Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
6 C 104/2024-126
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně
sídlem Adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Jméno advokáta
sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného
trvale bytem Adresa žalovaného
fakticky bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 277 614,51 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 219 264,51 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 219 264,51 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 586,74 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 58 350 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 082,45 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 58 350 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky 266 768,21 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 6 965,30 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19 599 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně tituly před jménem Anonymizováno tituly za jménem, advokáta.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 219 264,51 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 219 264,51 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 586,74 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 58 350 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 082,45 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 58 350 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky 266 768,21 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 6 965,30 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19 599 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , Anonymizováno, , tituly za jménem, , advokáta.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 277 614,51 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že mezi jejím právním předchůdcem, společností právnická osoba., IČO IČO (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným byla dne 3. 3. 2023 uzavřena smlouva o úvěru na úvěrovém účtu č. 7105657123/0800. Před jejím poskytnutím právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost žalovaného požadovaný úvěr splácet. Na základě smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému 250 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě jistiny částku i úrok 19,99 % ročně a poplatky za úkony související s poskytnutím a správou úvěru, příp. poplatky za pojištění, a to ve výši podle smlouvy a aktuálního sazebníku. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, za dobu od 3. 3. 2023 do 18. 9. 2023 uhradil celkem 30 735,49 Kč, poté již nehradil ničeho, a to ani přes několik písemných upomínek ze strany právního předchůdce žalobkyně. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 2. 2024 postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, a to ke dni 1. 3. 2024, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Po postoupení pohledávky již žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně se tedy žalobou domáhala částky 277 614,51 Kč sestávající z neuhrazeného zůstatku úvěru 266 768,21 Kč, připsaných neuhrazených úroků ve výši 6 965,30 Kč a poplatků ve výši 3 881 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 277 614,51 Kč v kapitalizované výši 6 669,19 Kč ke dni 1. 3. 2024 a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 277 614,51 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 19,99 % ročně z připsaných neuhrazených úroků z úvěru 6 965,30 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 19,99 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 266 768,21 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes předžalobní výzvu.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Podáním doručeným soudu dne 3. 10. 2024 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to ohledně úroku ve výši 4,99 % ročně z částky 266 768,21 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 4,99 % ročně z částky 6 965,30 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení. Zdejší soud v této části řízení zastavil usnesením ze dne 8. 10. 2024, č. j. 6 C 104/2024 -64.
4. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:
5. Ve smlouvě o úvěru (úvěrový účet č. 7105657123/0800) uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 3. 3. 2023 si smluvní strany sjednaly, že právní předchůdce žalobkyně poskytne žalovanému úvěr 250 000 Kč (z čehož 112 197 Kč bude použito na splacení jiného dluhu u právního předchůdce žalobkyně), který žalovaný splatí nejpozději do 12. 2. 2032, měsíční splátky budou činit 5 110 Kč, a to s úrokovou sazbou 19,99 % ročně, při řádném splácení a odpuštění splátek činí zvýhodněná úroková sazba 18,55 % ročně.
6. Z podkladů pro soudní řízení se podává, že žalovaný za dobu trvání smlouvy vrátil právnímu předchůdci žalobkyně částku 30 735,49 Kč.
7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 2. 2024, seznamu pohledávek, dohody o úplatě a potvrzení o zaplacení kupní ceny se podává, že právní předchůdce žalobkyně postoupil předmětnou pohledávku na žalobkyni, za což žalobkyně zaplatila sjednanou částku.
8. Dopisem ze dne 28. 11. 2023, dle poštovního podacího archu odeslaným dne 1. 12. 2023, právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu do 30. 12. 2023.
9. Dopisem ze dne 30. 12. 2023, dle poštovního podacího archu odeslaným dne 4. 1. 2024, právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému okamžitou splatnost celého dluhu.
10. Dopisem ze dne 13. 3. 2024, dle podacího lístku odeslaným téhož dne, právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávky na žalobkyni.
11. Dopis ze dne 29. 4. 2024, dle podacího lístku odeslaný téhož dne, představoval předžalobní výzvu žalovanému.
12. Z potvrzení o výši příjmů ze dne 3. 3. 2023 vyplývá, že žalovaný u svého zaměstnavatele od 14. 11. 2022 pracoval na pozici „řidič“. Pracovní smlouva byla sjednána na dobu určitou do 31. 10. 2023. Výše hrubé mzdy z pracovní smlouvy činí 17 900 Kč.
13. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl čistý měsíční příjem 17 900 Kč, výdaje ve výši 0 Kč. Žalovaný rovněž sdělil, že je svobodný a bydlí u rodičů, v současném zaměstnání je od 1. 11. 2022 do 31. 10. 2023. Žádá o produkt konsolidace, výše úvěru 20 000 Kč.
14. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období 1. 11. 2022 – 31. 3. 2023 vyplývá mnoho odchozích plateb, plateb kartou i výběrů hotovosti, žádné pravidelné výdaje žalovaného z nich ovšem neplynou.
15. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel smlouvu ze dne 3. 3. 2023, č. úvěrového účtu 7105657123/0800. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 250 000 Kč, z toho 112 197 Kč bylo použito na splacení jiného dluhu žalovaného u právního předchůdce žalobkyně. Žalovaný se zavázal tuto částku splácet spolu s různým příslušenstvím. Před uzavřením smlouvy žalovaný uvedl, že má čistý měsíční příjem 17 900 Kč, výdaje 0 Kč. Právní předchůdce žalobkyně měl k dispozici potvrzení zaměstnavatele, z něhož vyplýval hrubý měsíční příjem 17 900 Kč, a výpisy z běžného účtu žalovaného, z nichž se podávalo mnoho výdajů žalovaného (převody z účtu, výběry hotovosti, platby kartami). Žádné pravidelné výdaje žalovaného však nebylo možno vysledovat. Žalovaný v roce 2023 vrátil právnímu předchůdci žalobkyně částku celkem 30 735,49 Kč, poté již nezaplatil ničeho ani přes výzvy. První prokazatelně odeslaná výzva k plnění ze dne 28. 11. 2023 byla žalovanému odeslána dne 1. 12. 2023, žalovaný zde byl vyzván k zaplacení dluhu do 30. 12. 2023. Žalovaný však neplnil ničeho, a to ani přes další výzvy včetně předžalobní upomínky. S účinností od 1. 3. 2024 byla pohledávka postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, o čemž právní předchůdce žalobkyně žalovaného v březnu 2024 vyrozuměl.
16. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:
17. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru.
18. Předmětná pohledávka byla z právního předchůdce žalobkyně postoupena na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., o čemž právní předchůdce žalobkyně jakožto postupitel žalovaného řádně vyrozuměl.
19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
21. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. původně právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
22. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.
23. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021 ).
24. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023 -57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021 ). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejšíAnonymizovánosoud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na poskytovateli spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.
25. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.
26. Z žalobkyní předložených listin je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného proběhlo ze strany právního předchůdce žalobkyně nedostatečně. Žalovaný uvedl příjem 17 900 Kč čistého měsíčně, z potvrzení zaměstnavatele tento příjem vyplývá, ovšem v hrubém. Jediný zjištěný úvěr žalovaného byl předmětným úvěrem konsolidován, nové splátkové zatížení žalovaného činilo 5 110 Kč měsíčně. Právní předchůdce žalobkyně pak uvedl, že žalovanému zbývá po odečtení splátky na základní životní potřeby částka 12 790 Kč, ovšem vůbec nezjišťoval výdaje žalovaného. Sám žalovaný uvedl nulové výdaje, což ovšem z podstaty věci nemohla být pravda (žalovaný asi těžko může „žít ze vzduchu“). Žalovaný sice uvedl, že je svobodný a bydlí u rodičů, právní předchůdce žalobkyně však tyto údaje nikterak neověřoval (např. výpisem z katastru nemovitostí či nájemní smlouvou, zda rodiče žalovaného skutečně mají právní titul k užívání konkrétní nemovitosti, dále např. čestným prohlášením rodičů žalovaného, zda skutečně u nich žalovaný bydlí, apod.). Stejně tak právní předchůdce žalobkyně nezjišťoval, zda žalovaný přispívá svým rodičům na výdaje spojené s domácností, s náklady na bydlení apod. Právní předchůdce žalobkyně se ani nesnažil zjistit výdaje žalovaného na jídlo, ošacení apod. Jakýsi žalobkyní odkazovaný ekonomický model může být vhodným doplňkem zkoumání úvěruschopnosti, nemůže však nahradit splnění primární povinnosti, kterou je nejen zjištění, ale i ověření žadatelem o úvěr tvrzených příjmů a výdajů. Na tuto svou povinnost, zejména ve vztahu k výdajům žalovaného, právní předchůdce žalobkyně rezignoval.
27. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně nebylo dostatečné.
28. Soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. též např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20 ).
29. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 250 000 Kč jako jistinu poskytnutou žalovanému. Ze samotných tvrzení žalobkyně se však podává, že žalovaný zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně 30 735,49 Kč. Žalobkyně má tak nárok na nevrácenou část jistiny ve výši 219 264,51 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.
30. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021 ). První prokazatelně odeslaná výzva k plnění byla žalovanému zaslána dne 1. 12. 2023 se lhůtou plnění do 30. 12. 2023. Žalovaný je tak v prodlení od 31. 12. 2023 - teprve od tohoto data lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ). Soud proto žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 219 264,51 Kč od 31. 12. 2023 do zaplacení – za období od 31. 12. 2023 do 1. 3. 2024 tento zákonný úrok z prodlení v kapitalizované výši činil 5 586,74 Kč.
31. Ve zbývající části soud žalobu ze shora vyložených důvodů zamítl. To se týká jak zbývajícího zákonného úroku z prodlení, tak jakýchkoliv dalších smluvních plnění (úroky, poplatky, pojistné apod.). Jelikož smlouva byla absolutně neplatná, žalobkyni žádná smluvní plnění nenáleží.
32. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř. “). Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 , či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017 . Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 .
33. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku byla žalobkyně procesně úspěšná co do částky 268 013,32 Kč (66,8 %) a procesně neúspěšná co do částky celkem 133 073,29 Kč (33,2 %, do této části soud zahrnul i částku 8 270,43 Kč, ohledně níž bylo řízení ke dni 8. 10. 2024 zastaveno). Žalobkyni náleží dle § 142 odst. 2 , § 142a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. právo na náhradu 33,6 % nákladů řízení (66,8 % minus 33,2 %).
34. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 11 105 Kč a náklady zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, tj. odměna za 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh ve věci samé, účast na jednání soudu) po 9 420 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a) , d), g), § 8 odst. 1 , § 7 bod 6 ], dále 3x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 , 4, ve znění účinném do 31. 12. 2024 – tj. za úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2024), a 1x paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 1 , 4, ve znění účinném od 1. 1. 2025 – za účast na jednání soudu dne 12. 6. 2025). K náhradě nákladů řízení patří dále podle § 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. náhrada 21% DPH ve výši 8 196,30 Kč (21 % z částky 39 030 Kč). Plná náhrada nákladů řízení by činila 58 331,30 Kč. Žalobkyni tak náleží z uvedených nákladů (po zaokrouhlení) 19 599 Kč (33,6 % z částky 58 331,30 Kč). Náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit advokátovi (§ 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
35. Soud dále podotýká, že nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za podání ze dne 8. 9. 2024 a ze dne 6. 3. 2025 (nesouhlasy s rozhodnutím o věci samé bez jednání), a to pro jejich značnou jednoduchost (takové podání může obsahovat pouhou jednu větu). Podání žalobkyně ze dne 2. 10. 2024 a 22. 4. 2025 sice byla učiněna na výzvu soudu, jednalo se však o plnění procesních povinností žalobkyně – tvrzení a důkazy ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Bylo přitom povinností žalobkyně tato tvrzení a důkazní návrhy označit již v žalobě. Ani za tyto úkony právní služby proto soud žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal.
36. Lhůty k plnění byly stanoveny v obvyklé délce 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení. Odvolání se podává u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a rozhoduje o něm Krajský soud v Hradci Králové.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnosti uložené mu tímto rozhodnutím, může oprávněná podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuci.