Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 373/99

Ústavní soud rozhodl dne 11. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. P. M.,

zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 1999, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 10. 1997, sp. zn. , ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. 10. 1998, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem

[§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocná a doručená rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 1999 - -73) a spolu s ním též rozhodnutí soudu I. stupně (rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. října 1997 - -62) a tvrdil, že oba obecné soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily "stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a řádnou ochranu" ( úst. , d); podle tvrzení stěžovatele stalo se tak tím, že oba obecné soudy zavázaly stěžovatele (v řízení před nimi jako žalovaného) k zaplacení výživného nerozvedené manželce, ačkoli, jak ve své ústavní stížnosti zdůrazňuje, společnost, jejímž je jako podnikatel vlastníkem "se potácí v dluzích", a proto "nelze paušálně vycházet z toho, že společnost má hodnotný majetek". S odkazem na nálezy Ústavního soudu ve věcech a

posléze stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů (viz shora), též jako neodpovídající zásadám vyloženým v označených nálezech, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti, s odkazem na již zmíněné nálezy Ústavního soudu a tvrzením odvozeným z jejich právních vět, napadá údajný rozpor mezi výrokem napadených rozhodnutí obecného soudu a jejich odůvodněním, je jeho

tvrzení - mimo jiné též pro neúplnou citaci těchto vět - pouhým tvrzením apodiktickým, neboť z takto stylizovaných námitek nelze zjistit, v čem vlastně tvrzený rozpor by měl in concreto spočívat, případně čím je jeho tvrzení o nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami obecného soudu při hodnocení důkazů apod. podloženo; odkaz na označené nálezy Ústavního soudu je proto nutno pokládat za nepřípadný, a to tím spíše, jestliže rozhodovací důvody obecného soudu II. stupně jako soudu odvolacího jsou dostatečně způsobem zcela zřejmým a se zákonem shodným ( ) v odůvodnění rozsudečného výroku vyloženy.

Pokud svými námitkami měl stěžovatel na mysli tvrzeně nesprávné hodnocení důkazů provedené obecnými soudy v řízení před nimi, případně závěry, k nimž obecné soudy ať ve skutkové či právní oblasti dospěly, přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu přísluší takové hodnocení, stejně jako věcnou správnost či legalitu jejich rozhodnutí, přezkoumávat jen výjimečně a za splnění zvláštních podmínek

(k tom srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994,

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), které však ve stěžovatelově věci splněny nejsou, nehledě již ani k tomu, že i podle přesvědčení Ústavního soudu má povinnost zajištění řádné výživy těch, k nimž ex lege je taková povinnost dána, přednost před podnikatelskými či obdobnými záměry povinného.

Z takto rozvedených důvodů byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen nedostatkem důvodů pro závěry o protiústavnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, ale vyplývá také - ne-li především - z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se předtím jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jeho zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. listopadu 1999