Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
34046.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 226/99
Ústavní soud rozhodl dne 18. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H.,
zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. P 80/93 , a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. 12 Co 257/99 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1 , § 34 odst. 1 , 2, § 72 odst. 1 písm. a) , odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatel v opatrovnické věci proti rozhodnutím obecných soudů (usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 4. března 1999 - P 80/93 -67 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. března 1999, sp. zn. 12 Co 257/99 ) a tvrdí, že oběma rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené právo dané čl. 36 Listiny základních práv a svobo d; podle tvrzení stěžovatele stalo se tak tím, že oba obecné soudy shodně stěžovateli neprominuly zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku ze dne 11. prosince 1998 (P 80/93-59), když dospěly k závěru, že stěžovatelem uplatněné důvody nesplňují podmínky omluvitelného důvodu (§ 58
odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) se zdůrazněním, že obecné soudy ve svých rozhodnutích "uvažují o otázce, jíž naprosto nerozumí, a proto nejsou oprávněny o ní rozhodnout"; stěžovatel s odkazem na vážný zdravotní stav svého zástupce usiluje o odborné lékařské posouzení tohoto stavu a posléze o vydání nálezu, jímž by Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak shora jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí, případně ze stěžovatelem předložených potvrzení plyne, že zástupce stěžovatele byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti zřejmě od 12. ledna 1998 do 1. dubna 1999 (v předložených kopiích jsou data jen obtížně čitelná); aniž by bylo třeba jakkoli se zabývat povahou jeho onemocnění, z hlediska podmínek prominutí zmeškání lhůty (a vývodů ústavní stížnosti) zcela postačí stěžovatele odkázat na zákonnou úpravu, dle níž, jestliže advokát vykonávající advokacii samostatně, a jemuž brání jakákoli překážka ve výkonu advokacie, je povinen bez odkladu ustanovit jiného advokáta po dohodě s ním svým zástupcem (§ 27 odst. 1 zák.
č. 85/1996 Sb. ); není nejmenších pochyb o tom, že pojmem "jakákoli překážka" dlužno rozumět především fyzickou či duševní způsobilost advokáta k výkonu advokacie, a proto nesplnil-li advokát, jehož taková překážka postihla, svou zákonem mu uloženou povinnost, důsledky z takového jednání (opomenutí) jdou i v procesním smyslu výlučně k jeho tíži (shodně nález ve věci III. ÚS 83/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 87, Praha 1997).
Jestliže obecné soudy, i když z jiného důvodu neprominuly stěžovateli, resp. jeho zástupci zmeškání lhůty k podání opravného prostředku, rozhodly věcně správně a způsobem ústavně zcela souladným, neboť za způsob zastoupení, tj. za poskytnutí právní služby (§ 1 odst. 1 , 2 zák. č. 85/1996 Sb. ), stejně jako za volbu (výběr) zástupce nesou odpovědnost jen ti, jichž se právní vztah volbou zástupce vzniklý týká (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 83/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6.,
vydání 1., č. 87, Praha, 1997).
Takto rozvedené důvody co do odmítnutí ústavní stížnosti zakládají podmínky její zjevné neopodstatněnosti [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], když zjevnost této
neopodstatněnosti - odhlédnuto od toho, že v téže věci zřejmě svévolně (č. l. 3) podal stěžovatel různé opravné prostředky - je dána jak samotnými tvrzeními ústavní stížnosti, tak povahou Ústavním soudem vyložených důvodů a jeho ustálenou rozhodovací praxí, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. listopadu 1999