Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 15/94

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 20. 9. l993, sp.

zn. , jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka

Bytového podniku Praha l, se sídlem v Praze, Celetná 29,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. l993, sp. zn.22 Co 278/93, se zrušuje.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 20. 9. 1993, sp. zn. , jímž byl

ve výroku o věci samé potvrzen částečný rozsudek Obvodního soudu

pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba s žalobní žádostí, aby

žalovanému Bytovému podniku Praha 1 byla uložena povinnost uzavřít

se stěžovatelkou (v uvedené věci třetí žalobkyní) dohodu o vydání

nemovitostí a aby žalovanému Bytovému podniku Praha 1 bylo uloženo

stěžovatelce nemovitost vydat. Ve své ústavní stížnosti

stěžovatelka v podstatě uvedla, že je toho názoru, že napadeným

rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jejího

ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle y

základních práv a svobod (dále jen y). V odst. 2 uvedeného

článku se připouští možnost, aby zákonem bylo stanoveno, že určité

věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů. Z uvedené dikce však,

na základě argumentu a contrario, jednoznačně vyplývá, že nelze

v zákonné úpravě stanovit další podmínky omezení vlastnického

práva fyzických osob. Tomuto závěru napomáhá i výklad

systematický, konkrétně relace k y, podle

něhož volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným

hlasováním, přičemž podmínky jeho výkonu stanoví zákon (analogicky

y). V tomto případě blanketovou normou ústavodárce

zmocnil zákonodárce k bližší specifikaci těchto podmínek.

V platném zákoně ČNR č. , o volbách do České národní

rady, v úplném znění č. 120/1992 Sb., jsou v § 2 tyto podmínky

vymezeny. Mezi ně zákon zařazuje i trvalý pobyt občana v České

republice. Takovýto režim však u vlastnického práva podle čl. 11

není. Ústavodárce zde provedl možnou limitaci vlastnického

práva přímo v ústavním předpisu. V zákoně č. ,

o mimosoudních rehabilitacích, je však v § 3 odst. l vedle

státního občanství stanovena též podmínka trvalého pobytu na území

tehdejší ČSFR. Citovaný zákon nabyl přitom platnosti v době

účinnosti y a požadavek jeho souladu s ústavním předpisem je

nepochybný. Městský soud v Praze však v napadeném rozhodnutí

vycházel z citovaného , aniž by

zvažoval jeho relaci k y a ve smyslu

ČR předložil věc Ústavnímu soudu. Nadto Městský soud

v Praze, podle názoru stěžovatelky, nesprávně posoudil i samotný

pojem trvalého pobytu v rozporu s y. V odůvodnění

rozsudku tvrdí, že navrhovatelka nesplnila podmínku trvalého

pobytu, když, jak uvedla v řízení před soudy obou stupňů, byla

z důvodu péče o manžela nucena pravidelně dojíždět za ním do USA,

což doložila příslušným potvrzením. Je přitom evidentní, že

splnění podmínky trvalého pobytu je dáno i v případě dlouhodobého

pobytu mimo místo trvalého pobytu (typicky např. při výkonu

vojenské služby, apod.). Poukazuje dále na to, že v právním řádu

ČR je pojem trvalého pobytu vymezen v § 3 odst. 2 zákona č.

, o hlášení a evidenci pobytu občanů, který však z jí

neznámých důvodů odmítl Městský soud v Praze v daném případě

aplikovat. Místo svého trvalého pobytu doložila občanským

průkazem, což soud neakceptoval. Navrhla proto, aby Ústavní soud

vydal nález, jímž by napadený rozsudek Městského soudu v Praze

zrušil.

Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka podle § 74

návrh na zrušení části ustanovení odst.

1 , vyjádřeného slovy "a má trvalý pobyt na

jejím území". S ohledem na tento návrh Ústavní soud řízení

o ústavní stížnosti stěžovatelky podle § 78 odst. 1 zákona č.

usnesením ze dne 16. 3. 1994 přerušil. Její návrh na

zrušení části ustanovení pak byl

usnesením Ústavního soudu ČR,

sp. zn.

, ze dne 12. 5.

1994 odmítnut jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. f) zákona

č. , když jeho projednání bránila překážka věci

zahájené - věci zahájené k návrhu skupiny poslanců Poslanecké

sněmovny Parlamentu ČR, podanému dne 18. 2. 1994 a vedenému

u Ústavního soudu ČR pod sp. zn.

Pl. ÚS 3/94

. V uvedené věci

rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 12. 7. 1994 tak, že dnem 1.

listopadu 1994 se zrušují:

l. v ustanovení ,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících

a doplňujících, část věty za (druhou) čárkou ve slovech "a má

trvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení § 3 odst. 4 téhož

zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před

účinností označeném jako odst. 2), část

věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",

2. v ustanovení a odst. 4 ,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících

a doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona".

Z odůvodnění tohoto nálezu plyne, že ke zrušení části

ustanovení , v platném znění, došlo

pro rozpor s články 1 a 10 y, s články 3 odst. 1, 4 odst.

2 a 3, 11 odst. 2 a 14 odst. 1 a 2 y základních práv

a svobod a s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské

konvenci (Úmluvě) o ochraně lidských práv a základních svobod

z důvodů uvedených podrobně v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR.

Pokud pak v posuzovaném případě bylo důvodem zamítnutí návrhu

stěžovatelky rozhodnutími obecných soudů právě nesplnění podmínky

trvalého pobytu na území ČR (byť v době rozhodování obecných soudů

platilo ustanovení v původní

podobě - tuto podmínku obsahující), došlo těmito rozhodnutími ve

vztahu ke stěžovatelce k porušení ústavně zaručeného principu

rovnosti, zaručujícího všem rovnost v právech. Napadený rozsudek

je tedy v rozporu s y ČR, a odstavec

1 d, a byl proto z uvedených důvodů

nálezem Ústavního soudu ČR podle

zrušen.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání

přípustné.

V Brně dne 9. listopadu l994