Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 113/94

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelky A.A., zastoupené advokátem JUDr. B.J., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 4.8.1994 podala navrhovatelka A.A. ústavní stížnost s tím, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 21.12.1992, který nabyl právní moci dne 12.2,1993, byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody. V daném případě uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná GP s odůvodněním, že vady řízení namítané ve stížnosti nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhovatelka totiž původně podala návrh na zahájení řízení o vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru k Okresnímu soudu v Ostravě, který návrhu vyhověl. Na základě odvolání odpůrce potom Krajský soud v Ostravě svým rozhodnutím rozsudek změnil tak, že žalobu navrhovatelky zamítl. Ta potom volila postup cestou GP, jak uvedeno. Po zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se navrhovatelka obrátila na JUDr. A.M., tehdejšího předsedu Nejvyššího soudu ČR a ten jí v odpovědi již jako předseda Vrchního soudu v Praze sdělil, že proti uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR není opravný prostředek přípustný s tím, že předseda Nejvyššího soudu ČR ani předseda Vrchního soudu v Praze nejsou oprávněni uvedený rozsudek přezkoumávat. Obsahově stejné sdělení dostala v dubnu i od tehdejšího GP.

Za této situace má navrhovatelka za to, že uvedená sdělení předsedy Vrchního soudu i GP byla neúplná, protože jimi nebyla upozorněna na možnost podat stížnost k Ústavnímu soudu ČR. V důsledku toho se navrhovatelka obrátila na Evropskou komisi pro lidská práva, ta však její žádost nepřijala, neboť navrhovatelka nevyčerpala z pohledu komise

všechny možnosti dané platným právním řádem ČR, když se neobrátila na Ústavní soud. Teprve poté navrhovatelka podala předmětnou ústavní stížnost. Z těchto skutečností potom navrhovatelka dovozuje, že byla mylně informována ze strany uvedených představitelů justice, byla tak uvedena v omyl a nemohla tak využít svého práva k podání ústavní stížnosti ve lhůtě stanovené

Ze spisového materiálu potom Ústavní soud zjistil, že zmíněná stížnost pro porušení zákona, která nebyla řádným opravným prostředkem, byla rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.1992 zamítnuta a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12.2.1993.

S poukazem na uvedené potom nelze akceptovat názor stěžovatelky, že jí o možnosti podat ústavní stížnost měli informovat předseda Vrchního soudu, příp. GP. Nutno totiž uvést, že stížnost k Ústavnímu soudu nelze považovat za řádný ani mimořádný opravný prostředek v rámci občanského soudního řízení. Sděleni obou justičních činitelů nelze takto považovat za poučení ve smyslu příslušných ustanovení , ale pouze za informaci, která je obsahově správná. Také stížnost k Evropské komisi pro lidská práva nelze považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva občanů poskytuje ( ). Navrhovatelka tedy podala svoji stížnost Ústavnímu soudu dne 4.8.1994 a nebyla tak dodržena lhůta, která pro podání ústavní stížnosti musí být dodržena.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu ČR, než podle , návrh odmítnout, protože byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnuti není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 1994

JUDr. Vladimír JURKA

soudce ÚS