.

). Relevantní okolnosti však nelze toliko slovně zohlednit, nýbrž je třeba je rovněž vyhodnotit ústavně konformním způsobem, tedy racionálně a srozumitelně.

9. Právě této povinnosti v napadeném rozhodnutí nedostál. Jeho závěru, že žalující stranou podaný návrh nelze hodnotit jako tzv. formulářovou žalobu, neboť obsahuje konkrétní žalobní tvrzení, nemůže Ústavní soud přisvědčit ani při maximální zdrženlivosti stran prosazování svého vlastního hodnocení dílčích skutečností posuzovaného řízení. Jak vyplývá ze spisového materiálu, lze z obsahu původního návrhu považovat, vedle osobních údajů stěžovatelky, za konkrétní žalobní tvrzení pouze uvedení linky hromadné dopravy, kterou stěžovatelka měla cestovat bez platného dokladu, datum, kdy se tak mělo stát, variabilní symbol tzv. hlášenky revizora a kopii tétoy. Všechny ostatní údaje a tvrzení lze považovat za obecně uplatnitelná ve všech obdobných sporech, kterých žalující strana musí jako provozovatel hromadné dopravy v krajském městě vést dlouhou řadu. Tak je v judikatuře Ústavního soudu chápána formulářová žaloba (srov. např. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012

sp. zn.

). Uvedený skutkový závěr krajského soudu lze proto považovat za tzv. extrémně rozporný s provedenými důkazy, neboť jej při žádné rozumné interpretaci nelze považovat za správný. Toto hodnocení je přitom v zásadě jediným konkrétním tvrzením, o něž opírá svůj závěr o účelnosti nákladů vynaložených žalující stranou za právní zastoupení. Zbytek odůvodnění představuje toliko argumentace obecnými právními principy, dle nichž "žalující má právo domáhat se svého nároku u soudu a využít k tomu služeb advokáta". Taková tvrzení nelze nijak zpochybnit, nejsou však bez dalšího dle Ústavního soudu jakkoliv relevantní pro posouzení účelnosti účastníkem vynaložených nákladů řízení. Kritérium účelnosti je přitom pro přiznání náhrady nákladů řízení zcela klíčové, přičemž Ústavní soud ve výše zmíněné ustálené judikatuře opakuje názor, že soudní vymáhání bagatelních pohledávek není možné brát jako v podstatě bezpracný způsob generování nepřiměřeného zisku, ať už společnostmi zabývajícími se skupováním pohledávek, či právními zástupci napojenými na společnosti, které se vymáháním bagatelních pohledávek zabývají v podstatě denně.

10. V posuzovaném případě byly náklady řízení žalující strany vyčísleny částkou 8 950,24 Kč, tedy částkou více než osmkrát větší než původní pohledávka, kterou tvoří finanční kompenzace za tzv. jízdu načerno. Už zmíněný poměr obou částek vyvolává určité pochybnosti o přiměřenosti přiznání takto vyčíslené náhrady nákladů řízení. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že nevěnoval posouzení účelnosti předmětných nákladů dostatečnou pozornost (mimo již uvedené administrativní náročnost řízení, volba advokáta se sídlem v Praze), pročež Ústavní soud považuje za nutné napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc k novému, důkladnému posouzení. Z ústavněprávního hlediska lze totiž zcela přisvědčit závěru, že stěžovatelka je v předmětném řízení bezpochyby stranou neúspěšnou a její předchozí procesní postup nesvědčí o jí tvrzené snaze vyhnout se soudnímu řízení "za každou cenu". bude muset posoudit, jakou částku lze jako náhradu nákladů řízení žalující straně spravedlivě přiznat s ohledem na rozsah procesní aktivity, ale i na skutkovou a právní náročnost celého sporu, z hlediska posouzení jak účelnosti, tak ale i přiměřenosti vynaložených nákladů, okolnosti doručení omluvenky (pobyt v porodnici), vydání později zrušeného rozsudku pro zmeškání a s ním spojeného plnění (viz sub 2), stejně jako na ústavní pravidlo respektování právního názoru Ústavního soudu ve smyslu y.

11. S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno stěžovatelčino základní ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu y, a proto podle ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci ( ).