Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 350/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Č., s. r. o., zastoupené jednatelem společnosti O. L., právně zastoupené JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 1999, čj. - 41,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadá shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo přezkoumáno rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice ve věci dodatečného platebního výměru. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně garantované právo podle y ČR a d a navrhuje zrušení napadeného rozsudku.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Stěžovatelka v návrhu především polemizuje se závěry, výklady a právními názory obecného soudu - což ostatně sama považuje za "skutkové a právní jádro celého problému" - a vesměs toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím soudním řízení, se kterou se obecný soud řádně vypořádal. Jak vyplývá i z výše uvedeného, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (srov.

sp. zn.

, resp. usnesení č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6); zkoumání těchto otázek proto přesahuje přezkumnou působnost Ústavního soudu. Co se týče podstatné části odůvodnění ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka obhajuje názor, že celní orgány měly postupovat podle interního předpisu SPČ 191, lze souhlasit se závěry obecného soudu uvedenými v rozsudku, že poukaz na porušení interně právních předpisů nemá za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť se nejedná o předpisy obecně závazné, publikované ve Sbírce zákonů. Nezákonnost postupu ve vztahu k projednávané věci by bylo možno dovozovat pouze z porušení obecně závazných předpisů. Interní předpisy jsou obvykle vydávány za účelem sjednocení postupu pracovníků, v daném případě celních orgánů, a jsou jimi určována pravidla, týkající se organizace pracovního postupu v určité oblasti.

Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje i na ustanovení y ČR, podle kterého je soud při rozhodování vázán zákonem ( y ČR). Pokud jde o argumentaci, resp. odkazy na jiný, možná podobný případ, Ústavní soud konstatuje, že z obecného pohledu neposuzuje, resp. neporovnává judikaturu státních orgánů k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis. Zkoumá toliko otázku eventuálního porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci, kterou ústavní stížnost napadá.

Pokud jde konkrétně o namítané porušení y ČR, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citovaná ustanovení, stejně jako y ČR, sice přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů - přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí ( y ČR) - nicméně významně souvisejí s tzv. právem na spravedlivý proces (srov. např.

sp. zn.

, resp. č. 52 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8), jehož se stěžovatel taktéž dovolává. Je si nicméně třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z a z dalších ustanovení d, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 1999 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu