Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33159.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 474/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. G. J. R., zastoupeného advokátem JUDr. L. R., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. 9 To 451/99 , s návrhem na postup podle ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb. , t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Plzeň - jih usnesením ze dne 16. 8. 1999, sp. zn. Nt 146/99 , prodloužil lhůtu trvání vazby stěžovatele (obviněného) do 4. 11. 1999.
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 148 odst. 1 a 4 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že při celním projednání na hraničním přechodu předložil doklady znějící na zákazníka v Polsku (náhradní díly), ačkoliv věděl, že v nákladním vozidle bylo naloženo 135 ks sudů o obsahu 200 l ethylalkoholu od italského výrobce, "když falešné doklady od nákladu obdržel na území EU od neustanoveného muže s tím, že ethylalkohol má být doručen na blíže neurčené benzinové čerpadlo u Nového Jičína". Tímto jednáním prý vznikl celní dluh ve výši 8,176.934 Kč a stěžovatel byl dne 4. 9. 1998 usnesením Okresního soudu Plzeň ze dne 5. 9. 1998, sp. zn. Nt 154/98 , vzat do vazby.
Okresní soud u stěžovatele shledal další trvání vazebního důvodu podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, neboť prý nadále trvá obava, že by mu v případě propuštění na svobodu nic nebránilo ve vycestování do domovského státu či jakéhokoliv jiného státu a stal by se tak pro orgány činné v trestním řízení "nedosažitelným, neboť je ohrožen vysokým trestem". Tato obava je údajně umocněna dalšími zjištěnými skutečnostmi o větším rozsahu trestného jednání stěžovatele. Důvody prodloužení trvání vazby jsou navíc objektivního charakteru a vyplývají z nutnosti vyčkat výsledků právní pomoci v Itálii a SRN, významné pro další průběh vyšetřování. Z dosud provedeného dokazování prý vyplynula řada závažných skutečností svědčících o tom, že skutek, pro nějž bylo stěžovateli sděleno obvinění, byl skutečně spáchán a stěžovatel je pro obdobnou trestnou činnost stíhán i na území SRN.
Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Okresního soudu Plzeň - jih zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení zejména odkázal na své usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 9 To 301/99 , v němž uvedl, jakým způsobem by bylo možno "nahradit vazbu u stěžovatele s tím, že byl odmítnut slib i nabízená záruka a bylo konstatováno, že vazbu je možno nahradit toliko přiměřenou peněžitou zárukou", a to ve výši 5 mil. Kč. Tu však stěžovatel nesložil. Stěžovatel je podezřelý ze spáchání obdobné trestné činnosti ve SRN a pokud by se tedy vrátil do svého domovského státu, ten by jej do České republiky zřejmě nevydal a tím by bylo zmařeno trestní stíhání. Prodloužení trvání vazby považoval krajský soud za přiměřené, neboť zatím nebyly realizovány žádosti o právní pomoc ze SRN a Itálie. Navíc je prý stěžovatel důvodně podezřelý i ze spáchání dalších útoků spočívajících v nezákonných dovozech lihu na území České republiky, nicméně italské justiční orgány dosud nevyhověly žádosti státního zastupitelství a nepředložily potřebné materiály. Proto skutek, pro který bylo stěžovateli sděleno obvinění, nebyl zatím rozšířen o další útoky.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti namítl, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni byl porušen čl. 2 odst. 2 , čl. 4 odst. 1 , čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Tuto protiústavnost stěžovatel spatřuje zejména v tom, že vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu je dán pouze v případě, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Zároveň je prý nutné, aby výše hrozícího trestu byla reálná a nikoliv "abstraktní", vyplývající z obecně dané samotné trestní sazby.
V daném případě však údajně výše případného trestu není nijak konkretizována a není ani odůvodněno, z čeho vyplývá konkrétní obava z útěku stěžovatele. Trestní sazba je sice stanovena v rozmezí od 5 do 12 let odnětí svobody, nicméně v případě stěžovatele je prý dána celá řada polehčujících okolností a trest by mu proto mohl být uložen při spodní hranici této trestní sazby, popř. by mohl být stanoven i pod touto hranicí. Vazební důvod dále nesmí vyplývat toliko ze skutečnosti, že stěžovatel je státní občan SRN, neboť v tomto případě by byli jednoznačně zvýhodňováni státní občané ČR a cizinci by byli diskriminováni. Stěžovatel uvádí, že podle některých svědeckých odpovědí "je osobou společensky, morálně a vůbec lidsky vysoce na výši" a není důvod se domnívat, že by tomu tak nemělo být i v budoucnu a že by nerespektoval rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel dále tvrdí, že nebyly dány ani zákonné předpoklady pro prodloužení vazby ve smysl ust. § 71 odst. 2 trestního řádu, neboť v současném stádiu trestního řízení již jeho přítomnost u vyšetřovacích úkonů není nutná a nehrozí obava, že by se vyhýbal trestnímu stíhání.
Proto se stěžovatel domnívá, že citovaný vazební důvod není dán a navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušeno. Zároveň Ústavní soud požádal, aby jeho ústavní stížnost byla vyřízena přednostně jako naléhavá (§ 39 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu), což odůvodnil poukazem na nutnost rozvíjet další podnikání a na svou vyživovací povinnost k nezletilým dětem.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Plzni a dále Okresní soud Plzeň - jih.
Krajský soud v Plzni toliko odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, které v této věci vydal. Rovněž Okresní soud Plzeň-jih se plně odvolal na odůvodnění citovaného usnesení, jež v této věci vydal.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že mu nehrozí vysoký trest a dále že nejsou dány konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že se bude skrývat, takže nejsou dány ani uplatněný zákonný důvod pro uvalení vazby, ani zákonný důvod pro její prodloužení.
K otázce hrozby vysokého trestu Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší - z ústavně právního hlediska a z hlediska jeho funkce jakožto orgánu ochrany ústavnosti - uvažovat o konkrétní výší trestu, která stěžovateli hrozí. Je zřejmé, že ke hrozbě vysokého trestu nelze přistupovat toliko v objektivním smyslu, tzn. z hlediska příslušné trestní sazby, nýbrž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu a k poměrům obviněného (stěžovatele). Na druhé straně však stěží lze již v tomto stádiu trestního řízení konkrétněji dovozovat, jaká výše trestu obviněnému hrozí, tzn. např. zda v horní či dolní hranici trestní sazby, což ostatně Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - v zásadě posuzovat nemůže. V souzené věci je nicméně zřejmé, že stěžovateli objektivně hrozí udělení trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby od pěti let do dvanácti let, takže z tohoto hlediska se o vysoký trest jedná, a to i tehdy, pokud by bylo přihlédnuto k případným polehčujícím okolnostem, o nichž se stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje. Navíc nelze přehlédnout, že - jak vyplývá z citovaných usnesení - stěžovatel je důvodně podezřelý i z další trestné činnosti, takže hrozba vysokého trestu se jeví aktuální. Tuto námitka stěžovatele proto nelze akceptovat.
Stěžovatel dále zpochybňuje existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že se bude skrývat a domnívá se, že k tomuto závěru dospěly obecné soudy pouze na základě toho, že je cizím státním občanem. K tomu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy - podle obsahu spisu - nevycházely toliko ze skutečnosti, že stěžovatel je státním občanem SRN, nýbrž přihlédly rovněž k trestnímu stíhání, jež je proti němu vedeno v domovském státě (a v jehož důsledku by nemohl být ze SRN do České republiky vydán), i k tomu, že se dopustil další trestné činnosti, a to i na území České republiky. Nelze rovněž přehlédnout fakt, že stěžovatel mohl vazbu nahradit složením přiměřené peněžité záruky (ve výši 5 mil. Kč), avšak této možnosti nevyužil. Ústavní soud proto - při respektování svého výše vymezeného postavení - neshledal důvod tyto skutkové a právní závěry obecných soudů z ústavně právního hlediska zpochybňovat a konstatuje, že i v tomto směru ústavní stížnosti nelze přisvědčit.
Ústavní soud - za této situace - dospívá k závěru, že ústavní stížnost ve své podstatě směřuje pouze do oblasti přehodnocování dokazování obecných soudů, což Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší, neboť mezi závěry obecných soudů, obsaženými v napadených usneseních, a mezi provedeným dokazováním extrémní nesoulad ve výše uvedeném smyslu neshledal.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud dodává, že nevyhověl ani návrhu stěžovatele podle ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb. , neboť důvody, jichž se dovolával, neodpovídají tomu, že by byla tato věc - v porovnání s jinými návrhy na zahájení řízení - věcí naléhavou.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 12. 1999
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu