Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Co 160/2023-503

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci

žalobkyně:

Jméno žalobkyně, narozená rodné přijmení Datum narození žalobkyně. Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky

proti

žalované:

Jméno žalované, narozená rodné přijmení Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta

o určení dědického práva

o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 5. 2023, č. j. – 451

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. ve výroku pod bodem II, o nákladech řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. ve výroku pod bodem II, o nákladech řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je zákonnou dědičkou zůstavitele jméno FO, narozeného datum, posledně bytem adresa – Anonymizováno adresa, zemřelém dne datum (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 66 089,12 Kč (výrok II). Výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ust. v okolnostech dané věci. Ty spatřoval v prokázané skutečnosti, že žalobkyně se o zůstavitele dlouhodobě starala, navštěvovala jej ve zdravotnickém zařízení, vypravila mu pohřeb a uhradila jeho náklady. Na druhé straně žalovaná o zůstavitele neprojevovala žádný zájem a její dědické právo vyplývá ze zákonné dědické posloupnosti. Výjimečnost dané věci soud shledal v tom, že žalobkyně subjektivně byla a je přesvědčena, že byla zůstavitelovou družkou a z tohoto titulu s ním vedla společnou domácnost. Otázka vedení společné domácnosti je vždy po skutkové stránce otázkou rozsáhlého dokazování a žalobkyně neunesla důkazní břemeno, když neprokázala jednoznačně vedení společné domácnosti se zůstavitelem. Za této situace je aplikace ust. dle názoru soudu prvního stupně na místě.

2. Proti tomuto rozsudku, konkrétně proti výroku o nákladech řízení, podala žalovaná včasné odvolání, v němž označila rozhodnutí o nákladech řízení za nepředvídatelné a svévolné. Vytýkala soudu prvního stupně, že výrok o nákladech řízení byl vyhlášen v jiném znění (náklady řízení byly přiznány žalované). Dále soudu vytýkala, že rezignoval na svou povinnost pohlížet na ust. pohledem úspěšného účastníka a zvážit, jak se takové rozhodnutí dotkne majetkových poměrů žalované. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, týkající se nutnosti vytvořit procesní prostor pro vyjádření stran sporu k záměru moderovat náklady řízení. Dále namítala, že soud prvního stupně použil ust. , aniž o to žalobkyně žádala. K soudem uvedeným důvodům pro moderaci povinnosti k náhradě nákladů úspěšné žalované tato uvedla, že žádný z těchto důvodů není dán, rozhodnutí není řádně a přesvědčivě odůvodněno a nelze rovněž seznat, z jakého důvodu soud moderoval právo na náhradu nákladů právě na 50%. Dále uváděla své námitky k jednotlivým soudem nepřiznaným položkám uplatněných nákladů. Domáhala se změny napadeného výroku tak, že jí bude přiznáno právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů v částce 169 597,60 Kč.

3. Žalobkyně považovala napadený výrok za správný a navrhla jeho potvrzení. Ve vyjádření k odvolání uvedla, že soudem vyhlášený výrok o nákladech řízení není v rozporu s výrokem uvedeným v písemném vyhotovení rozsudku. Dále uvedla, že soud prvního stupně respektoval judikaturu Ústavního soudu, týkající se použití ust. před vyhlášením rozsudku bylo soudem sděleno, že zvažuje aplikaci ust. Skutečnost, že se jednání, při němž byl rozsudek vyhlášen, neúčastnila žalovaná ani její zástupce, nelze klást k tíži žalobkyně, neboť oba se z tohoto jednání omluvili a nežádali o odročení jednání. Žalobkyně dále obsáhle rozváděla důvody, o nichž má za to, že jsou hodné zvláštního zřetele, pro které je na místě použití ust. Vyjadřovala se rovněž k námitkám žalované směřujícím proti nepřiznání práva na náhradu nákladů za některé uplatněné úkony.

Odvolací soud projednal odvolání žalované proti výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi, přihlédl k obsahu odvolání, k vyjádření žalobkyně i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro potvrzení ani změnu tohoto výroku. K tomu nemusel podle ust. a e) nařizovat jednání.

4. Podle ust. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Obecně, pokud není v zákoně stanoveno jinak, soud o náhradě nákladů rozhoduje podle úspěchu ve věci (ust. ).

5. Podle procesního úspěchu ve věci má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení úspěšný účastník podle ust.

6. V odůvodněných případech může soud použít ust. , podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat.

7. Protože o povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhoduje i bez návrhu, ex officio, je věcí soudu zjistit stanovisko stran sporu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a poskytnout jim prostor pro uplatnění práva na náhradu nákladů řízení. Výjimku tvoří pouze rozhodování o náhradě nákladů řízení ve zkrácených řízeních, v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení, když nebylo vyhověno návrhu na vydání předběžného opatření nebo zajištění důkazu.

8. I v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které musí být ve shodě i s obsahem příslušného soudního spisu. Je tomu tak proto, že zásady vztahující se k ustanovení článku 36 odst. 1 d vyžadují, aby výrok o náhradě nákladů řízení byl v souladu s průběhem řízení (a tedy i s úkony účastníků), přičemž úvaha soudu při tomto rozhodování musí být věrohodná, logická a s dostatečnou oporou mj. i v návrzích a podáních účastníků řízení. V případě, že soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení, je v zásadě tento postup třeba označit za porušující právo účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 d (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. ).

9. Při rozhodování o nákladech řízení ovládaném zásadou „úspěchu ve věci“, která je doplněna zásadou zavinění, je nezbytné plně respektovat princip řádného a spravedlivého procesu. Spravedlivé a nikoliv přepjatě formalistické řešení otázky náhrady nákladů řízení naopak vyžaduje, aby byl zohledněn i kontext celé věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. ).

10. Ustanovení zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. a další).

11. Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle , pokud soud takový postup zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. K takovému postupu obecný soud výslovně zavazuje i ustanovení , podle kterého má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu (srov. nález Ústavního soudu z 23. 11. 2010, sp. zn. , obdobně nález ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. a další).

12. Písemné vyhotovení rozsudku musí obsahovat rovněž odůvodnění výroku o nákladech řízení. Zdůrazňuje to též judikatura Ústavního soudu, jež považuje rozhodování o nákladech řízení za integrální součást soudního řízení, a z tohoto důvodu i na ně vztahuje zásady spravedlivého procesu. Především platí, že také rozhodnutí o nákladech musí být náležitě a logicky odůvodněno, neboť právě naplnění tohoto požadavku je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci (viz. nález sp. zn. a řada dalších). Nestačí proto pouhý odkaz na ustanovení . V rozhodnutí musí být odůvodněno, proč soud o nákladech rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části, včetně konkrétního vyčíslení výše nákladů řízení. Tyto požadavky platí i tehdy, uchýlí-li se soud k aplikaci Judikatura Ústavního soudu požaduje, aby své rozhodnutí přitom řádně a přesvědčivě odůvodnil. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu práva na spravedlivý proces podle y dostačující ( ).

13. Součástí úvahy soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle , je posouzení všech okolností konkrétní věci, a to včetně možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u každého účastníka. Nerespektování tohoto pravidla je porušením práva na soudní ochranu podle d ( ).

14. Nepřiznání náhrady nákladů řízení podle účastníkovi řízení, který měl ve věci úspěch, obstojí z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z d, jestliže existuje důvod, který je za tímto účelem s ohledem na okolnosti věci způsobilý být hodnocen jako důvod zvláštního zřetele hodný. Jen v takovém případě nedojde vůči tomuto účastníkovi k svévolnému odepření práva na náhradu nákladů řízení podle . Z odůvodnění napadeného rozhodnutí proto musí vyplývat rozumná úvaha o existenci určitých specifických okolností konkrétní věci, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšnému účastníkovi řízení mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé. Vlastní posouzení, zda takto vymezený způsobilý důvod skutečně opodstatňuje nepřiznání této náhrady, tedy samotné vážení v kolizi stojících zájmů obou účastníků řízení, jichž se použití dotýká, již pak závisí na uvážení soudu, který o náhradě nákladů řízení rozhoduje ( ).

15. V přezkoumávané věci soud prvního stupně při jednání dne 11. 5. 2023 za přítomnosti obou účastnic a jejich zástupců ukončil dokazování a po přednesení závěrečných návrhů obou stran sporu jednání odročil za účelem vyhlášení rozsudku. Při tomto jednání žádná z účastnic nenavrhla v případě svého neúspěchu aplikaci ust. a ani soud prvního stupně se o použití tohoto zákonného ustanovení nezmínil. Při jednání dne 16. 5. 2023, z něhož se omluvila žalovaná a její zástupce s tím, že předpokládali, že při něm dojde pouze k vyhlášení rozhodnutí, soud přítomné žalobkyni a jejímu zástupci sdělil, že „ohledně náhrady nákladů řízení zvažuje aplikaci ust. “. Neuvedl však, z jakého důvodu o uplatnění moderačního práva uvažuje, případně v jakém rozsahu. Zástupce žalobkyně se poté vyjádřil tak, že „se soudem souhlasí“. Poté byl vyhlášen rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta a žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované 50% celkových nákladů v částce, jejíž výše bude specifikována v písemném vyhotovení rozsudku. V okamžiku vyhlášení rozsudku soud prvního stupně neměl k dispozici vyčíslení nákladů uplatňovaných žalovanou, neznal jejich požadovanou výši.

16. Z obsahu spisu vyplývá, jak je uvedeno výše, že není opodstatněná námitka žalobkyně, podle níž mělo dojít k vyhlášení výroku o nákladech řízení v jiné podobě, nežli bylo uvedeno v písemném vyhotovení rozsudku. Z obsahu spisu však rovněž vyplývá, že žalovaná neměla vůbec možnost vyjádřit se k soudem zamýšlenému rozhodnutí o nákladech řízení, konkrétně k zamýšlené aplikaci ust. K stručnému sdělení soudu, že zvažuje aplikaci tohoto zákonného ustanovení, se však kvalifikovaně nemohla vyjádřit ani sama žalobkyně, v jejíž prospěch bylo pak ust. soudem použito. Důsledkem tohoto nesprávného postupu soudu pak je, že se obě účastnice podrobně vyjadřují k aplikaci ust. soudem prvního stupně až v odvolání a ve vyjádření k němu, kdy žalovaná se soudem uváděnými důvody nesouhlasí a žalobkyně je v podstatě přejímá. Žalované pak v tomto případě nelze klást k tíži ani její omluvu neúčast (a současně neúčast jejího zástupce) na jednání, kde mělo dojít pouze k vyhlášení rozhodnutí, aniž soud prvního stupně po závěrečných návrzích avizoval možné použití moderačního práva a důvody tohoto postupu.

17. V okamžiku, kdy o odvolání žalované rozhodoval odvolací soud, již bylo zřejmé, že soud prvního stupně přistoupil k moderaci nákladů řízení úspěšné žalované v rozsahu 50% jejich výše. Je také zřejmé, že žalobkyně se s důvody uvedenými soudem prvního stupně ztotožňuje. Odvolací soud však je přesto nucen konstatovat, že soudem prvního stupně nebyla respektována již dlouhodobě konstantní judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR. Skutečnost, že žalované svědčí dědické právo na základě zákonné posloupnosti a že žalovaná o zůstavitele neprojevovala zájem, není pro posouzení splnění předpokladů pro aplikaci ust. významná. Žalované by zákonné dědické právo svědčilo bez ohledu na to, zda se sama o zůstavitele starala, či zda se o něj staral kdokoli jiný (v daném případě žalobkyně). Významné není ani subjektivní přesvědčení žalobkyně, že se zůstavitelem sdílela společnou domácnost, když toto své tvrzení neprokázala, přestože v řízení bylo provedeno množství důkazů. Ani prokázané skutečnosti, že žalobkyně se o zůstavitele starala, navštěvovala jej ve zdravotnickém zařízení a vypravila mu pohřeb, sama o sobě nemůže být výjimečným důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který je na místě aplikace ust. , když tyto skutečnosti neprokazují, že žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu o společnou domácnost pečovala, což je podmínkou dědění podle ust. .

18. Soud prvního stupně se proto musí zabývat všemi okolnostmi této konkrétní věci, přístupem účastníků a jejich chováním a postoji v době před zahájením řízení a v průběhu řízení, včetně možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u každé z účastnic. Takové úvahy však odůvodnění napadeného rozhodnutí prozatím postrádá. Shledá-li pak v dalším řízení soud takové specifické okolnosti této konkrétní věci, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšné žalobkyni mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé, řádně své rozhodnutí odůvodnění tak, aby jeho závěry bylo možno přezkoumat.

19. Protože z odůvodnění výroku o nákladech řízení nelze prozatím učinit závěr, že je na místě aplikace ust. , případně v jaké míře a z jakého důvodu, odvolacímu soudu nezbylo, nežli tento výrok podle ust. zrušit a věc vrátit v rozsahu odvoláním napadeném tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm pak soud prvního stupně bude dbát pokynů odvolacího soudu, své rozhodnutí následně řádně odůvodní, a vypořádá se rovněž s argumentací žalované v odvolání (i pokud namítá nesprávné rozhodnutí o nepřiznání nákladů za některé úkony) a s argumentací žalobkyně ve vyjádření k odvolání. Rozhodne rovněž o nákladech odvolacího řízení.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné.